Beran: Plynulost silničního provozu à la Beran

Když jsem v minulém blogu argumentoval, že ta Octávie TDi vůbec nejede a popisoval jsem jednotlivé situace, kdy s jejím chováním nejsem spokojen a naopak uváděl, kde a proč jsem spokojen se 130i, nemohl jsem si v diskusi nevšimnout, že někteří čtenáři považovali můj městský jízdní styl tak, jak jsem ho popisoval, za neefektivní z hlediska plynulosti silničního provozu. Takový závěr, a nedovedu si to jinak vysvětlit, může pramenit jen z naprostého nepochopení toho, co jsem chtěl sdělit.

Čtěte také: Nevýkonná auta jsou ale opravdu nebezpečná!

Začnu tím, že je mi jasné, že na některé čtenáře působí kombinace některých mnou prezentovaných skutečností (právník, co nemá rád rychlostní limity + BMW) jako pověstný rudý hadr na býka a že se pak pod dojmem z toho plynoucích předsudků (např. těch o řidičích BMW) ztrácí ze zřetele některé podstatné a prezentované skutečnosti a zbývají jen zjednodušující (a emotivní) závěry (jako třeba ten, že jezdím bezohledně a arogantně).

Abych vysvětlil, do jakého rámce zapadají myšlenky z mého posledního blogu, povím vám něco o tom, jak vlastně jezdím a jak jsou předsudky některých čtenářů o způsobu mé jízdy mimořádně liché a proč se zcela mýlí v tom, když se domnívají, že můj jízdní styl je z hlediska plynulosti silničního provozu kontraproduktivní. Další řádky, a na to záměrně upozorňuji, nejsou žádnou pohádkou, ale popisem principů, se kterými sedám za volant. Možná budou pro některé k neuvěření, pro jiné nereálné, pro další utopické či nesmyslně přísné apod., nicméně takové skutečně jsou.

Na úvod poznamenám, že řízení auta má ze sociologického hlediska jednu mimořádnou výhodu, a tu v tom, že se člověk při řízení setkává s ostatními řidiči a musí s nimi „vyjít“. Skutečnost, že na silnici nejsme sami, nám umožňuje mezi sebou interagovat a hledat způsoby, které nám umožní vzájemné soužití v co nejkomfortnější míře.I já sám se samozřejmě v hustém provozu hlavního města setkávám dnes a denně s ostatními řidiči a mohu pozorovat a vymýšlet nejvhodnější způsob spolupráce mezi sebou. Pro mne samotného, a jistě, je to dané vlastním světonázorem, který samozřejmě zasahuje do každé mé činnosti a každého mého vlastního projevu, pak platí jedno základní pravidlo.

Pokud řídím auto (ale znovu opakuji, týká se to každé mé činnosti), tak si představuji, jak bych se choval, pokud bych ve všech těch autech seděl já sám.

DOPORUČUJEME: Pravidla silničního provozu – proč nefungují

Pokud si tedy představíte, že v tom autě za vámi jste vy, i v tom před vámi, v tom vlevo, v tom vpravo, v celé té koloně před semaforem jste to vy, jak byste se k „sobě“ chovali? Tuhle otázku si vždy kladu. A hlavně se podle toho na silnici zařizuji a chovám. Pokud se nad tím zamyslíte, nemůžete dospět k závěru, že by takové jednání nebylo ohleduplné. Ve skutečnosti mi to přijde jako nejspravedlivější způsob ze všech. Ke „druhým“ člověk bývá lhostejný, ale k sobě? Pokud si tedy představuji, že žádní „druzí“ na silnici neexistují, ale ve všech autech sedím já a všichni ti řidiči jsem já, nemohu se chovat bezohledně nebo neohleduplně.

V každé situaci na silnici, kterou řeším, mi běží v hlavě pořád ta samá myšlenka – jak bych zareagoval, když bych „támhleto“ byl já? Jak bych chtěl, abych sám na sebe zareagoval? Pustil bych se? Přidal bych plyn? Uhnul bych? Atd. atd. Na tomhle řešení, znovu to opakuji, obdivuju jeho dokonalost právě v tom, že vůči sobě člověk nedokáže být sobec, protože na vlastní kůži hned cítí, jaké to je. Hned ví, jaké to je, když zdržuje, když překáží, když je bezohledný atd.Aplikaci tohoto pravidla si lze představit na všech situacích, nicméně v provozu neustále vidím spíš to, jak řidiči jedou, jako kdyby na silnici byli sami. Jako kdyby tam ti ostatní nebyli. Jako kdyby jim bylo jedno, co ti „ostatní“. Tzn. bez ohledu na ostatní.

Mí milí názoroví odpůrci, věřte mi to nebo ne, ale tohle je mi naprosto cizí. Já takto nejezdím. Když řídím auto, neustále sleduji svou pozici vůči ostatním tak, abych jim nepřekážel, abych jim nezavazel, abych je neobtěžoval svou přítomností, ideálně tak, aby skoro nevěděli, že tam jsem. To poslední, co bych chtěl, je, abych někomu bezohledně překážel nebo mu znemožňoval dorazit včas a v pořádku tam, kam jede.

Takže, ať už mi to věříte nebo ne, moje jízda je záměrem o zcela optimalizovanou plynulost v tom směru, abych tam nejlépe „vůbec nebyl“. To samozřejmě vyžaduje pečlivou pozornost provozu a neustálý a maximální přehled o tom, v jaké pozici se nacházím a jaký je můj vztah k ostatním. Hlavou mi neustále běží: “Nepřekážím? Jsem dostatečně plynulou součástí provozu? Zapadám do kolečka souhry nás všech perfektně a dokonale tak, aby ostatní mohli jet plynule?“

Klikněte: Pomalí řidiči jsou nebezpeční, ukázal průzkum

Pro mne je silniční provoz tam, kde se setkává víc vozidel, vysokorychlostní balet do sebe perfektně zapadajících koleček, které pak vytváří nejplynulejší provoz. Pokud je tedy pro mne základní mantrou na silnici hlavně ostatním nepřekážet, což je, pak samozřejmě úzkostlivě dbám na to, abych to dokázal. Jestliže mne tedy někdo obviní z toho, že jezdím bezohledně, agresivně a arogantně, pak si nechám vysvětlit, v čem ta bezohlednost, agresivita a arogance s ohledem na shora uvedené spočívá.

Tak, když jsem vysvětlil svůj základní přístup, vysvětlím i souvislost s diskusí u předcházejícího blogu. Předpokládám, že je pochopitelné, že, když člověk vyjadřuje určitý přístup, potřebuje k tomu nástroj, kterým tento přístup vyjádří. Pokud se rozhoduji vyjádřit až úzkostlivou touhu nepřekážet, nepůjde to samo. Takové rozhodnutí vyžaduje nástroj schopný vyjádřit v plnosti toto rozhodnutí.Je možné takové rozhodnutí po městě naplno vyjádřit ve Fábii HTP nebo Octavii 1.9 TDI? Podle mého názoru nikoliv. Tyto nástroje to nedokážou, neboť nejsou způsobilé uvést mé rozhodnutí do reality. Nedovolí mi být ve zlomku okamžiku pryč, když to mé rozhodnutí ve snaze nepřekážet vyžaduje. Jistě, nebudeme si lhát – moje 130ka to také naplno nedokáže. Tím chci zareagovat na to, že 270 koní ve městě nelze využít. Pokud to někdo tvrdí, tak prostě nemá takové požadavky na nepřekážení ostatním jako já a nemluvíme o tomtéž. Ani konfigurace BMW 130i se svými 185ti koni na tunu není pro takové vyjádření dokonalá (je to zadokolka, občas jí proto chybí trakce a i když už ji má, tak stejně výkonu nemá dost na skutečné „teleporty“).

Pokud mi někdo bude tvrdit, že 80 koní na tunu musí na shora uvedené stačit, budu nesouhlasit. Asi máme prostě na sebe jiné nároky (jo, a prosím nevykládejte mi o tom, jak se s Fábkou HTP musí umět jezdit, aby člověk jezdil stejně plynule jako s mou 130i; napřed si do obou sedněte a zkuste vyjádřit totéž jako shora). A nejde tady o zrychlování na kdovíjaké rychlosti, postačí standardní zrychlení ve městě 0-50, 20-70, 50-80 apod. Ne, nevyprávějte mi nic alibisticky o tom, že po městě se jezdí max. 50. Dokud tím lze vyhovět plynulosti a není současně ohrožena bezpečnost, tak mne rychlostní limity nezajímají, protože neslouží svému účelu (a to až na výjimky neslouží). Někdo mi možná po zamyšlení namítne, že mě asi neuspokojí nic jiného než teleport (a bude mít pravdu), ale pokud se budeme bavit o reálných možnostech, tak na stupnici uspokojení 0-10 je ta Octávka TDI, do které jsem se posledně opíral, někde kolem trojky. Moje 130i se pohybuje, řekněme, na sedmičce.

Trvám tedy na tom, že z hlediska dokonalé plynulosti a úplného vyjádření vlastního rozhodnutí být k ostatním ohleduplný a nepřekážet jim, mi ani těch 180 koní na tunu nestačí. Určitě se mnou budete nesouhlasit, ale já si prostě dovedu představit ještě příhodnější nástroj (lehká čtyřkolka kolem 400 koní), který ještě lépe vyjádří mé rozhodnutí ostatním nepřekážet, protože „ostatní“ – to jsem já. Možná namítnete, že je zbytečné být na sebe tak přísný, že si „ostatní“ počkají a co je vám do nich, ale já nesouhlasím.Když totiž mohu ostatním provoz zpříjemnit tím, že maximálně zminimalizuji svůj „profil“ na silnici (čti na minimum zkrátím svůj „pobyt“ v příslušném místě), neměl bych se o to snažit a nacházet vlastní schopnosti a k nim nástroje, které to dokáží vyjádřit? Já tvrdím, že bych se o to snažit měl.

Nechci tím ale nijak kritizovat nebo snižovat volbu lidí, kteří si koupí tříválcové městské auto nebo auto s těmi 80 koňmi na tunu. Každý ať si koupí, pro co se rozhodne. Co chci říct, je, že mně by taková volba nedovolila vyjádřit mé shora popsané rozhodnutí ostatním nepřekážet. Neříkám tedy, že je špatné si takové nevýkonné auto koupit, jen říkám, že některé skutečnosti s nimi vyjádřit nelze.Rozhodně tedy v návaznosti na poslední článek odmítám, že můj jízdní styl je bezohledný, arogantní a agresivní a trvám na tom, že můj jízdní styl plynulost naopak optimalizuje. A ano, takový postup zahrnuje někdy nutnost rychlého odpalu z křižovatek, možnost co nejpozději brzdit, možnost projet zatáčku rychle a možnost bleskem měnit jízdní pruhy a využívat tak prostoru v provozu (nebavíme se o myškování a brzdění někomu před nosem).

Vždycky si představím typickou situaci, kdy se 5 aut v koloně blíží ke křižovatce, mají zelenou a odbočují vlevo. Beran v prvním autě neví, jak dlouhá bude zelená, ale ví, že i Berani v ostatních 4 autech za ním chtějí křižovatku na zelenou taky určitě projet. Beran v prvním autě tedy bez okolků zvýší rychlost i nad 50 km/h tak, aby hranice křižovatky dosáhnul co nejdříve (samozřejmě současně tak, aby při tom nikoho neohrozil), bude brzdit až na poslední chvíli a intenzívně (stejně jako ostatní Berani za ním, i když pojedou každý o trochu pomaleji, aby si drželi lehký odstup) a zatáčku projede co nejrychleji (samozřejmě bezpečně). Tímhle stylem bude všem pěti Beranům na projetí křižovatky stačit pár vteřin a zelenou všichni krásně jako vláček stihnou. Když bude v prvním a dalším autě sedět bezohledný řidič tříválcového městského vozítka, kterému jsou ostatní za ním „ukradení“ a je mu jedno, jestli to taky stihnou (hlavně když to stihne on sám), tak pojede max. 50, zrychlovat nebude, brzdit bude brzo a zatáčku bude muset projet pomaleji, aby se nevysypal. Sugestivní otázka na závěr: Který přístup je k řidičům za námi ohleduplnější? A takových a podobných situací vidím dnes a denně desítky.

Těším se na diskusi.