Koubek: Jak se jezdí v Africe

Doufám, že mě nikdo neobviní z rasismu, když použiju ustálené rčení a řeknu, že na „černém kontinentě“ jsem byl ve svých 36 letech poprvé. Čekal jsem exotiku, pouště, džungli – leč nedočkal jsem se; služební cesta mne totiž zavála do okolí jihoafrického Johannesburgu. Město se (až na četné slumy a častý výskyt vysokých zdí, ostnatých a elektřinou nabitých drátů) podobá většině velkých měst a jeho okolí připomíná typem krajiny takové trochu jiné Španělsko. Aby člověk zažil skutečnou exotiku, musel by blíž k rovníku, nebo někam do pouště.

Nechci ale dnes psát o přírodě, chci psát o ježdění auty. Do J.A.R. jsem zavítal kvůli novému Fordu Ranger, o kterém si přečtete jinde a první den obnášel cestu autobusem do fabriky, kde se zmíněný teréňák začíná vyrábět. Čili jsem měl spoustu času koukat oknem ven a sledovat provoz a silniční síť.

V Jihoafrické republice se jezdí po „špatné“ straně, což je pozůstatek anglické kolonizace a jezdí tam poměrně moderní auta a je jich dost – což je pozůstatek toho samého. Na rozdíl od absolutní většiny afrických zemí má J.A.R. zhruba 12% obyvatelstva zařaditelného do tzv. „střední třídy“, tedy drobné podnikatele, lidi s vystudovanou vysokou školou a tak dále. V jiných afrických zemích jsou dvě, tři procenta ultrabohatých a zbytek chudina, střední třída prakticky neexistuje. Rozhodně nechci nijak obhajovat Apartheid a podobná zvěrstva, která se v J.A.R. bohužel děla, ale je faktem, že kdyby tam Anglické Impérium nedrželo svou nadvládu tak dlouho, podobala by se Jižní Afrika ostatním zemím tohoto kontinentu výrazně víc.Například by tam asi nebyly tak kvalitní silnice. Dálniční síť mě skutečně poměrně překvapila, svou šířkou místy připomíná Ameriku (tu severní) a kvalitu by jí mohla závidět i většina českých dálnic. Po nějaké chvíli jsem si ale všimnul něčeho zvláštního. Jakmile jsme opustili centrum Johannesburgu a vyjeli do přesměstských zón, zmizela z dálnice prakticky veškerá osobní doprava. Aut jezdilo pořád celkem dost, ale většinou to byly střední a lehké náklaďáky a různé pickupy a dodávky firem starajících se o zeleň, o dálnice samotné a tak dále. Všechna osobní auta byla vidět zaparkovaná kousek od dálnice – na velkých záchytných parkovištích u kancelářských komplexů. Bylo prostě úterý ráno a lidi pracovali.

Ne, nechci tu rozvíjet debatu na téma „máme se jako prasata v žitě a v pracovní době si jezdíme po nákupech a na výlety“, protože sám dobře vím, že to tak není. Ale byl to zajímavý moment.

Další zajímavý moment přišel, když jsem se místní „vrtulí“ přesunul o pár set kilometrů na severovýchod. Mezi menšími městy už klasická osobní auta moc nepotkáte. Přestože hlavní silniční síť je kryta kvalitním a hladkým asfaltem, měnší silnice jsou rozbitější a najdou se i nefalšované prašné cesty, poseté výmoly, na kterých byste běžnému osobáku do roka vykotlali tlumiče. Ne-li dřív. Většinu provozu tvoří pick-upy a offroady, takže se vůbec nedivím, že se Ranger bude vyrábět právě tady (a taky se tu prodá nezanedbatelné procento celé produkce).Vrátím se ale ještě do Johannesburgu a k dopravě, tentokrát veřejné. Na nějaké metro zapomeňte, tramvaje tu taky nevedou. Jezdí tu autobusy, nejsou prý ani moc drahé, ale není jich moc. Na osobní auto zdaleka nemá každý a najmout si svého vlastního taxíka je taky drahota. Místní podnikavci tedy vymysleli něco mezi. Jezdí zde malé bílé mikrobusy s bílobokými pneumatikami (to je takové poznávací znamení, že nejde o obyčejnou dodávku), které působí jako hromadné taxíky. Oficiálně se do jednoho vejde 16 lidí, často jich tam je přes dvacet, plus nějaké děti.

Do roku 1987 byly tyto mikrobusy nelegální, potom ale došlo k jejich povolení a výsledkem byl boom různých společností, které spolu začly soupeřit mnohdy i nelegálními zůsoby. Dokonce se vžil termín „Taxi Wars“. Bojůvky a násilí zuřily i po pádu Apartheidu v roce 1994 a až dnes, kdy je zjevná snaha o zpětnou částečnou regulaci, se situace začíná trochu uklidňovat.Každopádně mě zaujal způsob, jakým si takový taxík zastavíte. Nemají totiž logicky žádné pevné trasy, prostě jedou tam, kam potřebuje první skupina zákazníků (nebo kam se chce řidiči). Když tedy na nějaký poloplný minibus máváte, musíte dát vědět, kam zhruba jedete. Prst zdvižený nahoru znamená „uptown“, do centra, prst dolů „local“, neboli místní, krátká trasa, ruka do tvaru misky znamená, že chcete do části, které se říká Orange Farm (tedy jako kdybyste drželi pomeranč) a existuje ještě několik dalších místopisných posunků. Řidič se pak sám rozhodne, jestli jede správným směrem a jestli vás nabere.

Hádám, že pražským taxikářům by se to asi nelíbilo. A hlavně, dovedete si představit znakovou řeč pro „Vemte mě na Malou Stranu“?

Honza Koubek