Akio Toyoda: „Nejnudnější“ automobilku světa vede nejzábavnější ředitel. Zastihli jsme ho na závodu 24h Nürburgring (reportáž)

Že nám Toyota na 24hodinovce Nürburgringu přirostla k srdci, to už víte. Přinášíme bližší pohled na generálního ředitele Toyoty, velmi pozoruhodného člověka, který na Nordschleife vlastnoručně závodí!
img_1517-1100x618.jpgCelá galerie 25 Zdroj: Autoweb.cz

Toyota mi snad promine, že jsem ji označil za nejnudnější automobilku světa, samozřejmě s notnou dávkou nadsázky. Pravdou ovšem zůstává, že se svého stigmatu výrobce obyčejných a nudných aut jenom těžko zbavuje. Přitom je to trochu křivda.

Co se vám vybaví, když se řekne Toyota? Většině lidí hlavně auta jako hybridní Prius, symbol utlačovaného petrolheada, Corolla coby naprosto obyčejné rodinné auto nebo RAV4, prostě další SUV z milionu jiných. Asi nikdo netouží mít cokoliv z výše uvedeného na plakátu nad postelí.

Pak tu jsou ale auta, za která se Toyota nejenže nemusí stydět, ale může se jimi rovnou chlubit. Protože jsou naprostou trefou do černého. GT86 je úžasným „lidovým“ sporťákem, který všichni bezmezně milují, Yaris GRMN jedním z nejlepších ostrých hatchbacků současnosti a Supra, přestože ji pořádně ještě nikdo neřídil, vytouženou reinkarnací zbožňované modly.

Toyota možná v jádru je pořád tou nudnou značkou, která chrlí denně tisíce naprosto obyčejných, nudných aut, která prostě jenom plní svoji funkci, ostatně snad jako každá jiná velká automobilka, jež musí prodávat hlavně to, co lidé kupují. Ale naštěstí jí šéfuje jeden velmi nadšený člověk, který je zárukou toho, že sportovní auta z portfolia Toyoty jen tak nevymizí.

Akio Toyoda je pozoruhodnou osobností nejen kvůli tomu, že dává prostor i naprosto okrajovým sportovním vozům, které v dnešní době už mají jenom hodně málo prostoru k životu, ale také proto, že sám auta testuje, vyvíjí a dokonce s nimi závodí. Ve 24hodinovce na Nürburgringu!

Když jsme letos s Lukášem, jehož dojmy jste už určitě četli, vyráželi poprvé na 24hodinovku, vůbec jsme netušili, co nás čeká. Už jenom úspěšná akreditace zabrala hodně práce, ale nakonec jsme se na závod dostali. Dále jsme ale trochu tápali – kde být v kterou chvíli, abychom zažili a zaznamenali to nejlepší? Prostě jsme vzali do rukou foťáky a snažili se motat všude tam, kde se něco dělo.

Jedno jsme ale věděli jistě – letos přijede i Akio Toyoda, o čemž britské zastoupení značky vydalo dokonce oficiální tiskovou zprávu. Hned jsme věděli, že toho chlapíka musíme vidět, vyzpovídat ho v rozhovoru a hlavně si udělat selfíčko na památku.

Normálně si selfíčka s celebritami nedělám, protože mi to přijde trapné. Dobře, jednou jsem se vyfotil se Sylvesterem Stallonem, protože to prostě musíte, když ho jen tak potkáte na 5th Avenue. Akio Toyoda je pro mě ale natolik velkou osobností, že mi je ctí být po boku někoho tak inspirativního jednou v životě zaznamenaný.

V kruzích automobilových nadšenců jsou celebrity zkrátka občas trochu jiné, než by normální smrtelník očekával. Možná proto, že generální ředitelé automobilek bývají většinou totální nuďasové. Kdo by se chtěl fotit s nějakým šedivým dědulou v obleku, že?

Jenže tenhle šedesátiletý dědula (ve skutečnosti mu je už 63 let) nosí místo obleku závodní kombinézu a místo kostkované bekovky závodní helmu. A protože je skutečnou celebritou, musí dokonce v závodu vystupovat pod pseudonymem.

Vypátrat ho nebylo snadné. Nejprve jsem začal v boxech Toyoty, kde mě odkázali ke kamionu, odkud mě odkázali k televiznímu stanu, odkud mě odkázali k hlavnímu stanu. Toyoda-san zatím stále nikde, ale mám alespoň potvrzené, že tu opravdu je, a konečně někdo, kdo mluví alespoň trochu lámanou angličtinou, mi slibuje setkání s asistentkou pana Toyody a možný rozhovor.

Jak se tak potloukáme závodištěm, zhruba hodinu před startem narážíme na pit-lane na jednoho podezřelého Japonce – menší vzrůst, prořídlé vlasy, dioptrické brýle, bílá košile, formální kalhoty. To bude on! Jdu na to.

„Dobrý den, promiňte,“ táži se opatrně a pokračuji: „Nejste pan Akio Toyoda?“ Načež jej uvedu do rozpaků a potutelným smíchem odpovídá: „Kdepak, nejsem.“ Přihlíží tomu další člen týmu, který se přidává velmi pobaveným smíchem.

„Ale vypadáte jako pan Toyoda, opravdu nejste pan Toyoda? – Ne, nejsem. – Dobře, chápu, tak tedy snad Morizo? – Nééé, kdepááák, nejsem ani Morizo,“ ukončil muž krátký rozhovor. Chvíli jsem ho ještě zpovzdálí pozoroval a vrtalo mi hlavou: „Sakra, vždyť to musel být on!“

Trochu zklamaný, že se mi nepovedlo vyzpovídat šéfa Toyoty osobně, jsem to pustil z hlavy a začal sledovat začátek závodu. Jak dlouhé hodiny ubíhaly, kroky mě zavedly opět k boxu Toyoty, kde se chvílemi objevoval i ten muž. Začal jsem nad tím znovu přemýšlet.

Možná to jenom nemohl přiznat, že je Akio Toyoda. Přece jenom, je to generální ředitel 9. nejhodnotnější značky na světě. Ze všech značek na světě, ne jen automobilky! Je to jako potkat Billa Gatese, ne jen tak nějakého šéfa automobilky. Tak se přece nebude bavit s kdejakým pobudou, i když má na krku pressovou „machršňůrku“.

Nebo jsem se vážně spletl a byl to někdo úplně jiný. Jenom mu jeho typicky japonská zdrženlivost a ostych daný úctou k autoritě, že jsem si ho spletl s autoritou nejvyšší, prostě nedovolil přesvědčivě vysvětlit, že skutečně není tím, za koho jej považuji. Ale přitom se usmíval tak záhadně…

Mezitím jsem uvnitř garáže Toyoty odhalil rozpis jednotlivých stintů, na kterém byla uvedena i jména závodníků, kteří pojednou, hezky popořadě i s předpokládaným časem zastávky v boxech. Morizo, což je přezdívka, pod kterou Akio Toyoda dlouhodobě vystupuje, tu naštěstí napsaný je.

Odjel úvodní stint, tedy start na 5 kol. Potom pokračoval v podvečer, dalších 5 kol, to jsem ho už propásl. Ale pojede pak ráno v 9:40 zase 5 kol a závěrečná 3 kola, aby si vychutnal slavnostní průjezd cílovou čárou. Počkám si na něj.

Je 7:00 ráno, máme za sebou nezvykle poklidnou noční etapu, trochu focení na pit-lane, výlet do lesů ke Karussellu, kde jsme naším půjčeným skútrem od Hondy pomáhali členům jednoho týmu dostat se k jejich nabouranému Mustangu, a parádní východ slunce nad hradem Nürburg.

Tohle byla navíc téměř nejkratší noc v roce (mezi 22. a 23. červnem), takže utekla celkem rychle, i tak už ale melu z posledního a polehávám na stole v tiskovém středisku. Jsem vzhůru už 37. hodinu v kuse a já to prostě balím. Jdu si dáchnout na karimatku do dodávky na parkovišti poblíž Tiergartenu.

Copak tu nikdo nemůže alespoň na chvíli dodržovat noční klid!!! Navzdory hluku závodních aut, která pro jednou skutečně proklínám a nejraději bych je nějak vypnul, usínám na dobré tři hodinky. Probouzím se zlámaný, ale aspoň trochu nabitý novou energií, a vyrážím na skútru zpátky do paddocku.

Zrovna přijíždí Morizo a střídá. Přiběhnu o minutku později, akorát když se nový pilot usazuje za volant Supry, jenže ten, který vystoupil, nikde. A helemese, náš starý známý brýlatý a usměvavý Japonec. To se stihl tak rychle převléknout do formálního? Tohle je opravdu záhada…

Po třech hodinách spánku mi to pořád ještě nemyslí a začínám věřit tomu, že Akio Toyoda je mistrem převleků větším než sám David Copperfield. A že jsem ho znovu propásnul. Závěrečný stint si už opravdu nenechám uniknout a budu v boxech čekat hodinu předem.

A pak to přijde! Najednou uvnitř boxů Toyoty začne šrumec. Zjeví se sám pan nejvyšší. Je to on! V černé kombinéze, kterou se odlišuje od zbývajících týmových kolegů v bílých kombinézách, přichází do garáže, obklopený haldou fotografů.

A podává si ruku hádejte s hádejte s kým… ano, s tím, kterého jsem celou dobu mylně pronásledoval. Nakonec se z něj vyklubal technik od Bridgestonu. Já to říkal, že investigativní novinář ze mě nikdy nebude!

Akio Toyoda usedá do křesílka a chvíli sleduje závod na televizní obrazovce. Mezitím rozdává úsměvy do fotoaparátů a zdraví se se svými fanoušky. Odchytávám si asistentku, která mi slibuje krátký rozhovor, ale s tím, že po závodě nebude příliš mnoho času. Úkoly jsou jasné – já hlídám Moriza, Lukáš hlídá asistentku. Někoho už potom skřípneme.

Odbíjí třetí hodina odpolední, blíží se závěrečný stint a poslední půlhodina 24hodinovky na Nürburgringu. Morizo vstává, nasazuje si helmu, pohlédne mi do objektivu a dáme si před závodem pěstičku. Jde se na to!

Ještě ho chvíli sleduji až do auta, naposledy mi zvedne palec do foťáku, dotáhne se do sedačky a zmizí vstříc boxové uličce. Mezitím se všichni derou na boxovou zídku, aby mohli své hrdiny sledovat, jak protnou cílovou čáru.

Oficiálním vítězem 47. ročníku závodu 24h Nürburgring je posádka týmu Audi Sport Team Phoenix, když však vidím všechny ty radostné tváře manažerů, pilotů i mechaniků všech týmů okolo, je mi jasné, že vítězem je tu naprosto každý, kdo projel cílem. Na pit-lane je plno jako na pomyslném Václaváku a úplně všichni, i ti, kteří dojeli poslední, horlivě oslavují.

Tohle místo má atmosféru jako žádné jiné na světě, a přestože tohle úžasné a nesmírně vyčerpávající představení právě skončilo, jsem tomu vlastně rád. Byla to dřina, a to jsem jenom chodil okolo, fotil, jezdil na skútru, koukal se na závod, cpal se jídlem a mezitím si dáchnul.

Členové všech týmů ale dřeli, často bez jediné minuty spánku, a každou hodinu, kdy jim přijelo auto do boxů, museli podat maximálně koncentrovaný výkon. To jsou opravdoví hrdinové posledních čtyřiadvaceti hodin!

Závodní speciály po vítězném kolečku parkují v poslední zatáčce, odkud jejich piloti míří zpět do paddocku. Zbývá ještě poslední úkol – odchytit Moriza a vyzpovídat ho trochu. Jak s ním a jeho týmem kráčíme paddockem, rozdává ostatním úsměvy a ochotně si nechá pořizovat selfíčka s fanoušky.

Pouštějí mě do hlavního stanu Toyoty, kde proběhne závěrečná schůze týmu. Ke slovu se dostávají všichni piloti Toyoty a na závěr i sám pan Toyoda. Přestože japonsky rozumím maximálně sushi, doriftó a wakaba, z jeho řeči je cítit nadšení a radost z toho, že svoji novou chloubu Toyotu Supru dovezli až do konce.

Veselé chvilky na okamžik přetíná vzpomínka na tragicky zesnulého testovacího pilota Hiromu Naruseho, jenž v roce 2010, v druhý den závodu přesně před devíti lety, zahynul kousek od Nordschleife při testování Lexusu LFA.

Právě on přišel s myšlenkou testování na Nordschleife, on začal učit Toyodu pořádně řídit a on přemluvil vedení, aby založilo divizi Gazoo Racing, která zároveň svými aktivitami testuje budoucí sportovní auta v těch nejnáročnějších závodních podmínkách.


Pokud vládnete angličtinou, doporučuji tento fenomenální článek z magazínu Road & Track pojednávající o velmi zajímavém životě Hiromu Naruseho.


Potom už se přineslo nealkoholické pivo a v duchu typické japonské hravosti začala pořádná cákaná! A pokud byste čekali, že se generální ředitel schová někam do ústraní, aby nepřišel o důstojnost vyplývající z jeho společenského postavení, pak vězte, že on byl tím, který svoji láhev napěnil nejvíc! Prostě to má na háku…

Zbývá už jediné – udělat si fotku. Morizo je naštěstí opravdu velmi přátelský a nezapomíná na fanoušky, takže se konečně fotíme. Dokonce je natolik pozorný, že mu nevadí ani naše dlouhé prostoje s nastavením telefonu. Fakt prima chlapík!

Protože není času nazbyt a Toyoda má naplánovaný rozhovor do japonské televize, stíhám mu položit jedinou otázku. Jenže mě žádná normální nenapadá a nic stupidního ve stylu „Tak určiťééé“ mu pokládat nechci.

Sakra, mohl jsem se ho zeptat, jestli bude GT86 s kompresorem…

2.8.2019 2:00| autor: Hugo Kottás

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist