Beran: Odpovědnost provozovatele vozidla za nemajetkovou újmu

Několik čtenářů Právní poradny mne požádalo o komentář k rozhodnutí Nejvyššího soudu pod značkou 30 Cdo 59/2013. O co tehdy šlo?

Několik čtenářů Právní poradny mne požádalo o komentář k rozhodnutí Nejvyššího soudu pod značkou 30 Cdo 59/2013. O co tehdy šlo? Krátce vše sesumíruji… V roce 2002 (!) došlo při novinářské předváděcí akci vozidla značky Hyundai Coupe k dopravní nehodě tohoto vozidla (novinář, který auto řídil, to v rámci běžného provozu nezvládl a zabil sebe a svého spolujezdce – dalšího novináře). Vozidlo bylo vlastněno a provozováno společností Hyundai Motor Czech, které novináře na předvedení vozidla pozvala. Auto bylo v perfektním technickém stavu a novináři řádně poučeni, o dodržování pravidel silničního provozu.

Protože Hyundai Motor Czech byl provozovatelem daného vozidla, zaplatila pojišťovna, u které bylo k tomuto vozidlu sjednáno povinné ručení, standardně náhradu škody. Pro vysvětlenou, odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem vozidla je objektivní, tzn. když někomu půjčíte auto, ten někdo nabere tři další stopaře a pak je při nehodě pozabíjí nebo zraní, tak náhradu škody zaplatí Vaše pojišťovna, kde máte sjednáno pojištění odpovědnosti (povinné ručení). V takové situaci tedy zásah do vlastní peněženky zásadně neriskujete (tedy samozřejmě za podmínky, že bylo vozidlo v pořádku, řidič měl oprávnění, nebyl při svěření vozidla pod vlivem apod.), protože pojišťovna náhradu škody poškozeným nebo jejich pozůstalým zaplatí.

Abych to ještě pro úplnost dovysvětlil – odpovědnost za škodu z nehody mají jak provozovatel, tak řidič. Každý ale podle jiných ustanovení a podle jiných principů (řidič odpovídá jen za zaviněné jednání, provozovatel odpovídá objektivně, ale může se ve výjimečných případech vyvinit). Poškozený si pak může „vybrat“, od koho škodu bude chtít uhradit, ale lepší „terč“ je provozovatel, protože ten se téměř vyvinit nemůže (řidič se naopak může snažit argumentovat, že „za to nemohl“). Odpovědnost za škodu mají tedy oba.

Tato věc je ale trošku o něčem jiném. Tady nejde o klasickou náhradu škody, ale o „náhradu nemajetkové újmy“ podle §13 občanského zákoníku (zkráceně „ochrana osobnosti“). Souběhu a konkurenci náhrady škody a nároku z titulu ochrany osobnosti se soudní praxe už také věnovala, nicméně v otázce k dopravním nehodám je to ještě o něco specifičtější, a to právě s ohledem na existenci povinného ručení jako pojistky proti tomu, aby provozovatelé byli kryti pojištěním pro vznik škod při dopravních nehodách.Protože se ta kauza táhne už 13 let a Nejvyšší soud v té věci už také rozhodoval, psal jsem někdy v roce 2008/2009 o jednom jeho rozhodnutí také článek, přičemž poselství Nejvyššího soudu bylo a je dle tohoto rozhodnutí v zásadě následující:

Provozovatel vozidla odpovídá i za tuto nemajetkovou újmu v rámci nároků z titulu ochrany osobnosti.

Nejvyšší soud to podpořil následující argumentací: „Nejvyšší soud ČR ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí v této věci mimo jiné výslovně uvedl, že analogické užití ustanovení § 427 a násl. obč. zák. se v popisovaných případech uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, avšak při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je třeba postupovat podle ustanovení § 13 obč. zák., a nikoli podle ustanovení § 427 a násl. obč. zák. (rozuměj -tedy nikoliv ani podle ustanovení § 428 obč. zák.). Tento závěr pak zdůraznil i v následujícím zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. března 2012.

Abyste tomu rozuměli, Nejvyšší soud chtěl projevit sociální cítění vůči vdově a pozůstalém dítěti, když viník při nehodě zemřel, takže na něm se vdova hojit nemohla. Co tedy s tím? No, Nejvyšší soud pěkně „ohnul“ stávající úpravu, a to formou analogie tak, aby se dostal tam, kam chtěl.Fakticky řekl, že to, co se mu hodí, to analogicky použije (tj. §427 obč. zák., kterým se dostane na toho provozovatele), ale to, co se mu už k té argumentaci nehodí (§428, který stanoví některá pravidla a omezení odpovědnosti), to už nepoužije. Nu, jestli takovou argumentaci Nejvyšší soud považuje za důvěryhodnou, tomu snad věří jen soudci toho senátu. Problém je tady totiž v tom, že NS si řekl, že „vtáhne“ toho provozovatele (§427) do režimu odpovědnosti za nároky z titulu ochrany osobnosti, ale současně řekl, že mu nepřipustí obranu, kterou by jinak jako provozovatel měl (§428)!!! Skoro se až děsím implikací, které to může znamenat.

Chtěl snad NS říct, že když mi někdo ukradne auto, napěchuje ho výbušninami a pak se s ním rozjede do davu a tam se vyhodí do vzduchu, že ponesu odpovědnost vůči poškozeným nebo jejich pozůstalým z titulu ochrany osobnosti? Protože přesně k tomu argumentace NS totiž svádí. V rámci náhrady škody bych tu odpovědnost nenesl právě kvůli omezením v §428 o.z., ale ve vztahu k ochraně osobnosti už ano, protože mi možnost se vyvinit podle §428 o.z. NS nepřiznává? To je prvotřídní právní Kocourkov, jehož důsledky NS ve své snaze dostát svým imperativům sociálního cítění po právní stránce výrazně nedomyslel.

Sice varianta únos auta a jeho výbuch je v našich končinách málo pravděpodobná, ale ta varianta s pozabíjenými stopaři se může stát jedna dvě. A víte, co je hlavní problém? Pojišťovna Vám tuto částku nepokryje, protože to není škoda! Ledaže by někdo u Nejvyššího soudu podobným způsobem protlačil, že to škoda je. To ale jedině za cenu podobného ohýbání stávajících právních předpisů, což právní jistotu moc nepodporuje.

Závěr NS v této věci se mi tedy nelíbí, protože to s kvalitní a přesvědčivou právní argumentací má málo co společného a pro nás jako pro provozovatele vozidel to může znamenat výrazně negativní finanční dopady.

Útěchou nám pak může být jen to, že soudy v jiných svých rozhodnutích (judikatura v tomto směru ale není ustálená) konstatovaly, že nároky z titulu ochrany osobnosti se nemohou překrývat s nároky na náhradu škody, tzn. k úspěšnému uplatnění nároku z titulu ochrany osobnosti by měly být tlumočeny další a zvláštní skutečnosti, které zdůvodňují, proč náhrada škody nestačila.

Další útěchou nám budiž, že od příštího roku bude platit nový občanský zákoník a v jeho režimu již nebudou existovat omezení na náhradu škody na zdraví jako dosud, takže poškozený si nejspíš vysoudí všechno v rámci náhrady škody (jaká bude praxe, se samozřejmě ještě uvidí). Na druhou stranu musíme čekat zdražení povinného ručení, protože pojišťovny to zvýšené riziko náhrad škody na zdraví určitě promítnou do pojistného. Ať tak či onak, výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu přináší implikace, které soud možná dostatečně nedocenil a nedomyslel a které jen zbytečně podvazují právní jistotu provozovatelů motorových vozidel, o zvýšeném finančním dopadu nekrytém povinným ručením nemluvě.

Judr. Tomáš Beran

21.5.2013 1:30| autor: JUDr. Tomáš Beran

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist