Kottás: Jak se jezdí v USA

Nedávno jste si mohli přečíst zážitky při loučení s jedním velmi ikonickým americkým autem.

Nedávno jste si mohli přečíst zážitky při loučení s jedním velmi ikonickým americkým autem. Co se ale do článku nevešlo, byly pocity z okolního prostředí. Kdysi ještě na střední škole při hodinách občanské nauky nás učili o „kultuře národa“. Tenkrát jsem pozor moc nedával, takže žiji v domnění, že je to něco o tom, jak Němci dělají dobrá auta, která vydrží, Rusové špatná auta, která vydrží a Američané špatná auta, která se za dva roky rozpadnou. Tohle je americký sen konzumu převedený do reality. Pan učitel by si pod tím představoval zřejmě něco jiného, ale dost možná právě podle aut, vztahu k nim a způsobu, jakým se v dané zemi jezdí, nejlépe poznáte „kulturu národa“.

Za Velkou louží byl kde kdo a věřím, že i část čtenářů využila tamní soukromou osobní přepravu, která je tolik symbolem americké svobody. Pro ty, kteří se tam třeba chystají, nechť toto poslouží jako mentální příprava. Rád bych upozornil, že se všechny poznatky, zejména ty legislativní, zakládají na empirickém pozorování a informacích volně šířených na internetu. Zkoumaná oblast zahrnuje území států Kalifornie a Nevada. Nejedná se o přesný výklad zákonů, který tedy může být v některých částech i mylný. To jen kdyby někoho napadlo strkat kočku do mikrovlnky.

Něco k pravidlům
Jak by řekl Vincent Vega: „Víš co je na tý Evropě nejzvláštnější? Ty drobný rozdíly. Teda maj tam to samý, jako máme tady, ale je to prostě jiný.“ Při brouzdání pro tamních komunikacích se budete muset řídit především následujícími životně důležitými pravidly:

– na semaforech je povoleno odbočit doprava na červenou, pokud to není značkou výslovně zakázáno,
– na neoznačených křižovatkách a místech, kde je ve všech směrech „stopka“, neplatí pravidlo přednosti zprava, nýbrž pravidlo „kdo první přijede, první odjede“,
– na dálnici je dovoleno předjíždět zprava, a to i mimo město,
– otáčení vozidel je zakázáno uprostřed ulice, naopak je povoleno na semaforech,
– při zastavení školního autobusu v zastávce je povinností jej neobjíždět,
– přestupek spáchaný v zóně stavebních prací je trestán dvojnásobným postihem,
– a nakonec asi nejdůležitější pravidlo, které rozhoduje o životě nebo smrti – když vás zastaví policejní hlídka, dejte ruce na volant a v klidu se řiďte pokyny policisty (rozhodně nic nehledejte v přihrádce před spolujezdcem).Nejvíce mou duši rozehřálo pravidlo o odbočování doprava na červenou, Mnohokrát jsme to mohli vidět ve filmech, ale nikdy jsem nevěřil, že to vážně funguje. Je to jednoduché a velmi účelné pravidlo, zejména zvážíme-li vysokou hustotu výskytu semaforů i na křižovatkách těch zapadlejších ulic, kde není provoz tak silný. Opravdu tedy nemusíte zbytečně čekat dvě minuty, než přejedou všechna ta neviditelná auta. Na vytíženějších komunikacích toto postrádá trochu smysl, neboť se za jeden interval stihne zařadit sotva jedno auto, ale líbí se mi ponechání této možnosti. Nechal jsem se nachytat, jak čtvrt hodiny objíždím jeden blok neustále dokola, jenom abych si dosyta užil té nevídané porce svobodného rozhodování. Tak trochu jsem se cítil jako čerstvě propuštěný vězeň. Rozhodně je tohle jedno z nejinspirativnějších pravidel, ze kterých by si měla česká legislativa vzít příklad. Jedna zelená šipka na milion semaforů, na které navíc orgán čecháčkovsky chytá v rozporu se zákonem, opravdu není dostatečným zadostiučiněním.

Když jsme u těch orgánů a čecháčkovství, typický nešvar číhání za bukem se v USA nenosí. Ne že by se rychlost neměřila, vlastně se měří možná ještě víc než u nás, ale celá tato nelibá aktivita působí tak nějak jinak. Neměl jsem pocit, že by se jednalo o holou buzeraci. Jistě, pod kalifornským sluncem se měří lépe než pod uplakanou oblohou, o to lépe na dlouhých rovinkách, na kterých zpozorujete snad i zakřivení Země – jistá korelace s naší domovinou tu je. Ale stále mi to nepřišlo jako něco proplánovaného. Důkazem budiž, že si mě jeden strážník hezky zaměřil laserovou pistolkou, na které se mu hned muselo rozsvítit červené světélko s piktogramem zdviženého prstu. Zanechalo ho to však chladným. Ve mně to zase zanechalo pocit přirozeného respektu, že se nezaobírají překročením dvou mil za hodinu a celkově jsou v provozu vidět. Ostatně právě jistá tolerance překročení rychlosti se o amerických policistech traduje.

K semaforům bych se ještě na chvilku rád vrátil, jelikož mě funkčnost těchto zařízení velmi inspirovala. Především svou jednoduchostí a absencí zbytečností. Oranžový signál se rozsvěcí jen k přípravě na následující červenou, nikoliv na znamení přípravy k rozjetí na zelenou. Zelený signál tedy naskakuje ihned po červeném, pročež mimo jiné skvěle poslouží k odstartování nějakého toho pouličního závodu.Pokud jste ale dostatečně všímaví, existují dva způsoby, jak předpovědět, kdy zelená naskočí. Zaprvé tomu velmi napomáhá způsob, jakým se semafory umisťují, jelikož většinou jsou zavěšeny uprostřed křižovatky nebo na protější straně křižovatky, takže při troše snahy lze zpozorovat signalizaci pro příčný směr i z pravého úhlu. Zadruhé se můžete řídit odpočítáváním signálu „volno“ na přechodu pro chodce.

Intervaly signalizace na sebe navíc navazují bezprostředně jen s opravdu minimální a velmi pravidelnou dobou na „vyklizení“ křižovatky, takže je celý proces pokaždé velmi předvídatelný. Chytře řešené detaily, které velmi zpříjemňují jízdu, ačkoliv nedokážu posoudit, nakolik byl tento stav při stavbě křižovatek cílený. Pokud světelná signalizace selže, nebo se jen prostě přes noc „vypne“, určuje přednosti blikání semaforů dvěma barvami – žlutou a červenou. Žluté blikání signalizuje hlavní silnici s tím, že je nutné se k hranici křižovatky přibližovat s opatrností. Je to jakési „Dej přednost v jízdě“, aniž byste ale přednost komukoliv dávali. Červené blikání naopak signalizuje druhým směrem vedlejší silnici a je obdobou „stopky“. Může nastat i situace, kdy všemi směry bliká červená – za takových okolností se přednosti řídí pravidlem „4WAY STOP“, tedy „kdo první přijede, první odjede“.

Tento systém značení přijde vhod, jelikož jedinými indikátory určujícími vztahy přednosti v jízdě jsou v podstatě jen značky „STOP“ a „YIELD“, tedy obdoba našeho obráceného trojúhelníku „Dej přednost v jízdě“. Hlavní silnice se jen zřídkakdy označuje cedulí, většinou jen mimo město. Jak už bylo výše řečeno, pokud se setkají ze všech směrů „stopky“, nebo je křižovatka neznačená, přednost se určuje podle pořadí příjezdu ke křižovatce. Velmi demokratické. Přiznám se, že jsem z tohoto pravidla měl největší obavy, jelikož naprosto převrací zažité zvyklosti a zpočátku vyžaduje trochu soustředění a přítomného ducha. Právě v tom ale spočívá jeho největší síla. Je to jen další důkaz toho, že deregulace celkovému zklidnění a větší plynulosti dopomůže mnohem více, než opačný přístup. Udivilo mě ale použití tohoto (ne)značení i na frekventovanějších víceproudých silnicích, kde už paměť nestíhá a na řadu přichází obyčejná slušnost, kdežto paradoxně některé zapadlejší křižovatky jsou řízeny světelnou signalizací.Co mi osobně přišlo velmi pohodlné, je dopravní značení obsahující jen minimum symbolů. Žádné krkolomné obrázky, jen si prostě přečtete instrukci a víte, co máte dělat nebo očekávat, místo abyste luštili, co se autor obrázků snažil interpretovat. Vyžaduje to trochu znalost jazyka, ale upřímně, pokud neznáte jazyk, pravděpodobně si ani nepůjčíte auto. A naopak, návštěvníkům to velmi usnadňuje možnosti cestování, jelikož všechna pravidla „poberete po cestě“, než aby bylo zapotřebí detailně dopředu studovat, co znamená třeba takový medvěd ve žlutém kosočtverci. Ano, pár obrázkových značek se tu najde, ale většinou jsou velmi humorné a výstižné.

Výborné je značení regulující parkování. Žádné modré nebo oranžové pruhy, kvůli nimž kdejaký německý turista dostal v Praze pokutu. Prostě si přečtete, od kdy do kdy můžete kde stát, jestli to něco stojí, a ve které dny zase parkovat nesmíte. Takové čištění komunikací tu probíhá pravidelně a systematicky a tak třeba víte, že až pojedete ve středu do práce, musíte parkovat za rohem. A u nás? Přijedete, zaparkujete, odejdete, a až se vrátíte, najdete jen prázdné místo, jelikož vám auto odtáhli, protože kdesi támhle na začátku ulice někdo vytyčil zákaz stání s dodatkovou tabulí napsanou na kusu papíru promočenou od deště. Dokonce se ze značky dozvíte i telefonní číslo, kam si máte zavolat pro odtažené vozidlo! A když si náhodou nevíte rady, nemusíte se bát zeptat se policisty ohledně toho, jestli je vaše jednání protiprávní. U nás by následovalo jen povýšené „ukažte mi doklady“.

Jak se tu jezdí
Dostávám se k tomu, v jaké atmosféře se tu jezdí a jací jsou Američané řidiči. Navážu na předchozí odstavec, jelikož právě tato jednoduše (a to doslova) chytře navrhnutá řešení zklidňování dopravy – opět nedokážu posoudit, nakolik to bylo při navrhování cílené – perfektně fungují. V zastavěných oblastech to člověka nutí jet opatrněji a předcházet více chybám ostatních, než jen slepě spoléhat na svou absolutní přednost. Z tohoto hlediska jezdí Američané určitě klidněji a rozvážněji.

Když se chcete dostat do jiného města, neexistuje jiná alternativa, než se vydat po dálnici. Právě tady mě provoz nejvíce zaskočil. Odkojen pražskou Jižní spojkou a německým Autobahnem jsem byl přesvědčen, že plynulosti a bezpečnosti dálničního provozu mohu jen přispět. Opak byl ale pravdou. Zvyklosti jedné kultury totiž nejdou aplikovat do zajetých kolejí té druhé.Snadno se mi tak stalo, že jsem okolní provoz naprosto zmátl. I když je povolené předjíždět zprava, pud sebezáchovy mi stále velel tohoto pravidla moc nevyužívat. Přesvědčen o tom, že konám naprosto správně, jsem se vydal předjet pomalejší auto levým pruhem (asi z pěti celkových), lehce nadlimitní rychlostí a ve chvíli, kdy jsem zpozoroval zezadu se přibližující auto, dle vychování jsem se chtěl náležitě zařadit zpět. V tom i ale ono přibližující se auto zabránilo, jelikož mě briskně předjelo zprava a následovala další. Takto jsem zůstal chvíli uvězněn v levém pruhu s pocitem hanby, že jsem se dopustil mezinárodního faux pas.

Jízda po místních dálnicích tak trochu připomíná starou tetrisovou hru s kostičkovanou formulí, kde jste museli šipkami volit jízdní pruhy a vyhýbat se překážkám. Problémem je, že na tuto hru musíte přistoupit, jelikož chytrá volba pruhů a hledání místeček je vlastně tou jedinou možností, jak se někam dostat rychleji, než ostatní. Ne, schopnosti ovládat své vozidlo ve vysokých rychlostech a předvídat moment, kdy někdo začne předjíždět kamion stovkou a vlétne vám do cesty, tu k ničemu nejsou.

Všechny pruhy (početně blížící se klidně i šesti v jednom směru) jedou konstantní rychlostí, dálniční tepny se rozpínají přes celé aglomerace a když skončí jedna, projíždíte hned druhou. Silnice jsou přeplněné, není se kam hnout a vlastně není ani kam spěchat. Tedy pokud nepřistoupíte na hru na laboratorní myšku. A i tak máte pocit, že trvá věčnost, než se někam dostanete. Po celém dnu jste unavení a pak si uvědomíte, že jste se vlastně nikam nedostali. Ujet 200 mil za skoro šest hodin opravdu nevyhovuje mé představě o pokroku.

Když ale s tímto faktem počítáte, je cestování docela příjemnou relaxací. Atmosféra je tu taková, že se skoro o nic nemusíte starat a všechno tu je tak trochu podřízeno prostšímu myšlení místních obyvatel. Mnohdy vás přepadne pocit, že se jen povalujete se zapnutým autopilotem a na všechno je tolik času, že by vám stevardka stihla donést i dortík. Vlastně z půlky je to pravda, jelikož tempomat je tu životadárnou výbavou. Nevím, kdo jej vynalezl, ale určitě to muselo být v Americe.

Abych ale nekřivdil americké inteligenci, jsem přesvědčený, že případná neschopnost a jednodušší myšlenkové pochody při řízení jsou spíše důsledkem jednoduše koncipovaných pravidel, pročež nejsou řidiči schopni řešit nestandardní situaci, když zajde do tuhého. Když se ale podíváte na večerní zprávy, totéž si můžeme pomyslet o našincích. Spíše jsem trochu očekával tupost po vzoru strkání koček do mikrovlnky nebo opařením horkou kávou, protože na ní chybí informace o tom, že je horká. K mému překvapení jsem nic takového nezaznamenal, zato u nás mě někdo takovým chováním rozčílí do půl hodiny. V tomto ohledu na mě okolní řidiči působili lépe než ti naši.Spojené státy jsou zemí rozlehlou a dálnice samozřejmě nevedou všude, takže čas od času ke konexi dvou bodů využijete i okresní silnici. A ty kalifornské jsou vyhlášené! Ať už to jsou spojnice mezi malebnými údolími vinických oblastí, silnice lemující pobřeží nebo horské serpentiny protínající národní parky. Všechny silnice skvěle poslouží k pohodové projížďce, ale k těm řidičsky nejvíce vzrušujícím patří posledně jmenované silnice.

Scenérie horských silnic je ohromující a mnohdy vytváří velmi kýčovité kombinace. Nechybí úzká silnice s padající skálou na jedné straně a malebným potůčkem protínajícím jehličnatý les na opačné straně, odkud jen čekáte, kdy vyskočí Méďa Béďa a ukradne vám ze střechy piknikový košík. Hodně to připomíná alpské silnice. Koneckonců se tu pohybujeme v „alpských“ výškách. Jen kulisy tu jsou poněkud variabilnější. Míjíte jehličnaté lesy se zasněženými vrcholky, rázem se obtočíte kolem jednoho kopce nad jezerem a výhled evokuje skalnaté pobřeží slunné francouzské riviéry. Chvíli pokračujete dál, protáhnete se několika úzkými zatáčkami mezi skálou a prohlubní, na jejíž dno oko nedohlédne, a před vámi se rozevře poušť, uprostřed níž září poutače Města hazardu.

Když projíždíte takovýmhle prostředím, začnou se vám na špičce jazyku tvořit bublinky a napadat kacířské myšlenky. Hrubý a rozbitý povrch se strukturou tváře pubescentního mladíka hodně připomíná naše domácí silnice a nechávám se trochu unést. Musím se krotit, jelikož ve vzduchu neustále cítím hrozbu nepřetržité týdenní rektální tortury pendrekem mezi mřížemi služebny v nějaké zapadlé horské dřevěné boudě, když se nechám přichytit. Pro tyhle silnice ale stojí za to riskovat! Když ta dvojitá žlutá čára vypadá tak provokativně a neustále mě vyzývá jí líznout na každém apexu.

Ta proklatá čára! Po většinu času je totiž nepřerušovaná. Jediná opravdu iritující vlastnost kalifornských silniček. Předjíždět tu nemůžete ani na rovinkách s rozhledností Route 66, což je celkem nepříjemné v případě, kdy dojedete Ford F-150 s plnou korbou naštípaného dříví na zimu a návěsem s totožným nákladem. Navíc, takto nakonfigurováno je každé druhé auto, které potkáte. Pak mi ještě chvílemi překáží červený náklaďák s Coca Colou. Konečně už vím, odkud se v té vánoční reklamě vzaly.

Naštěstí v tomto kraji s těmito situacemi počítali a neváhali tak vytvořit spoustu stoupacích (dokonce i klesacích) pruhů a každých pár mil odstavné místo. Místní řidiči jsou naštěstí natolik disciplinovaní, aby tyto prostory využívali, dokonce i tam, kde nejsou. Kdy vám naposledy uhnula z cesty smradlavá Avia nebo senior přesvědčený o svém konání dobra?

Vychytávek je tu ale mnohem víc, třeba ty v dopravním značení. V odlehlejších nebo rizikových oblastech vás informují cedule o frekvencích středních vln, na který běží ve smyčce důležité zprávy ohledně dopravní situace. Většinou bývají spojené s výstražným světlem, které nabádá naladit si příslušnou frekvenci na rádiu, což zavání průšvihem – třeba předlouhou objížďkou z důvodu náhlé sněhové kalamity. Výborně jsou značené především rychlostní limity, které jsou vždy znovu uvedeny při každé změně – tedy žádné zrušení předchozího příkazu, jak je to často vidět na našich dálnicích, jen jasně daný údaj. Nakolik by bylo nákladnější dělat věci pořádně i u nás a místo značek „končí, to co bylo před chvíli a platí to, co si už řidiči nepamatuješ“ byly značky „co bude a co máš řidiči dělat“? Ach ano, zapomínám na náklady na nevybraných pokutách z nesrozumitelného značení.

Mezi městy a obcemi také neexistuje žádná značka označující začátek a konec obce. Cedule s názvem obce vás sice přivítá při každém vjezdu, včetně údajů o nadmořské výšce a počtu obyvatel, který byl naposledy aktualizován někdy za vlády Abrahama Lincolna, ale žádná povinnost z takové značky neplyne. Rychlost je regulována samostatnou značkou podle potřeby. Velmi často se přihodí, že hlavní tah vede méně nebo vůbec neosídlenou částí obce a rychlost se tak vůbec nezmění. V menších městech lze zpozorovat, že se rychlosti směrem do středu snižují a na výjezdu opět navyšují. Znamená to tedy, že se nemusíte ještě půl kilometru plahočit v nezastavěné oblasti 50 km/h, protože víte, že na konci obce měří za bukem. Jediné, co tu pomalu na konci každé vesnice potkáte, je malé letiště, což vám připomene, že soukromé letadlo tu je zdaleka nejefektivnějším nástrojem k překonávání dlouhých vzdáleností.

Vrátím se ještě k mentalitě místních řidičů. Hodně je poznat vliv pedantního amerického způsobu výchovy a atmosférou se všude nese opatrnost. Mnohdy až chorobná opatrnost, vedoucí ke stádovosti a popírání individuálního úsudku. Dost zvláštní úvaha, povážíme-li, že právě uvědomování si vlastní individuality je jedním z klíčových prvků americké výchovy a úspěchu. Jako příklad poslouží situace, kdy projíždí auto s právem přednosti jízdy. Při zaslechnutí sirény automaticky všichni zastaví u krajnice a čekají, co se bude dít. Na liduprázdné čtyřproudové silnici, dokonce i ti v protisměru. Je to tak náhlé, až to člověka zaskočí, co se děje. Zažitý civilizovaný zvyk, kdy je nejvýhodnější pomalu popojíždět a vytvářet tak autu s majáky „pojízdné bludiště“, ve kterém ono auto může předpovídat trasu, místo vytváření překážek, kvůli nimž je nutné třeba i zastavit, se tu ukázal jako scestný. Opět jsem měl pocit studu, že jsem se dopustil dalšího silničního faux pas a ostatním ukázal, jaký jsem evropský nevychovanec a ohrožuji boj o život pacienta v sanitce.

Nebo úzkostlivé dodržování rychlostních limitů. Nemám na mysli obecné limity, ty se normálně překračují do 10 mil za hodinu a je to většinou tolerováno. Naprosto mě však konsternovalo, jak v okolí škol, kde se nachází zóna 15 mph, všichni disciplinovaně zpomalí na předepsanou rychlost. Nikdo nejel 18, 17 nebo 16 mph, ale rovných 15. Každý do jednoho slepě následoval nařízení dopravního značení, i v době, kdy byly všechny děti usazené ve škole! Zarazila mě naprosto absurdní důvěra v to, že toto formální udržování absolutní hodnoty rychlosti, namísto užívání zdravého úsudku, někoho ochrání. O to víc zarážející je, že právě osobní zodpovědnost a možnost širšího uplatnění vlastního úsudku je základem anglosaského právního systému. Jako by ale právě uplatňování tohoto právního systému, kdy si ničím nemůžete být tak docela jisti, bylo důvodem tohoto nevysvětlitelného chování. Abych se přiznal, tato nejistota mě dost znepokojovala a vlastně to byl ten nejnepříjemnější pocit, který jsem zažil. Skličující na tom je, že byl tento pocit permanentní, všude za všech okolností.

Environmentalistická lobby a další havěť
Nebylo by to San Francisco, kdyby se právě tady nezrodila nějaká myšlenka oslavující svobodné myšlení jedince. Tak, jako je toto město kolébkou hnutí květinových dětí, místem velmi tolerantním vůči homosexualitě nebo průkopníkem na poli environmentální demagogie, stejně tak právě tady vznikla světová tradice obtěžujících cyklojízd. Mimochodem, věděli jste, že první mýtné za vjezd do centra bylo zavedeno také právě tady. Stalo se tak roku 1968 na mostě přes zátoku Golden Gate.

O to zvláštnější je, nakolik mi připadá, že tu cyklistika nepobírá tolik nesmyslných výhod, jako u nás. Alespoň podle počtu cyklopruhů. Kromě jednoho na hlavní třídě s tramvajovým pásem uprostřed, navíc výjimečně hloupě značeného, jsem se po celém městě s dalšími nesetkal. Ostatně mít v San Franciscu stoupací pruh pro cyklisty v každém kopci by vydalo na hodně plechovek barvy. Cyklisté tu jsou hodně divocí a po silnicích se pohybují s mírou nepochopení konsekvencí větší než měl Forrest Gump.

A podle tradice, nebylo by to San Francisco, kdyby na poli alarmistického zachraňování planety nezavedlo nějakou tu průkopnickou novinku. Pokud jsme někdy západním civilizacím vyčítali jejich nezkušenost a nepochopení principů totalitních režimů, vězte, že udavačské metody 21. století se v honbě za krásnějším a veselejším světem těm totalitním naprosto vyrovnají. Místní obyvatelé tak mohou na vlastní kůži pocítit dopad veřejného inkvizičního programu „Nabonzuj auto svého souseda“, v originálu Smoking Vehicle Help, vyzývající především k udávání viditelně kouřících a jinak ekologický „podezřelých“ vozidel. Zvláštní je, že tato agitace střílí do vlastních, když nabádá své obyvatele i k nahlašování podezřelých autobusů městské hromadné dopravy.

Na základě těchto okolností se pak v oblasti městské aglomerace San Franciska nejvíce uplatňují formy dopravy, v pořadí přibližně odrážejícím četnost výskytu daného dopravního prostředku:

– boty a jiná forma obuvi,
– jízdní kolo,
– tramvaje a trolejbusy,
– Toyota Prius,
– taxi (nejčastěni Toyota Prius nebo Ford Fusion Hybrid),
– SUV nebo pick-up (v americké terminologii „truck),
– full-size sedan domácí provenience,
– ostatní.

Předchozí seznam berte spíše s nadsázkou, ale pravdou je, že nejlepším způsobem, jak se někam dostat, je jít pěšky. Do kopců to sice není moc příjemné, ale všechno je velmi blízko. V kontrastu s městskou hromadnou dopravou vychází mnohem lépe, jelikož kvalita je velmi tristní a efektivitou, komfortem a rychlostí naprosto propadá. Což se hlavně řidiči autobusů a trolejbusů snaží dohnat svým velmi nevybíravým chováním v ulicích metropole. Alespoň, že řidiči tramvají jsou pohodoví chlapíci a jízda tímto prostředkem je spíše turistickou atrakcí s opravdovým zážitkem, než plnohodnotnou formou přepravy. Co mě velmi překvapilo, je absolutní nelibost v naftových motorech, což jsem od takto ekologicky smýšlejícího města nečekal. Potkat tu třeba naftovou dodávku je nemyslitelné a i auta velkosti Iveca Daily pohání šestilitrové osmiválce. Nafta tu byla dražší než benzín dříve než v Evropě a dokonce některé čerpací stanice renomovaných značek naftu nenabízejí vůbec!

Jak to na mě všechno působí
Nerad bych příliš glorifikovat USA. I když jsem jistým způsoby životního stylu velmi okouzlen, dávno nežiji v iluzi, že jsou Spojené státy nějakým rájem na zemi. Časem mi ale konečně došlo, proč jsou Spojené státy líhní všech komerčně úspěšných nápadů. Přínosným, užitečným a zároveň jednoduchým myšlenkám se tu meze nekladou. To je tajemstvím úspěchu. Tato vlastnost se odráží i v jednoduchosti a účelnosti pravidel a přesně na nich je vidět, nakolik je Severní Amerika svým pojetím „svobody a prosperity“ napřed oproti socializující Evropě. Té Evropě, která vyhlásila automobilismu válku, která místo aby dávala příležitost k vytvoření lepších podmínek pro kvalitnější a komfortnější život raději plošně plánuje omezování rychlosti do té míry, že se bude muset tento termín ve všech slovnících přespat na „pomalost“.

Pravdou je, že jednoduchost pravidel je do jisté míry dána také jednoduchým prostorovým řešením, kdy města vyrůstala kolem silnic spíše, než že by se silnice musely přizpůsobovat středověké zástavbě jako v Evropě. A některé vzorce chování místních řidičů jdou paradoxně proti jednoduchosti a zdravému rozumu. Nicméně detaily, jako výborně vyřešené semafory, jednoznačné a nealibisticky rozmístěné značení, přirozený a do jisté míry zasloužený respekt policie a další systémy zjednodušování dopravy nám ukazují, kde bychom měli hledat inspiraci ke zlepšení situace na našich silnicích.

A jestli se mi tu jezdilo dobře? Kvůli místím silnicím stojí za to se přestěhovat, ale pořád se nedokáži zbavit dojmu, že jsem se cítil omezován. Jestli něco stojí za ekonomickou nestabilitou USA v posledních měsících, pak za to mohou rychlostí limity. Než se někam přepraví bedna notebooků, tak už dávno vyjdou z módy. Jestli něco může za prosperitu poválečného Německa, pak to jsou volný trh, kvalitní silniční síť a žádné rychlostní limity. To poslední americkým silnicím zoufale chybí.

Hugo Kottás

23.12.2011 8:30| autor: Hugo Kottás

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist