Ústavní soud a objektivní odpovědnost provozovatele za přestupky spáchané řidičem

Foto: Shutterstock

V úterý 22. 5. zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. Pl. Ús 15/16, jehož předmětem byl návrh na zrušení ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, která stanovují tzv. objektivní odpovědnost provozovatele za přestupky spáchané jeho autem (médii pokřtěnou jako „bič na osobou blízkou“). Odkaz na rozhodnutí viz zde: https://www.usoud.cz/aktualne/objektivni-odpovednost-provozovatele-vozidla-za-poruseni-povinnosti-ridice-podle-zakona-o-si/

Příběh je to velmi dlouhý a jeho závěr neslavný. Hned v úvodu řeknu, že Ústavní soud návrhu nevyhověl a příslušná ustanovení nezrušil. Fakticky to znamená zakonzervování stávajícího stavu, protože Ústavní byl jediný ze soudů, který mohl protiústavnost dané právní úpravy konstatovat a příslušná ustanovení zrušit, takže úřady si teď jistě mnou ruce, protože tím je jasné, že jakákoli soudní ochrana před tímto institutem je marná (ostatně Nejvyšší správní soud to už dříve některými svými rozsudky také posvětil a ÚS byl poslední šancí).

Když jsem ten nález četl, nemohl jsem se ubránit dojmu, že zadání pro soud bylo od počátku jasné a šlo jen o to, jak to zdůvodnit. Práci ÚS lehkou neměl, protože obhájit ústavní konformnost něčeho, co vychytrale základní právo garantované Listinou obchází, to už vyžaduje argumentaci slušně ohnout a ÚS to bohužel „dokázal“.

Než se podívám na jednotlivé argumenty a to, jak se s nimi soud vypořádal, doplním, že ÚS ten návrh posuzoval na základě návrhu jednoho soudce Krajského soudu v Ostravě, který měl o věci rozhodovat a protože příslušná ustanovení shledal za protiústavní, obrátil se v rámci své kompetence na Ústavní soud, za což tomuto odvážnému soudci patří dík.

A teď k jednotlivým argumentům. Nebudu přepisovat celé rozhodnutí, takže jen stručně.

1) Nesplnitelnost dané podmínky

Zákon de facto ukládá provozovateli povinnost zajistit, že s jeho autem nesmí být páchány přestupky, což je zjevně nesplnitelná povinnost (to splnit nejde). Tady námitka navrhovatele spočívala v tom, že provozovatel přece nemůže ovlivnit to, jestli někdo s jeho autem nejede rychleji nebo špatně neparkuje, protože v autě s řidičem nesedí a splnit tuto povinnost tedy nejde.

ÚS na to kontroloval, že odpovědností za řidiče se nerozumí to, že má provozovatel sedět vedle řidiče a tahat mu za volant, ale – citace ÚS:

„Žádné opatření nemůže zcela vyloučit autonomní jednání řidiče vozidla, a tudíž ani možnost, že se úmyslně či neúmyslně dopustí protiprávního jednání. Za smysluplný zjevně nelze považovat ani výklad, podle něhož má být provozovatel vozidla vždy přítomen jeho užití a svým fyzickým zásahem (třeba strhnutím volantu) zamezit řidiči porušit jeho povinnosti. Takovýto požadavek by byl na míle vzdálen od reálného běhu věcí a neobstál by ani z hlediska jiných ustanovení zákona o silničním provozu, která stanoví povinnosti řidiče.“

Ale prý se tím myslí to, že nemáme auto půjčovat tomu, kdo pravidla nedodržuje; citace ÚS:

„Takováto opatření se předně mohou týkat výběru osoby řidiče. Je nepochybně žádoucí, aby provozovatel vozidla, nerozhodne-li se užívat vozidlo výlučně sám, vždy pečlivě uvážil, komu ho svěří.„

„Jiné podmínky ve vztahu k osobě, které má být vozidlo svěřeno, si pak lze představit už jen v rovině určitého subjektivního posouzení, zda tato osoba je „dobrým“ či „zodpovědným“ řidičem.„

To je opravdu „zajímavé“ rozšíření zákonných povinností. Takže kromě toho, že si máme zkontrolovat, že řidič našeho auta má příslušné oprávnění a je i jinak způsobilý, tak si máme zkontrolovat, že je „dobrý“. A jak se to vlastně pozná, milý soude? Je to absurdní argumentace, kterou si ÚS musel vymyslet, aby této námitce mohl kontrovat.

2) Privatizace vymáhání pokut

Další námitka souvisela s vlastnickým právem provozovatele vozidla v tom, že ukládání tohoto druhu povinností zasahuje nepřiměřeně do vlastnického práva vlastníka vozidla.

ÚS tady předvedl pořádný argumentační veletoč, když v podstatě konstatoval, že úřady mají těžkosti zjistit řidiče, takže protože vlastník auta ví, kdo řídil jeho auta, přehodí ten důkazní problém na něj. Jinými slovy, úřad nemá nástroje, jak řidiče zjistit, tak bude přenášet problémy své důkazní nouze na vlastníka, aby to za něj vyřídil.

Citace ÚS:

„Předpokládá se, že provozovatel vozidla ví, kdo v době spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu užil jeho vozidlo, jakož i že má zájem domoci se po řidiči náhrady zaplacené pokuty, respektive určené částky, případně, že bude na řidiče v rámci vzájemných vztahů působit jiným způsobem tak, aby se porušení povinnosti neopakovalo, včetně možnosti zamezit mu v dalším užívání vozidla.

Bylo sice spolehlivě prokázáno, že se přestupek stal, chyběly však účinné prostředky ke zjištění osoby řidiče, který se ho měl dopustit. Automatizované technické prostředky často nezaznamenaly pachatele, nebo jej nezaznamenaly natolik ostře, aby jej bylo možno ztotožnit s konkrétní osobou.“

Logika ÚS je taková, že dáme pokutu tomu, kdo to ví, a tím ho přinutíme k tomu, aby ten přinutil řidiče to zaplatit nebo aby nám řidiče identifikoval.

Hmm, a nestačilo by chytat řidiče přímo na místě a celý ten problém by odpadnul? Jenže to by se na tom nedalo tolik vybrat, že milý soude?

3) Zpoplatnění práva nevypovídat

Vrcholné číslo si ale ÚS nechal na závěr. Nejslabším místem celé objektivní odpovědnosti za přestupky je ve skutečnosti to, že obchází právo nevypovídat, resp. jej zpoplatňuje. Tady byla nejsilnější pozice pro zrušení daných ustanovení, protože právě tady je ten útok na právo nevypovídat. Tady je ta zřetelná ústavní nekonformnost a kontradikce, která bije od očí.

ÚS si s tím poradil na dvou frontách.

Nejprve uvedl, že ani jedno z těch napadaných ustanovení (§10, odst. 3 a §125f, odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.) výslovně nevylučuje využití práva nevypovídat, když konstatoval:

„Napadenými ustanoveními není stanovena povinnost sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, které by se týkaly jeho nebo jeho osob blízkých, ani jimi není porušení takovéto povinnosti sankcionováno.“

To je sice pravda, ale je to alibismus nejhrubšího zrna, který záměrně přivírá oči nad důsledky realizace práva nevypovídat. Zákonodárce si totiž nemohl dovolit zaútočit na právo nevypovídat přímo. Nemohl stanovit, že když vlastník takové právo využije, tak dostane pokutu. Aby to obešel, stanovil nesplnitelnou povinnost v podobě odpovědnosti za přestupky a „tvářil“ se, že ta sankce je za to, ne za užití práva nevypovídat. Fakticky to ale tak je. Když právo nevypovídat použijete, dostanete pokutu, jakkoli to formálně není za využití práva nevypovídat, ale za nesplnění nesplnitelné povinnosti. ÚS nemohl tyto jednoznačné souvislosti nevidět, ale je jasné, že měl za úkol se „dívat“ jinam.

Jak navrhovatel jasně uvedl, podstata protiústavnosti dané úpravy spočívá v tom, že neexistuje možnost využít právo nevypovídat a současně se vyhnout té pokutě. Tady připíchnul ÚS ke zdi prvotřídně a víte, co na to řekl ÚS? Cituji:

„Nelze v ní (v té pokutě – pozn.) spatřovat nátlak na provozovatele vozidla, aby vypovídal proti osobě blízké. Místo toho mu zaplacení pokuty, respektive určené částky, za těchto podmínek umožňuje tuto osobu ochránit před stíháním za přestupek.„

No jasně, a je to venku. Takže my si platíme za ten luxus nevypovídat a ÚS nám to prodává ještě jako výhodu. Takže teď už víme, že některá práva nejsou základní práva, ale měli bychom je přejmenovat na „základní placená práva“.

Třešničkou na dortu, která jen dokresluje, kam se ÚS ohýbáním jednotlivých argumentů dostal a jak moc musel vše ostatní „znásilnit“, je pak následující:

„V případě posuzovaného správního deliktu navíc vzhledem k limitaci výše pokuty za jeho spáchání, jakož i tomu, že nedochází k zaznamenání bodů do registru řidičů a že provozovatel vozidla se může domáhat náhrady zaplacené částky po pachateli přestupku řidiče, o nepřiměřeně tíživou pokutu zjevně nejde.“

Abyste rozuměli, ÚS nás kromě toho, jak je vlastně fajn, když si za výkon základních práv můžeme připlatit, dále chlácholí tím, že se doopravdy úhradou pár stovek do obecní kasičky nic neděje, protože úhradou určené částky je ochráněn řidič a nedostane body. A nemáme náhodou bodový systém od toho, aby eliminoval opakované porušování pravidel? Tak ono je najednou výhoda, že se řidič nezjistí a body se nedávají? A není tím náhodou celý bodový systém na nic? Anebo se nám přesně podle zadání, které evidentně dostal, snaží ÚS říct, abychom odpustek prostě zaplatili a nedělali problémy?

19.6.2018 11:00| autor: JUDr. Tomáš Beran

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist