BMW 340i na Nordschleife: Nejlepším bavorákem na nejúžasnějším okruhu světa

Vytáhnout nejlepší současné BMW na nejbrutálnější závodní okruh světa zní jako hodně troufalý nápad. Jenže tenhle výlet aspiruje na vůbec nejlepší road-trip mého života!

Stejně jako věřící mají svoje poutní místa, která musejí alespoň jednou za život navštívit, svatostánkem všech petrolheadů na světě je Nürburgring Nordschleife. Severní smyčka, Zelené peklo, chcete-li. Nejdelší, nejkrásnější, nejnáročnější, nejnebezpečnější a snad nejvíce legendami opředený závodní okruh světa.

Ještě teď jsem plný dojmů. A to už je snad přes týden, co jsem se vrátil. Pořád nemohu v noci usnout, protože nad tím musím přemýšlet. Neděsí mě noční můry nad milionovým účtem za zmuchlané auto, právě naopak – zase jsem to přežil a hlavně to bylo naprosto boží! Ostatně jako pokaždé.

  • Kdesi za těmi stromy leží nejlepší místo na světě

Už si nepamatuji, kde jsem přišel k posedlosti s dvacet kilometrů dlouhým kusem asfaltu kdesi v lesích uprostřed nepříliš známého německého pohoří Eifel. První kolo v životě si ovšem pamatuji dodnes. Bylo mi devatenáct, inkoust na řidičáku sotva zaschnul a já jsem drtil tátovo auto s nejlepším kamarádem na spolujezdci, který všechno točil na stařičký Sony Ericsson T610. Potřebuji tu změť rozmazaných pixelů a příšerných keců zase vidět.

Mezitím jsem na Nordschleife byl mnohokrát. Pokaždé ale mám ten zvláštní pocit šimrání v podbřišku. Vzrušení smíchané se strachem a přirozeným respektem. Nejvíc na celé návštěvě Nordschleife miluji právě tenhle pocit, když se posledních několik desítek kilometrů blížím po okresce číslo 412 a poprvé na mě z hlubokého lesa vykoukne kousek pomalovaného asfaltu s červeno-bílými obrubníky. Na to si ale ještě chvíli musím počkat.

  • Dokonalé pracoviště řidiče je základním stavebním kamenem dobrého auta

Když jsem přemýšlel, jak letošní výlet na Nordschleife udělat ještě lepší než ten minulý, měl jsem celkem jasno. Po zkušenosti s testovacím BMW 340i jsem věděl jsem měl jasno – s tímhle autem na Severní smyčku prostě musím jet! Předčasné soudy vynáším jenom nerad, ale tohle auto na mě dokázalo zapůsobit natolik, že už teď jej mohu vyhlásit nejlepším strojem, který jsem letos řídil. A proto ho musím řídit znovu. Na tom nejlepším místě na světě…

Domluvit takovou záležitost bylo celkem jednoduché. Public Relations má totiž na starosti nový fajn chlapík, který chápe původní filozofii značky BMW a že Nordschleife je trochu jejím druhým domovem. Důkazem budiž, že by jinak vlastně nevzniklo ani tohle auto. Klasický sedan s benzínovým šestiválcem, manuální převodovkou, samosvorným diferenciálem, příplatkovými výfuky a power-kitem. To je věc, kterou umí postavit jenom modro-bílá vrtule. A přitom jsme to už všichni zapomněli.

Vážně, lepší auto jsem si vybrat nemohl. Možná namítnete, že opravdovým vrcholem je BMW M3, jenže tak nějak jsme se shodli, že to už by bylo hodně rizikové. Vůbec zařídit všechny formality a dostat zelenou od vedení nahoře byl už takhle docela oříšek – přece jenom je to auto za téměř dva miliony. A jestli něco opravdu nechci, tak do konce života splácet hromádku zmuchlaných plechů. A vůbec, tohle je prostě mnohem lepší auto. Baví mě, že je takové normální, přitom umí být vzrušující a perfektně zabaví.

Jistě, existuje na světě řada mnohem více vzrušujících strojů. Také bych raději připravoval srovnávák svaté trojice hypersportů na Severní smyčce, jenže tenhle road-trip má mnohem hlubší význam. Potřebuji si utvrdit, jestli je BMW 340i opravdu tím nejlepším jedním autem do života, jak každému na potkání tvrdím. Mám rád univerzální balení. Pořádný motor, skvělý podvozek, kompaktní velikost, slušnou praktičnost a hlavně tunu zábavy. Jedno auto, které umí vyhovět nesplnitelným požadavkům a zvládnout všechno – to mě zkrátka přitahuje mnohem víc než všechny sporťáky světa.

  • Nový komplex nenabízí kvalitní zábavu. Severní smyčka je hlavním lákadlem

První větší zkouškou, kterou před tuhle šmoulí trojku předkládám, je pořádná porce bagáže. Jedeme sice jenom ve dvou, ale já mám plný kufr autařských třiček, protože jsem si ještě nevybral, které budu po parkovišti na Ringu nosit, přítelkyně balí takové to holčičí harampádí, o kterém vůbec nemám tušení, k čemu se používá, a k tomu s sebou táhnu fotografickou a závodní výbavu. A nějaké ty řízky s chlebem, samozřejmě.

Šourání stovkou vážně nedávám, takže hned za Prahou nastavuji na tempomatu rychlost hraničící s odebráním řidičáku. Ostatně v tomhle autě je to v naprostém klidu. Hned na hranicích, kde naposledy tankuji, na mě čeká hezké překvapení. Palubní počítač ukazuje krásných 12 litrů na sto a průměrnou rychlost těsně pod 170 km/h.

  • Trojka je obdivuhodně stabilní i na konci rychloměru

Plzeňská dálnice byla o čtvrtečním svátku naprosto volná a dosáhnout takového výsledku byla proto hračka. Tankuji plnou, zavírám víčko nádrže a těším se na dálnici s neomezenou rychlostí. Také vám za Rozvadovem pokaždé přijde zvláštní, jak je možné, že na hrbolatější a zatočenější německé dálnici můžete naprosto legálně jet rychleji než na vyžehlené dé-pětce?

Slunce už dávno zapadlo, takže nezvykle ostré zatáčky projíždím opatrněji, a kopýtkem si pohodím až za sjezdem z dálnice A6 na A3. Lepší asfalt a delší rovinky hned využívám k provětrání všech pavouků a nestíhám žasnout, jak je trojka neuvěřitelně klidná a stabilní ve chvíli, kdy rafička tachometru dosáhne úplného konce.

Notoricky ucpaná a rozkopaná silnice ovšem v mnohém připomíná naši dálniční legendu a brzy jsem nucen neustále zpomalovat a zrychlovat, jenom aby zase přišlo další nekonečně dlouhé zúžení. Průměrná rychlost klesá pod 150 km/h a spotřeba naopak roste. Ale jenom o pár desetinek. V jednom bodě se naštvu a nekonečnou kolonu se rozhodnu objet po okreskách, což spotřebu zase trochu srazí.

Kolem letiště ve Frankfurtu na Mohanem je konečně zase trochu dýchatelno a ručičkou opět překrývám poslední číslo na rychloměru. Předjíždět v omezovači přistávající sedm-čtyři-sedmičku, která mi uprostřed noci visí na hlavou, má neuvěřitelné kouzlo. Jenom kdyby Němci uměli z levého pruhu uhýbat. Kolikrát si zanadávám, že je to snad horší, než u nás.

  • Místní kruhový objezd. Tenhle ale bokem neberte, tady se to nedělá

To už ale sjíždím z nejhorší německé dálnice na zapadlejší A48, po A61 míjím spící Koblenz a pomalu opouštím dálnici na poslední několikakilometrový úsek po okreskách. Hlavní příjezdová cesta je zavřená, takže ještě chvíli bloudím po okolí.

Támhle někde v hloubi černé temnoty je. Připadám si jako uprostřed nějakého špatného hororu, jako by na mě měla vybafnout samotná Godzilla. Takhle mýticky strašidelně na mě Severní smyčka zapůsobí při mém prvním nočním příjezdu. Tady je! Posvítím si na ni na parkovišti a žasnu, jak krotce působí, když v noci spí a nikdo ji nebudí uřvaným závoďákem uprostřed čtyřiadvacetihodinovky. To umí být pěkně naštvaná…

  • Tahle tři čísla označují nejlepší bavorák současnosti

Druhý den nemůžu samým natěšením dospat, a přestože jsem usnul až někdy dlouho po půlnoci, vstávám s prvním kohoutem. Rozhrnuji závěsy a nechávám se očarovat nádherným výhledem do okolních kopců zalitých ranní mlhou. Jezdit se zatím ještě nebude, jelikož první volné jízdy začínají až v pět odpoledne. To je akorát dost času na to splnit pracovní povinnosti a trochu se poflakovat po okolí.

Pokud byste nevěděli, kam v okolí Nordschleife vyrazit, vězte, že se nabízí hodně způsobů vyžití. Jednak pohoří Eifel skrývá vedle Severní smyčky další dokonalé okresky, na kterých se pěkně svezete. Nejenže jsou krásně zamotané, s hladkým povrchem a vedou úžasnými místy, hlavně na nich není velký provoz. Už jenom cestu do vesničky Adenau, kam musíte povinně vyrazit do bistra Cockpit na tradiční currywurst, si užijete. Ať už se vydáte od parkoviště Nordschleife přímo po silnici L92, nebo okolo přes vesničku Quiddelbach po silnici 258. Anebo můžete vyrazit ještě dál kterýmkoliv směrem. Chybu neuděláte.

„Hlavním cílem je nekoupit si žádná svodidla.“

Pomalu se blíží pátá hodina a na čase je bavoráka trochu připravit a zkontrolovat. Tankuji plnou nádrž, jelikož na Nordschleife umí benzín dojít hodně rychle. Upouštím vzduch v pneumatikách, protože jsou nesmyslně nafouknuté a i za jedno vlažné kolo se pořádně zahřejí. A samozřejmostí je kontrola provozních kapalin – jestli tu vůbec jsou a jestli někde neunikají. Přestože už pátá odbyla, na okruh se stále nedostávám. Jednak se tu vytvořila celkem slušná fronta, zadruhé je třeba ještě splnit pracovní povinnosti a BMW trochu vyfotit.

První kolo si tedy odbude kolega Filip, jakmile však máme splněno, deru se za volant. A zase z toho nic nebude… Někdo totiž stihl zavřít Nordschleife už po jednom kole. To se stane pokaždé. Zkrátka hordu natěšených a přemotivovaných bláznů neuhlídáte. Vůbec nevím, jestli se ještě dnes podívám na trať, jelikož čas nemilosrdně utíká a Severní smyčka je stále uzavřená. Nejvyšší čas vyrazit do fan-shopu zkouknout novou kolekci triček a pořídit tradiční samolepku Nürburgringu.

  • Povinnou samolepku bavorák samozřejmě obdržel

Zpovzdálí zahlížím opětovný cvrkot na trati a vracím se zpátky. Fronta sahá od kruhového objezdu před parkovištěm až někam do samotné vesnice Nürburg, ale ubíhá to celkem rychle. Tohle bude fičák! Jestli mě něco na Nordschleife opravdu děsí, potom je to brutální provoz. A tohle je zatím největší peklo, které jsem tu zažil.

První kola jedu opatrněji, ostatně je potřeba si zvyknout na trochu strmější kopce, ostřejší zatáčky a kratší rovinky. Na simulátoru je každý Stefan Bellof, v reálném světě je ovšem dobré si uvědomit, že restart s narovnanými plechy tady nefunguje. Kupodivu si to uvědomují i všichni okolo (ostatně první rána už padla) a na trati panuje nezvyklý pořádek.

  • Úžasné silnice vedou kolem celého Nürburgringu

Stíhám ještě druhé kolo, než se úplně setmí a okruh pro dnešek zavřou. Vždycky jsem se chtěl na Nordschleife svézt ve tmě, což se při veřejných jízdách samozřejmě nikdy nepoštěstí. Moje šeroslepost v podmínkách, kdy světlomety už ozařují silnici přede mnou, alespoň trochu navozuje hutnou atmosféru noční čtyřiadvacetihodinovky. A do toho se neustále přetahuji s krásně řízeným BMW M3 E46 na floridských armádních značkách. Co všechno tady nepotkáte…

Druhý den zrána si mumlám pod vousem nepublikovatelný citát Josefa Kemra z filmu Na samotě u lesa a vymýšlím náhradní plán. Jezdí se opět až od pěti odpoledne, takže času na to, aby přestalo pršet, bude dost. Jenže ono nepřestane. Opět se nabízí spousta možností, jak si užít Nordschleife i jinak než ježděním. Upřímně, raději budu moknout někde venku, než abych v sobotu odpoledne volal odtahovku a platil svodidla. Takhle hustě prší.

  • Takhle vypadá Nordschleife z pohledu první osoby

V dosahu několika desítek kilometrů se nacházejí hned tři zajímavá historická města – Koblenz, Trier a Lucemburk. Vyrážím právě do miniaturního státu, ve kterém jsem ještě nikdy předtím nebyl. Rád poznávám nové země z auta a učím se novým zvyklostem právě za volantem. Prvotní rozpaky nad tím rozbourá hned několik místních, kteří si to vesele štrádují po dálnici o dvacet kilometrů rychleji. Vlastně se tu jezdí úplně normálně. Stejně běžně se ucpává křižovatka na zelenou a stejně běžně nikdo nechápe, že je to špatně. Žádný ráj v Lucembursku nepanuje. Zase jsem tu neviděl jediný radar. Snad tedy…

Jinak Lucemburk projdete za půl dne a ani nezaplatíte moc za parkovné. A pokud fandíte Spartě, potkáte třeba i Tomáše Řepku. Svět je malý. Lamborghini Murciélago ani Mercedes SLR McLaren jsem ale po Nordschleife kroužit neviděl. Zato několik bláznů, kteří využívají zmáčeného povrchu, vesele začalo driftovat. Jsem bačkora, ale do do toho vážně nejdu. Mám nějakou divnou předtuchu a raději si nechám zbývající rundy na kartě na zítřejší ráno, které slibuje lepší počasí.

  • Podvozek M Performance funguje na Nordschleife naprosto skvěle

Mimochodem, od loňského roku pěkně zdražili, jedna runda vyjde od pátku do neděle na 30 eur a pryč jsou slevové balíčky. Můžete si vstupní kartu nabít větším obnosem, za který dostanete bonusová procenta, zdražení je ovšem pořád citelné. Jenom celoroční permanentka stojí stále stejných 1 900 eur. No jo, tak snad někdy na důchod…

Samou nedočkavostí vyskakuji druhého rána z postele, balím všechno důležité a jedu auto trochu prohřát na okolní okresky. Ideální chvíle na to vyzkoušet, jaký je povrch. Přestože panuje počasí jako z obrázku, cesty jsou stále docela mokré. A na Nordschleife uprostřed hlubokého lesa to bude ještě horší. S vírou, že se to časem zlepší, vyrážím na parkoviště, kde mám ještě půl hodiny čas. Skoro nikdo tu zatím není, což jsem očekával. Mojí klasickou strategií je přivstat si, protože ostatním se příliš nechce.

  • V pozadí zřícenina hradu Nürburg, podle kterého se to tu jmenuje

Vyrážím na okruh s napůl vypnutou stabilizací a hned v prvních zatáčkách dostávám přes prsty. U starých boxů je to navíc pěkně blízko k mantinelu. Tohle nejsou úplně ideální podmínky. Beru to však sportovně a jízdu si chci užít. A hledání velmi tenkého limitu na nejnebezpečnějším okruhu světa, který neodpouští jedinou chybu, je vážně ohromná zábava.

Trochu škodolibě se bavím i nad tím, že ačkoliv jsem teprve snad páté auto na trati, stejně se už přede mnou najde někdo, kdo to poslal do trávy. Naštěstí nic vážného. Vzhledem k tomu, jaké panují podmínky, je podivuhodné, že se vlastně po celé dopoledne nestane vážnější nehoda a okruh zůstává otevřený. Přesto to na chvíli balím, protože jezdit na tomhle vlhku vážně nemá cenu.

  • obrázek1
  • obrázek2
  • obrázek3

Zobrazit všechny fotografie

Už dlouho jsem se nebyl podívat na hradě Nürburg, podle kterého se to tu celé jmenuje. Zřícenina nenabízí příliš velké vyžití, ale tři eura za ten výhled do okolí vážně stojí. Bohužel ovšem není na Nordschleife příliš vidět, spíš uvidíte nový okruh.

Vracím se zpátky odjezdit zbývající kola. Povrch už pěkně osychá a konečně můžu začít bavoráka trochu drtit, který v sobě odkrývá to nejlepší. Dobře jsem věděl, proč chci zrovna tohle auto. Existuje tolik důvodů, proč je BMW 340i jeden z nejlepších univerzálů, které můžete na Nordschleife vytáhnout. Předně je to motor. Řadový šestiválec s power-kitem nabízí 360 koní, což je porce, která je akorát dostačující k tomu, abyste nezdržovali rychlejší provoz a naopak mohli bezpečně předjíždět, zároveň autu místy uděluje takovou rychlost, která hraničí s výměnou spodního prádla.

  • BMW 340i z klasického místa, odkud pocházejí nejslavnější videa

Třeba na Flugplatzu nebo před Schwedenkreuzem už musíte brzdit raději těsně ve stoupání, jinak se vám auto nadlehčí a rychlost, kterou nabralo, už nemáte jak moc ukrojit. Dokonale naladěný podvozek by mě podržel, ale raději si nechci zahrávat. Hlavně mezi stromy to ještě pěkně klouže, takže třeba do Fuchsröhre našlapuji opatrně. Hrozně mě to mrzí, jelikož tohle je nejvíce vzrušující část trati, kde jste opravdu na vrcholu euforie. Bohužel, ve 170 km/h nějak nepřichází. Ten pravý rock’n’roll přichází až někde u 230 km/h na limitu přilnavosti.

Těžký profil trati s nepříjemnými vlnami a skoky přes obrubníky zvládá podvozek bravurně. Hezky poddajně se vypořádá s nerovnostmi a přitom je akorát přilnavý a sladce vyvážený. Předek nemusíte vůbec přemlouvat, aby zatočil, prostě ho zalomíte a bez jakéhokoliv protestu v podobě náklonu nebo náznaku nedotáčivosti poslechne.

  • Manuální převodovka není dokonale přesná, ale díky bohu za ni

Tohle auto můžete posílat do zatáček s brutalitou nejlepších hot-hatchů, než abyste dodržovali klasickou poučku „pomalu dovnitř, rychle ven“ a zadkem jenom opatrně korigovali stopu. Naopak výjezdy ze zatáček vyžadují obezřetnost, jelikož disponujete hezkou porcí výkonu. Nikdy ale nepřijde zákeřně, naopak můžete hezky využívat krotké povahy a na každém výjezdu kontrolovaně pohodit zadkem.

Stabilizaci úplně nevypnu nikde. Jednak tím přijdu o hřejivý pocit platné havarijní pojistky a zadruhé tohle není zrovna nejlepší místo na zemi, kde chcete bojovat s neposlušným autem, které vypnutím stabilizace spadne do komfortního nastavení. Využívám i služeb automatických meziplynů, ale jenom proto, že mě nebaví se neustále dohadovat, kdo má pravdu – jestli pravý malíček na noze, nebo přesná elektronika, která moje nedokonalé meziplyny občas napravuje.

V jednu chvíli dokonce musím automatickým meziplynům poděkovat za uchránění před tučnou fakturou za nový motor. Když se na jedné z nejrychlejších rovinek místo na pětku málem uřadím na trojku, senzor v řadicí páce můj nastávající omyl zaznamená, vystřelí meziplyn až do omezovače a varuje moji levnou nohu, že spojku rozhodně nemá pouštět. Tohle naštěstí dobře dopadlo. Motor funguje bezvadně a prvotní zhrození způsobené vysokými otáčkami uklidňuje rychlá analýza, že to byl jenom meziplyn, niklov motor ve smrtících deseti tisících.

Jednu zatáčku před Karussellem se mi na výjezdu opět připomíná všech zdravých 360 koní, když si zadní kola hrábnou ještě na trojku. Asfalt na Nürburgringu se totiž leskne i suchý a vlhké části, na které ještě sluneční paprsky nedopadly, se jenom těžko poznávají. Přesto už jezdí i několik motorkářů, které nikdy nemám příliš v lásce. Jsou totiž zranitelní. A jestli mě něco budí ze spaní, potom představa, že nějakého omylem přejedu.

  • Příplatkové výfuky božsky znějí. Dostanete je dohromady s power-kitem

Naštěstí už je všechno za mnou. Naštěstí říkám proto, že jsem pokaždé rád, když si odjezdím svoji stanovenou porci okruhů a všechno dobře dopadne. Jezdil bych klidně celý den, jenže pořád lepší skončit v nejlepším než skončit ve svodidlech. Letos jsem poprvé vynechal i měření času, jelikož se z člověka rázem stane bezohledné zvíře. Z videí jsem se ovšem dopočítal nejlepšího času Bridge to Gantry (bez cílové rovinky, na které je při veřejných jízdách vjezd z parkoviště) o hodnotě 8:58.92. Původně jsem si přál, abych zajel pod devět minut, což se pokaždé o chlup podařilo. Vylepšit místy hodně mizernou stopu, mít štěstí na menší provoz a v kritických místech i sušší povrch, půl minuta by šla klidně stáhnout. Jenže ideální podmínky trefíte jenom zřídkakdy.

Zbývá už jenom dojet domů. To bude naštěstí naprostá pohoda. Nenáviděná dálnice A3 je při nedělním odpoledni kupodivu docela volná, takže cesta ubíhá velmi příjemně. BMW 340i se totiž prokazuje i jako velmi zdatný dálniční expres, který nejenže dokáže vyklízet levý pruh, ale také konejšit svoji posádku zcela dostatečným komfortem. A vzhledem k tempu, které jsem nasadil, i překvapivě slušnou spotřebou paliva. Celkových 2 288 kilometrů včetně rychlých dálničních přesunů a sedmi okruhů na Nordschleife jsem ujel s průměrem 12,5 l/100 km, což dělá krásných 286 litrů benzínu.

  • Nejnáročnější okruh světa zvládlo BMW 340i s naprostým klidem

Žádné uspořené peníze na světě ovšem nedokáží nahradit všechny zážitky, které jsem s tímhle bavorákem za jeden víkend zažil. Je to dokonalý sleeper, který zvládne expresní přesuny po dálnici, pohodovou vyjížďku krajinou, drcení zakroucených okresek i nejúžasnější závodní okruh na světě.

Vlastně už nevím jak dál popsat, co všechno tohle auto dokáže. Tahle zkušenost mě jenom dále utvrdila, že BMW 340i je přesně tím jediným autem do života, které by mi stačilo. Vlastně ho nutně potřebuji! S pohonem zadních kol, manuální převodovkou, samosvorným diferenciálem, power-kitem a příplatkovými výfuky. Takhle je totiž naprosto senzační!

13.10.2017 3:30| autor: Hugo Kottás

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist