PVC drifting je nejnovější móda japonských okruhů. Bokující kei cars jsou naprosto k popukání

Japonsko je bez diskuzí Mekkou driftu. Bylo to právě v zemi vycházejícího slunce, kde se toto odvětví motoristického sportu zrodilo. Zprvu nelegální zábava provozovaná na spletitých horských silničkách v polovině šedesátých let brzy získala na oblibě a rychle se stala masově oblíbenou disciplínou, jejíž základní principy dnes již žádnému automobilovému nadšenci není třeba vysvětlovat.

Úplně zjednodušeně, prostě seberete výkonné auto s točivým motorem, náhonem na zadní kola a samosvorným diferenciálem, a vyrazíte na klikatou trať projíždět zatáčky dveřmi napřed ve spektakulárním smyku za doprovodu vřeštění týraného motoru, kvílení pneumatik a spousty bílého kouře.

Maličké kei cars jsou další specialitou, která se mimo ostrovní císařství dostane jen velmi výjimečně. Jde o vozítka s mnoha omezeními. Půdorys nesmí přesáhnout 3,4 x 1,48 metru a pod kapotou se nesmí objevit nic většího než motůrek o objemu 0,66l a výkonu 63 koní.

Je úplně jedno, jestli tomu dáte přední nebo zadní náhon, autíčko těchto parametrů nebude zrovna dravcem driftovacích tratí. Jenže Japonci se nenechají jednoduše odradit, a tak se nyní na tamních tratích objevuje nová bizarní móda pomalu driftujících krabiček. Ze záběrů ve videu soudíme, že jde o činnost velmi zábavnou.

Idea není úplně nová, už i u nás jste se mohli setkat se systémem EasyDrift – plastovými návleky na kola, pomocí nichž lze rozdriftovat cokoliv od Hyundai i30 až po Tatru 815. Určitě však nepřekvapí, že právě Japonci zvládli dotáhnout tento koncept k naprostému extrému.

Recept je jednoduchý. Přijet na trať, sundat zadní kola, podhustit pneumatiky, nasadit kus plastové roury, nafouknout pneumatiky, znovu nasadit kola a jde se klouzat. A aby plast chvíli vydržel, je třeba jej trochu chladit. Třeba funkčním ostřikem zadních kol. Výsledná podívaná, při které se autíčka za tichého vrnění šinou bokem zatáčkami už i v absurdně nízkých rychlostech, je neskutečně zábavná.