Mazdou MX-5 z roku 1990 na Carlsbad Classic: Objevuji krásu setinové rallye

V životě automobilového nadšence existuje spousta zdánlivě nesplnitelných snů. Jedním z mých cílů je začít závodit a jednou se zúčastnit 24hodinovky na Nordschleife, nejtěžšího vytrvalostního závodu na nejúžasnějším místně planety. Ano, cíl nemám vůbec skromný a hlavně je zatím stále velmi v nedohlednu. Motorsport je zkrátka hodně drahá zábava.

Existují ovšem disciplíny, které jsou poměrně snadno dosažitelné. Jednou z nich je i na první pohled nákladná historická rallye. V první řadě totiž musíte vlastnit nějakého veterána, což je na jednu stranu finančně celkem náročný úkol, na druhou stranu klasických automobilů je dnes na trhu dostatek. A když budete chvíli hledat, najdete zajímavý youngtimer, se kterým vás pustí na start.

Setinová rallye vlastně ani není závod v pravém smyslu, jelikož hlavním cílem není rychlost samotná, nýbrž přesnost. Nevyhraje první v cíli, ale ten, který za celou soutěž trefí správně do cíle a mezitím nasbírá nejméně trestných bodů ve speciálních rychlostních zkouškách, které je třeba zajet ve stanoveném časovém limitu na setinu přesně. Odtud název setinová rallye.

Zdroj: Ondřej Kroutil

Závody se navíc jezdí v běžném provozu, nikoliv na uzavřené trati, takže opravdu rychle jezdit nelze. Víc než závod s časem a ostatními protivníky je setinová rallye přehlídkou vzácných vozidel, která jen tak někde neuvidíte, proložená orientační soutěží. Je to vlastně taková bojovka pro velké kluky. Protože od klasického táborového dobrodružství, které všichni známe z dětství, se tohle liší jenom tím, že si kluci přitom hrají s drahými hračkami. Velmi drahými hračkami. Vždyť jeden z nejvzácnějších kousků na startovním roštu – Aston Martin DB2 z roku 1952 – stojí stovky tisíc liber.

Moje auto tolik nestálo ani v korunách, a přesto mu je dovoleno postavit se na startovní čáru. To je na setinových rallye nejkrásnější – ta pestrost vozidel, která tu potkáte. Od opravdových veteránů z 50. let, přes spoustu klasických Porsche 911 z let 70. a 80. až po devadesátkové youngtimery za několik drobných. Moje Mazda MX-5 první generace NA těsně splňuje věkový limit, takže se mohu postavit na start.

Tomu však ještě předcházejí složité přípravy. Jednak musím auto dostat do skvělé technické kondice. Miatu začíná trápit první příznaky inkontinence, ostatně nejlepší roky už má za sebou, takže na několik uniklých kapek oleje má nárok. Naštěstí problém není zatím nijak výrazný a Carlsbad Classic zvládne bez nutnosti repase motoru.

Zdroj: Ondřej Kroutil

Takže se můžu pustit do leštění karoserie, jelikož nejen v případě setinových rallye platí, že není důležité, jak skončíte, ale jak dobře u toho vypadáte. Ve společnosti tak exkluzivních aut prostě nechci dělat ostudu, a proto svěřuji tento náročný úkol profesionálům v centru ručního mytí a detailingu Clean&Style v Praze na Pankráci. Po třech dnech usilovné práce Miatu nepoznávám. Takhle nezářila ani v den, kdy sjela z výrobní linky! Konečně můžu vyrazit do Karlových Varů.

Všechna sláva a lesk ovšem vydrží jenom několik prvních kilometrů, než projedu chumlem agresivního hmyzu. Ale co, rozpláclé mušky na kapotě mají také svoje kouzlo. Hlavně když dorazím na místo startu před hotelem Thermal, nikdo to neřeší. Tohle není žádná party snobů, ale přátelský dýchánek automobilových nadšenců. Nikdo se tu nenaparuje, naopak se všemi můžete prohodit několik slov a okukovat jim vzácné kousky. Na oplátku se několika obdivných pohledů dočká i Miata, přestože je to docela běžné auto, jenže svým rozšklebeným nárazníkem a roztomilými kukadly vyzařuje do okolí tolik pozitivní energie. Roztomilejší je tu snad už jenom Triumph TR3.

Zdroj: Ondřej Kroutil

Do startu zbývá lehká hodinka, a proto nastává čas, kdy se musím jít zaregistrovat. Dostávám startovní číslo a hlavně veledůležitý roadbook, tedy navigační knížku, bez které nikdo netrefí do cíle. Tuhle věc vidím prvně v životě, a přestože mohu směle prohlásit, že disponuji značně vyvinutým orientačním smyslem, zprvu koukám do knížky jako husa do flašky. Co mě však trápí víc, já mám na starosti řízení, zatímco navigaci bude řešit moje spolujezdkyně, jejíž orientační smysl se omezuje na katalog nejnovějších kabelek.

A máme tady start závodu! Vyrážím s nadšeným vytočením motoru a krátkým kvílnutím pneumatik, jenom abych vzápětí vychladl. Začátek první etapy totiž vede Dvořákovými sady, které jsou normálně uzavřené jen pro pěší. Je to hodně zvláštní zážitek prodírat se hloučkem turistů, kteří vůbec nechápou, co tady pohledávám.

Úvodní kilometry nás zavádějí k hotelu Intercontinental, kde čeká první rychlostní zkouška. Věnuji roadbooku letmý pohled, memoruji průměrnou rychlost, kterou musím udržovat, a vyrážím vstříc první výzvě. Když za několik málo okamžiků dorazím ke vchodu do hotelu, z nechápavých pohledů pikolíků usoudím, že jsem někde špatně odbočil. Ztratil jsem se na příjezdové cestě k hotelu! Musím tedy zacouvat zpátky na rozcestí a vydat se tentokrát už správnou odbočkou. První zkoušku dávám s plným počtem 1 000 trestných bodů. To nám to pěkně začíná…

Zdroj: Ondřej Kroutil

Další cesta nás zavádí konečně na otevřené silnice, kde mohu (a vlastně musím) trochu provětrat točivou šestáctistovku Miaty, když se mi do zrcátka neustále lepí Porsche 911. V půli cesty nás ale doslova přepadne letní průtrž mračen a já musím začít řešit jiné věci. Třeba jak zavřít střechu, která sice těsní pěkně, ale tím, jak byla celý den otevřená, se trochu smrskla, takže teď nejde pořádně zavřít. Mezitím míjím jeden z průjezdních bodů, takže to máme za další tisícovku. Trestných bodů, pochopitelně. Je mi to celkem jedno, protože mojí jedinou starostí je dojet k prvním coffee-stopu na zámku Chyše tak, aby Miata nevypadala jako pojízdné akvárium.

Po odpočinkové dvacetiminutovce se počasí zase umoudřilo a můžeme vyrazit do druhé etapy. Hlavní je odstartovat ve správný čas, který si každá posádka musí sama pohlídat, jelikož za brzký nebo pozdní start následuje přísná bodová penalizace. Naštěstí tohle zvládám udělat správně. Jakkoliv do etapy musíte odstartovat přesně, dorazit do jejího cíle můžete klidně předčasně (nikoliv však pozdě). A to je skvělá zpráva, protože druhá etapa nás zavádí hlouběji do kopců, kde začínají ty správně zamotané silnice. Tohle možná není závod na rychlost, ale když už to pravidla umožňují, konečně se dostávám z vyhlídkového tempa do příjemně svižného rytmu.

Po několika dalších rychlostních zkouškách, tentokrát už znatelně úspěšnějších, a 116 kilometrech, se dostáváme do cíle druhé etapy na zámku Lužec. Po prvním soutěžním dni jsme na 56. místě z 59 soutěžících, kteří ještě zůstali v závodě. Naštěstí nejsme poslední. To však není nyní důležité, protože následuje slavnostní večer plný hudby, tance a zpěvu. Carlsbad Classic totiž není jenom automobilová soutěž, je to především společenská událost.

Zdroj: Ondřej Kroutil

Dalšího rána vstávám s příslibem lepších výsledků, protože za prvé už jsme se do toho s navigátorkou trochu dostali a za druhé ostatní soupeři vypadají poněkud společensky unavení. Hned první rychlostní zkouška začíná na parkovišti hotelu Lužec. Zkouška je speciální tím, že se jede bez nastartovaného motoru. Vpřed vás tak pohání pouze zemská přitažlivost, což činí průjezd cílem ve stanoveném čase mnohem složitějším. Jednou ze strategií, jak projíždět rychlostní zkoušky místo konstantního udržování stanoveného průměru, je vyrazit trochu rychleji, pak těsně před cílem zpomalit a cílovou čarou zkusit „proskočit“ v přesný moment.

Jenže s kopce bez motoru můžete zrychlovat pouze zvolna, jak vás zrovna země přitahuje, a brzdit vlastně vůbec nemůžete. Jednak máte bez posilovače jenom jedno pořádné sešlápnutí brzdového pedálu, podruhé cílem neproskočíte, jelikož náhle zrychlit nemáte jak. Celé je to tedy o plynulosti a rozvážnosti. Překvapení nastává, když zjišťujeme, že jsme první rychlostní zkoušku dne absolvovali s přesností 0,02 sekund! Přesto ale končíme pouze na pátém místě. Tak těsná je tu konkurence…

Další kilometry nás zavádějí na Klínovec, kde je připravená velmi zajímavá rychlostní zkouška. Je netradičně dlouhá, měří něco málo přes čtyři kilometry (naopak některé RZ mají klidně i jenom 10 metrů a trvají 4 sekundy) a výsledný čas, za který ji musíme absolvovat, se dozvídáme až po první třetině cesty. Všechny kalkulace tak musí vykonat navigátor během jízdy a řidič potom musí buď dohánět, nebo ubrat, podle toho, jak do rychlostní zkoušky vystartoval. Platí navíc pravidlo, že zastavit sice nyní můžeme (standardně to je zakázané), ale nikoliv v posledních zhruba 100 metrech.

Zdroj: Ondřej Kroutil

Cesta vede dále přes německé hranice na horu Fichtelberg, kde následuje podobná rychlostní zkouška jako na Klínovci, jenom trochu pozměněná. Tentokrát můžeme podobně dlouhou RZ absolvovat v libovolném čase. Háček je ovšem v tom, že si tímto stanovíme referenční čas, který následně budeme muset v další části etapy zopakovat, když se na Fichtelberg vrátíme odpoledne. Velmi zajímavé.

Jak ubíhá krásně slunečné odpoledne, dostáváme se na povedenou zkoušku. V časovém limitu 1 minuta 20 sekund je potřeba proplést se křivolakými uličkami, na jejichž zvlněném asfaltu si několikrát škrtnu proklatě nízkým předním lízátkem. Utrpení ovšem stojí za to, jelikož tuhle RZ dojíždíme na setinu přesně, tedy v čase 1:20,00 minut bez trestného bodu. A druhý v pořadí? Ztratil jsem těžko měřitelných 0,01 sekundy, tedy jednu jedinou setinu! I to je kouzlo setinové rallye – je naprosto nepředvídatelná. Jednou jsou rozdíly veliké, jindy zase zcela nepatrné.

Po sobotních 208 náročných kilometrech a několika náročných rychlostních zkouškách jsem už odhalil skryté hrozby a fígle, jak zkoušky zdolávat. Tak třeba už vím, že stanovený rychlostní průměr není důležitý natolik, abych se jej za každou cenu držel, ale slouží jako orientační pomůcka, abych věděl, jaké tempo musím zhruba udržovat. Mnohem důležitější jsou samotné stopky a schopnost vystihnout moment, ve který naskočí výsledný čas zkoušky, a zároveň protnout cílovou čáru.

Zdroj: Ondřej Kroutil

Už také chápu, proč mají vítězné posádky profesionální tripmastery s trojicí stopek – pořadatelé si totiž čas od času připraví nějakou vyloženou lahůdku, třeba dvě zkoušky za sebou vložené do jedné hlavní zkoušky. Každou potom musíte měřit zvlášť. Já jsem používal obstarožní digitálky Casio s databankou, které sice mají styl a ladí k autu, ale pro setinovou rallye nejsou příliš vhodné.

Všechny výmluvy stranou, vítězná posádka dokonce vyhrála jen s mechanickými stopkami, pro které je vypsána speciální kategorie. Takže když to umíte, zvládnete to se vším. Carlsbad Classic nakonec končíme na „krásném“ 49. místě z celkových 65 startujících a jedním zářezem na pažbě v podobě vyhrané rychlostní zkoušky (takže sponzoři, nemusíte se předhánět). Na úplné nováčky to však není vůbec špatné.

Na výsledku nakonec nezáleží, důležitější je, že jsem si tuhle netradiční automobilovou zábavu naplno užil, parádně se projel po krásných silnicích, pokochal se pohledem na úžasné automobilové skvosty a odjížděl vstříc dokonalému západu slunce s pocitem, že svět je stále krásným místem k životu, když víte, že kolem existuje tolik úžasných vozidel a přátelských majitelů, kteří sdílejí stejnou vášeň. A nakonec přítelkyně nejenže nebyla znuděná, ale objevila v setinové rallye novou zábavu. Příští sezónu prý jedeme znovu!

Zdroj: Ondřej Kroutil