autoweb.cz > Zajímavosti o autech > Legendy minulosti: Trabant 601 (1957 – 1991)
Legendy minulosti: Trabant 601 (1957 – 1991)
Začněme trochu jinak. Podívejte se na dnešní produkci levných aut pro masy, například na kolínské trio či Škodu Citigo, ať nechodíme moc daleko. Svým pojetím jsou to vlastně auta postavená z jednoho prostého důvodu – být co nejlevnější a zároveň přinést akceptovatelný zisk výrobci.
Z tohoto pohledu je vlastně legendární východoněmecký Trabant vyráběný závodem VEB Sachsenring Automobilwerke Zwickau to samé. Musíme si uvědomit, že vznikal ve velmi složité době, kdy průmysl a hospodářství řídila „pevná“ ruka socialismu. Jenže je to vlastně dneska jiné? Tehdy soudruzi přikazovali, kolik aut se má vyrobit a kolik musí stát.
Dnes soudruzi… tedy, eurokomisaři přikazují, jaký mají mít auta tvar, jakou mají mít spotřebu a jakou mají mít výbavu. Vlastně jsou podmínky dost podobné, i když je na výrobce kladen tlak z trochu jiného úhlu. I tak je ale cítit politický vliv narušující přirozený výběr volného tržního hospodářství – úspěšný prodává, neúspěšný krachuje.
Jméno Trabant odkazuje na první umělou družici Země, tedy sovětský Sputnik. Znamená to vlastně to samé, tedy „souputníka“, nebo dokonce „soudruha“. V němčině to znamená totéž, tedy měsíc, družici, partnera nebo dokonce tělesného strážce, aspoň to tedy tvrdí slovník.
Trabant vznikl na příkaz východoněmecké vlády a prapůvodní koncept počítal s nasazením dvoutaktního motoru, který bude pohánět tříkolový celokapotovaný motocykl. Mělo tedy vzniknout něco na způsob českého „hadraplánu“. Nakonec se prosadil projekt čtyřkolového auta a pokud se podíváme na technologie dostupné v polovině 50. let, nebyl vlastně Trabant vůbec nemoderní.
Všechna čtyři kola byla nezávisle zavěšená a samonosná karoserie byla vyrobena z duroplastu (pevný a odolný kompozit termosetu, odpadů ze zpracování vlny a fenolytických pryskyřic). Technickou výhodou byl i prostorově nenáročný pohon předních kol (tehdy u osobních aut ne zcela obvyklý), ale auto srážel motor. Ačkoli v té době bylo nasazení dvoutaktního motoru celkem běžné, použitý dvouválec byl poměrně neefektivní.
Původně měl být motor brzy nahrazen výkonnější a ekologičtější čtyřtaktní jednotkou, ale tlak na cenu a výrobní náklady to nedovolil. Naopak ekonomická situace způsobila, že místo původně plánované výroby v délce zhruba deset let vydržel Trabant ve výrobě dlouhých třicet čtyři roků.
Později se prosazoval čtyřdobý motor, ale výhodou dvoutaktu zůstala nízká hmotnost, vysoká spolehlivost a snadná údržba. První verze Trabantu označená jako 500 nebo P50 vyráběná v letech 1957 až 1962 měla motor o objemu 0,5 litru a výkonu 18 koní, od roku 1960 pak 20 koní. V roce 1960 přibyla i plně synchronizovaná převodovka.
Rok 1962 znamená přechod na dvouválec o objemu 0,6 litru, který posílil na 23 koní a především nabízel lepší průběh točivého momentu a snesitelnější dynamiku, i když maximální rychlost pořád ležela jen někde za 110 km/h. Tato verze se jmenuje P60.
Největší modernizace se Trabant dočkal v roce 1964, kdy se přešlo na označení P601. Zatímco základ zůstal prakticky stejný s vozem P50, auto dostalo novou přední masku, kapotu, střechu a zadek. Od roku 1964 se vlastně Trabant už prakticky nezměnil. Jen přešel na dvanáctivoltovou elektroinstalaci, dostal vinuté pružiny a také později pozměněný přístrojový panel.
Koncem šedesátých let už byl Trabant technicky trochu zastaralý a technici automobilky přišli s poměrně zajímavými návrhy modernizace. Auto mělo být především komfortnější, ovladatelnější a bezpečnější, ale jakkoli byly prototypy technicky nadějné, soudružstvo ve východoněmecké vládě všechno zamítlo, prý kvůli nákladům. To je možná také důvod, proč vlastně Trabant po pádu režimu ihned zaniknul a nepomohla ani velká modernizace pod kapotou.
Výrobní proces byl velmi zastaralý a technologie nestačily na požadavky nové doby. Velkou překážkou větší efektivity byl především velký podíl ruční práce a minimum přesných strojních zařízení. Po změně režimu prostě nemohl být Trabant konkurenceschopný ani s poměrně efektivním licenčním čtyřdobým motorem z Volkswagenu Polo o objemu 1,1 litru. Moc nezachránily ani další úpravy, jako již zmíněné vinuté pružiny či vzpěry MacPherson.
Po převratu si totiž lidé mohli dovolit mnohem modernější, výkonnější, luxusnější a bezpečnější auta ze „západního“ bloku, kterých se v Západním Německu s radostí zbavovali. Trabant prostě už nedokázal plnit roli levného auta pro masy, tím se teď staly ojeté Opely, Fordy, Renaulty, Citroëny a Peugeoty.
Osud proto nebyl k Trabantům přiliš vstřícný. Zatímco za komunismu na ně byly dlouhé pořadníky a čekalo se několik let, po převratu, kdy byla zahraniční auta dostupnější, prostě plno lidí nechalo Trabant stát někde u lesa. Teprve až s odstupem času a na vlně nostalgie (v Německu se tomu žertovně říká „Ostalgia“, tedy zkomolenina slov Ost, čili východ, a Nostalgia) cena udržovaných Trabantů pomalu šplná vzhůru. Už se to nebere jako každodenní auto, ale jako sběratelský kus.
Jakkoli je Trabant z technického hlediska zastaralý a, přiznejme si to, špatný, neměli bychom na něj úplně zapomenout. Především bychom ho měli chápat právě jako symbol socialistického plánování a kolapsu tržní ekonomiky – tedy poměrů, kterých bychom se snad už nikdy nechtěli dožít. No, když vidíme Evropskou unii, nějak se nemůžeme zbavit pocitu, že se éra nějakých novodobých Trabantů brzy vrátí a my na ně budeme stát ve spacácích fronty… Hrozná představa, že?