Kottás: Může vás počítačová hra naučit řídit?

K zamyšlení nad touto otázkou mě inspiroval nedávný článek o filmech, které vás nikdy nenaučí řídit. Vlastně vás to nenaučí žádný film, i kdyby v něm hráli herci, kteří řídit umí, třeba všichni dohromady. Je to dáno samotnou podstatou filmu. Jedinou interakci, kterou s filmem máte, je skrze oči a uši. I když několika málo jedincům, vesměs dosahujícím nadprůměrné inteligence, stačí k pochopení a dokonalému ovládnutí látky jeden pohled, nejlépe se něco naučíte, když máte možnost věc si vyzkoušet a dostat zpětnou vazbu. A právě tady může nejlépe pomoci počítačová hra.

Ještě by bylo vhodné oddělit počítačové hry od simulátorů. To, co si představujeme pod hrami, jsou vesměs jen nerealistické arkády podprůměrné kvality, určené k pobavení především amerického konzumenta. Pokud má mít virtuální interakce nějaký edukativní přínos, na řadu musí přijít hardcoreový simulátor. Takový, který nedělá v ničem kompromisy a má v sobě implementovaný fyzikální model všeho, na co si jen vzpomenete. A těch je vskutku po málu.

Druhý problém nám vyvstane hned při definici toho, co si vlastně pod pojmem umění řídit představit. Schopnost projet zatáčku co nejefektivněji a v čisté stopě? Nebo naopak pod co největším úhlem v oblaku kouře spálených pneumatik? Nebo snad kombinaci předvídavosti, galantního chování v provozu a schopnost jezdit ekonomicky, tedy přesný opak mediálního silničního piráta? Asi to bude od všeho trochu, nebo možná spíš všechno dohromady. Jenže takový simulátor aby jeden pohledal. První dvě problematiky jsou v té hrstce simulátorů, které na trhu seženete, celkem slušně obsáhlé, s tou třetí je trochu problém. Zatím jsem se nesetkal s ničím, co by věrně napodobovalo svět běžného provozu.

Takže to, co třeba naši otcové asi nejvíce chápou jako umění řídit, není moc jak si osahat v bezpečném prostředí virtuálního nereálna. Zbývá nám tedy jen trénování těch nezbedností, které – na tom se asi shodneme – na silnice prostě nepatří. Ale je dobré o nich něco vědět. Proč? Protože mohou nastat, kdy je nejméně potřebujete. Není to tedy nutně o tom umět rychle projet zatáčku a každou křižovatku vydriftovat, jen je dobré je mít někde v sobě zakořeněné. Pokud totiž vnímáte bezpečnost provozu jako jednu z hlavních priorit pohybu po silnicích, struktura toho, co je na trhu dostupné, neumožňuje získávat zkušenosti k aktivnímu předcházení krizových situací. Jako komerční prostředek zábavy by to asi byla pěkná nuda. Možnosti, jak krizové situace řešit, když už nastanou a probíhají, ale nacvičit můžeme.

Je ale vůbec možné těchto schopností nabýt, nebo to je jen moje planá iluze, že jsem se na počítačovém simulátoru něco naučil? Vždyť je to přeci jen „hra“ a promítnou všechny zákonitosti skutečného fungování světa na „plátno“ je nemožné. Tuto problematiku jsem už mnohokrát řešil v kruhu známých, kteří mají stejnou zálibu ve virtuálním simulování a vesměs jsme se shodli na tom, že jistý přínos pro naše schopnosti lze pozorovat, a to nemalé, ačkoliv jedna zajisté velmi odborná studie se snaží tvrdit opak. Pokusím se přiblížit, v čem pociťuji přínos na své osobě.

V první řadě jsou simulátory skvělým odrazem prostorové skutečnosti. Jistou zkreslenost můžeme vnímat, jelikož monitor vždy zobrazuje trojdimenzionální skutečnost vměstnanou na dvojdimenzionální plochu. Jako jistý, hodně věrný náznak skutečnosti to ale funguje, jelikož technologie pro snímání tratí a okolí jsou dnes na tak pokročilé úrovni, že je díky nim možné vytvořit model přesný na milimetry. Pokud se pak na reálném okruhu projedete, skutečnost vlivem způsobu vnímání očí působí trochu jinak, většinou užším a rychlejším dojmem s prudšími kopci, ale vzorce průjezdu zatáček, které si osvojíte na simulátoru, fungují i doopravdy a dají se aplikovat na jakékoliv auto.

Mám to potvrzené na vlastní kůži třeba z Brna, Nürburgringu nebo Laguny Seca, ale stejně mi to hlava pořád nebere, jak je možné takového precizního odrazu skutečnosti vůbec dosáhnout.Když potom na Ringu naháníte s rodinným autem o 115 koních Porsche 911, uzmete skalp Audi R8 nebo se blížíte stanovenému rekordnímu času vašeho auta, je to jen známkou dobré přípravy, i když máte historicky odjeto jen 12 kol. Ve výsledku to sice nic neznamená, ale člověka to potěší a odnese si hned silnější zážitek, když se dobře připraví. Vlastně by to měla být i povinnost.

Tohle je ale docela známý fakt, vždyť i piloti F1 si projíždějí nové neznámé tratě nejprve na simulátorech. Vraťme se ale zpátky k řízení. Opravdu se můžete přiučit něčemu užitečnému? Počítačovému simulování se věnuji už nějakých 10 let a abych se přiznal, vlastně to bylo první místo, kde jsem se učil řídit. Když mě strýc ve 13 letech poprvé pustil za volant Wartburga, tak jen udiveně koukal, že se s ním rozejdu. Tajemství spočívalo nejprve v odkoukání činnosti od dospělých a následném zkoušení na počítači. Ještě v dobách, kdy sotva existovaly volanty, natož se třemi pedály a řadicí pákou, jsem si to všechno za pomocí staršího bratra postavil. Tak silnou obsesí řídit cokoliv a kdekoliv, když mám do řidičáku ještě hodně daleko, jsem trpěl.

Jistě, základní věci jako rozjezd, otáčení volantem a řazení bychom očekávali, že se na simulátoru naučíme. Ale co něco pokročilejšího. Pamatuji se, v dobách, kdy jsem jezdil v autoškole, jak můj instruktor byl striktně vysazený na „počítání zubů v převodovce“. Jenže já jsem měl strašnou chuť mu stále dokazovat, jak to ho umím víc, než ostatní z pásové produkce autoškolství, ale bál jsem se při meziplynech, že spočítám zuby. Sedl jsem si k počítači a za víkend moje sebevědomí narostlo do té míry, že jsem mu je od té doby sázel jeden za druhým.Když jsem se posléze také stal jedním z produktů tohoto průmyslu a napadl první sníh a má nezkušenost a mladická nerozvážnost mě přivedla do potíží, zažité návyky přišly vhod. Vlastně se mi to občas stává i do teď.

Přesně proto je dobré nejen mít možnost zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu, ale také vědět, jak za ní zatáhnout. Když se do toho na vás řítí podobně neovladatelné auto a snažíte se trefit někam mezi něj a příkop, tlačenice do první zatáčky s online soupeři jsou v tu chvíli k nezaplacení. Při mé první zkušenosti se zadokolkou jsem zažité reflexy znovu využil, když jsem se ne vlastní vinou dostal v zatáčce na mokrou trávu a byl jsem nucen držet auto v lehkém skluzu. Vlastně jsem ani nucen nebyl, jen mi to přišlo nejpřirozenější a že se stalo něco dramatického, jsem si uvědomil až posléze.

Něco pokročilejšího? Trénink heel‘n’toe je samozřejmostí, než si raději nabančit v první zatáčce, kdy se vám zasekne noha pod brzdovým pedálem. Progresivní brzdění do zatáčky, které se vám pod kůži dostane, když po internetu naháníte stejné soupeře z druhého konce republiky, přijde také vhod, zejména pokud to doopravdy trochu přeženete v nájezdu do zatáčky, když potkáte ňoumu na sjezdu z dálnice nebo tamtéž potřebujete ukrojit velké množství rychlosti za Alešem Trpišovským.

Nesmím také zapomenout na disciplínu vrcholnou – driftování. Nebudu tu tvrdit, jak jsem se na počítači naučil driftovat, protože to není pravda. Vlastně to v reálu ani moc nedělám, ale moje první zkušenost s řízeným smykem probíhala, no… prostě řízeně. Podvědomě jsem využíval zažitých reflexů, které vám prostě nikdo nikdy neodpáře. Netvrdím, že to vede k nějakému přebornictví, ale k pochopení základních principů chování auta na limitu to postačí. Minimálně mě to naučilo vnímat ty správné signály, které auto vysílá, a lépe tak porozumět, co se v každý okamžik s autem děje, a to nejen ve chvílích, kdy se na svět koukáte bočním okénkem.

Abychom si to shrnuli, počítačové simulátory mě naučili mnohé. Tímto bych také chtěl své mamince sdělit a poděkovat za to, že podporou mého záškoláctví prostřednictvím omluvenek v žákovské knížce investovala místo do mého vzdělání do lepší věci. Myslím, že jí to také těší, když se každý večer vrátím domů živ a zdráv. Sice už asi méně musí těšit mého souseda vytí osmiválce v 8500 ot./min. o jedenácté večer, ale zase má jistotu, že to do něj hned za rohem nenabourám. Počkat, já jsem to do děj vlastně jednou naboural…

Závěrem bych rád apeloval k určité střízlivosti. Samy počítačové simulátory z vás dobrého řidiče neudělají. Ale jsem přesvědčen, že tento přístup pomáhá na cestě za touhou být lepším řidičem. Jak jsem již říkal, trpím psychickou poruchou neustálého zdokonalování a stále něco doma stavím. Jen mě to teď tak trochu táhne do oblak.