España Road Trip 2015

Pět tisíc kilometrů v sedle stařičké Jawy. Přesně takhle si představuje ideální dovolenou skupina nadšených motorkářů z Opavy.

Dovolená se dá trávit různě – někdo nejraději nevyleze z baráku, někdo se na čtrnáct dní spokojeně vyvalí na pláži a někdo zase s oblibou pobíhá po památkách ve velké turistické skupině. Pak jsou mezi námi ale lidi, kteří mají rádi trochu toho dobrodružství a vrhnou se do cesty na vlastní pěst. A právě mezi tyhle lidi se řadí skupinka motorkářů z Opavska známá jako Dobrodruzi na Jawách, kteří se nebojí okořenit si cestu usednutím na historické stroje a výrazně tak navýšit pravděpodobnost, že se na cestě něco nevyvede. S bojovným duchem se již několikátým rokem vrhají v různých sestavách s dnes již raritními stroji na Evropské cesty a cestičky. Letos se pětice Jirka, Roman, Pavel, Milan a Ondra vydali na více než 5000km dlouhý road trip do Španělské Barcelony a zpět.

Nám se do rukou dostal zápisníček z této patnáctidenní cesty očima zapisovatele Jirky. Přípravy Minulý rok jsem podniknul výlet na sever do Norska, kde jsme zažili hodně deštivých dnů, tak jsem letos navrhoval cestu na jih. Sednul jsem si k mapě a přemýšlel jakým směrem se vydat a napadlo mě nejjižnější bod Pyrenejského poloostrova. Po výpočtu přibližných kilometrů a času, který tomu můžeme věnovat, jsme dohromady usoudili, že to je dost daleko na pionýry. Zvolili jsme tedy o něco silnější stroje, avšak stejného roku výroby. Volba byla jasná – Jawa 250. A to i vzhledem k tomu, že Milan má již velké zkušenosti s těmito stroji a má dva v garáži. Už před dvěma lety úspěšně proběhla expedice ITALCHO (ITálie, ALbánie, CHorvatsko) právě na těchto odzkoušených mašinách.

Po naplánování trasy jsme se rozhodli navštívit kamaráda Petra u města Barcelona, který nám nabídnul zázemí a fajn ubytování na několik dnů. Cíl cesty byl tedy Barcelona. Nechtěl jsem ale jet stejnou cestou zpět, tak jsme si návrat okořenili návštěvou Paříže, což nebyla tak velkou zajížďkou, jak se zdá. Připravili jsme motorky, stanovili si den odjezdu, nakoupili jsme pár náhradních dílů, jako jsou žárovky, svíčky, lanka, duše, a mohlo se vyrazit na náš výlet.

1. den
Odjezd byl původně naplánován na pátek, avšak po malých problémech jsme odjezd přesunuli až na sobotu 24.7.2015 na 7-8hodinu ranní. Sraz byl jako minulý rok u Stříbrného jezera v Opavě. Ondra zde byl jako první, aby něco nezameškal a ostatní přijížděli tak nějak průběžně. Celkem nás hodně překvapil větší počet lidí, kteří se s námi přišli rozloučit a podpořit nás. Po osmě hodině jsme vyrazili směrem Španělsko. Moje celkem důležitá otázka – kudy se vlastně jede do Španělska – vlevo či vpravo, nám vydržela hodně dlouho. Nechtěli jsme vypadat blbě, když se na první křižovatce rozjedeme jiným směrem… První zastávka byla kvůli mě v Olomouci, kde jsem zjistil, že mi dochází benzín. Nečekal jsem, že budou všichni tak vzorní a přijedou s plnou nádrží. Pak jsme pokračovali směrem na Brno. Roman přišel asi dva dny před odjezdem s dobrou myšlenkou zastavit se na motosrazu v Jedovnici u Brna. Takže směr Jedovnice. Cestou nám začalo trošku poprchávat a čekali jsme pod jakousi stříškou a přidalo se k nám několik dalších motorkářů značky Jawa, kteří jeli na sraz. Po trošku delším hledání ve městě Jedovnice jsme našli areál plný motorek, většinou značky Jawa. Roman náš mediátor domluvil fotografie s hlavní hvězdou dne – Rudou z Ostravy. Byl to fajn chlapík, který těmto značkám motorek hodně fandí a později pozval Romana na pódium, kde s ním udělal i rozhovor. Dost lidí bylo překvapeno, kam že vlastně jedeme. Po prohlédnutí hodně krásných motocyklů, namazání stojanu Pavlovy motorky a utření prvních mastných skvrn, jsme se rozhodli pokračovat v cestě směrem na rakouské hranice. Kilometry ubíhaly celkem dobře, večer kolem 19-té hodiny nás zastavil déšť, který jsme přečkali v dřevěném přístřešku u nějakého autobazaru. Poté se tento přístřešek stal našim prvním noclehem. Našel jsem krásný kus kartonu, na který jsme roztáhli spacáky pod střechou a mohlo klidně pršet celou noc.

2. den
Ráno po vyfocení mých zakuklených kamarádu do spacáků jsme jeli dál směrem k vrcholkům alpských hor. Kolem poledne jsme dojeli ke městu Linz, kde nás plánovaně opustil jeden doprovázející motocykl s kamarádem Jirkou. Jel se s námi projet první den a dál již nechtěl pokračovat, aby se neztratil. Neměl totiž ani mapu rakouska. Tak jsme mu ukázali směrník Linz a doufali, že zdárně dojede podle něj přes České Budějovice domů. Dále jsme pokračovali přes město Salzburg, Innsbruck až za Italské město Merano. Tam jsme začali stoupat směrem do údolí Passo di Giovo (2094 m.n.m.). Překonat tento horský hřeben nás stal mnoho sil. Milanovi se skoro zastavil jeho přehřátý motor a chladil jej asi ve 3/4 kopce. Pavel s Ondrou nás pozorovali asi přes čtyři zatáčky z vrcholu hřebene. Nechtělo se jim dolů nám pomoct tak čekali, až přijedeme nahoru za nimi. Přepřáhli jsme tedy přívěsný vozík za moji motorku, abychom odlehčili zátěž. Rozdíl byl dost značný vzhledem k hmotnosti vozíku a věcí v něm. Nahoře jsme potkali motorkáře, který jel opačným směrem. Po krátkém rozhovoru v Angličtině jsme zjistili, že je z Ukrajiny a změnili jsme jazyk na Ruštinu. Večer nás opět zastavil déšť. Protože jsme nechtěli promoknout jako v Norsku minulý rok. Hledali jsme nocleh se střechou. Našli jsme u cesty ceduli s nápisem Camp. Našli jsme tedy toto ubytování, ale našli jsme tam také značně nekompromisní paní, která nás vykázala ven z kempu, že nemají místo. Zajeli jsme tedy do jakési průmyslové zóny, kde jsme našli firmu se střechou, kde jsme se utábořili na další noc.

3.den
Ráno jsme zjistili, že spíme ve firmě zabývající se umýváním aut a technickými prohlídkami. Sbalili jsme se tedy dříve, než přišli všichni do práce, a jeli vstříc dalšímu vrcholu alpského hřebenu. Cesta byla plná zatáček, které nešly snad ani spočítat. Vrchol hřebene se jmenoval Passo di Stelvio, 2758 m.n.m. Ráj mnoha motorkářů. Nahoru jsme vyjíželi snad celé dopoledne. Nechali jsme párkrát zchladnout rozpálené motory a nadělali hodně fotek. Současně nahoru jel také nákladní vůz s betonem a ten musel do každé zatáčky couvat, aby mohl zatočit. Cyklisti jedoucí nahoru to také neměli jednoduché, ale vypadali spokojeně. Po nafocení fotografií z vrcholu hřebene a zhlédnutí lanovky s lyžaři, jsme vyrazili dolů přes několik tunelů a kolem pár vodopádů. Přemýšleli jsme, zda je lepší zahřívat brzdy nebo brzdit motorem, ale kombinací těchto možností jsme to zvládli myslím dobře. (pro nezasvěcené: 2-taktní motor nemá olejové čerpadlo, tudíž není mazán při jízdě z kopce bez plynu). Tedy až na plastovou láhev, která se rozhodla jet rychleji než my a spadla nám na zem. Byli jsme rádi, že to přežila, protože po několika přemetech, saltech a vruty byla stále plná oleje. Myslím, že lidi za námi rádi by nebyli moc nadšení z oleje vylitého v zatáčce. V pozdních večerních hodinách jsme dorazili k přímořskému městu Savona. Udělali jsme pár fotek a hledali místo k utáboření. Po již tradičním vyhození z blízkého kempu jsme našli místo na malé louce na olivovém poli.

  • obrázek1
  • obrázek2
  • obrázek3

Zobrazit všechny fotografie

4. den
Ráno jsme pokračovali Itálií kolem pobřeží do Francie. Cesta byla plná aut a kilometry vůbec neubíhaly podle našich představ. Stále se nám opakovalo rozjezd jednička, dvojka, zastavit. A stále dokola. Po chvíli jsme se adaptovali na italský styl jízdy: po dělicí čáře a stále dopředu mezi auty. První koupání u moře bylo někde u Nice. Vlny byly dost vysoko a tak jsme si tuto přestávku opravdu dost užili. Mastná olejová skvrna z nás nebyla tak značná, jak jsme očekávali. Přece jenom naše stroje jsou mazány olejem, který tak dobře nespalují a při jízdě těsně za sebou dochází k „malému“ zašpinění účastníků provozu za výfukem. Pokračovali jsme do Monaka, kde jsme zaparkovali přímo u mola se supermoderními jachtami. Prošli jsme se ke kasinu, kde parkují velice drahá auta hráčů a hostů ubytovaný v nedalekých luxusních hotelech. Ukázali se zde luxusní auta, za jejichž cenu bychom si mohli koupit rodinný dům. Šel jsem si koupit zmrzlinu. Peníze jsem nedával prodavačce, ale do jakéhosi automatu, který vše vyřídil za ni. (Mohli bychom se učit). Po zhlédnutí moderních lodí a aut jsme jeli dál kolem letiště, kde jsme viděli přes 30 malých soukromých letadel bohatých majitelů. Večer Pavel na dálnici zjistil, že mu nesvítí světlo tak jsme mu pomohli s opravou a pak šli spát na louku u cesty.

5. den
Naše další cesta byla naplánována kolem jezera Etang de Berre u města Aix de Provence, kde se nikdo nekoupal – voda byla úplně zelená. Jeli jsme dál kolem pobřeží až na Španělské hranice. Večer jsme dorazili do francouzského přístavu Séte.

6. den
Chtěli jsme se vykoupat, ale počasí nám moc nepřálo. Bylo stále chladno a do vody se nikomu už nechtělo. Sbalili jsme tedy stany, které jsme měli přímo u chodníku u pláže. Po 15-té hodině jsme dorazili (obvyklým způsobem předjíždění přes 5-ti kilometrovou kolonu aut) ke hranicím Španělska. Udělali jsme pár fotek a fičeli dál. U cesty nás zaujal zapadlý bar, kde jsme si vybrali na ne příliš moderním jídelním lístku jídlo. Asi stotřicetiletá paní donesla stejně něco úplně jiného. Moc jsme ji poděkovali a mávající jsme ji opustili směr Bacelona. Projeli jsme riviéru Costa Brava, dali jsme si tam obvyklou kávičku a croissant. Navečer jsme přijeli do Barcelony. Roman zde domluvil nocleh u kamaráda Ondry, který byl moc ochotný a moc bych mu chtěl poděkovat. Bylo to u něj super. Zaparkovali jsme motorky v garáži, naskákali jsme do jeho starého Land Roveru a jeli do plážového baru u letiště. Cestou jsme zjistili, že Ondra pracuje na letišti jako sokolník. Hlídá, aby se na přistávající ploše nebyli ptáci a další zvířata, která tam nemají co dělat. Skvěle nás pohostil, pozval nás domů a ukázal nám, jak se mu žije v Barceloně. Noc jsme strávili u něj doma s jeho dravcem v jednom pokoji. Káně bylo hodné, až když se zhaslo. Jinak si nás prohlíželo, jako by si nás chtělo dát k večeři.

7.den
Další den nás Ondra všechny i s jeho synem Hugem a kánětem naložil do auta a jelo se na výlet do stáje, kde má svého krásného koně. Chtěl, abychom se projeli, ale nenašli jsme odvahu. Dále nám ukázal svou chovnou stanici na sokoly, o které se stará. Po občerstvení jsme si vzali své motorky a jeli na místní pláž, ze které jsme pozorovali letadla startující z Barcelonského letiště každé tři minuty. Po odpočinku jsme se vydali do asi 100km vzdáleného Salomó. Všichni jsme se konečně osprchovali u našeho kamaráda Petra, který nás také královsky pohostil.

8. den
V další polovině našeho výletu nás vzal Petr do svého auta a jeli jsme na pláž ke městu Tarragona. Při prohlídce pláže jsme viděli zdejší slavnosti, při které místní staví věže z lidí. Z dálky bych nevěřil, jak je to namáhavé, ale z blízka je to zcela něco jiného. Tyto slavnosti patří ke zdejší kultuře a jsou velice oblíbené. Několika patrová věž z lidí, na jejímž vrcholu stojí malá holčička je velkou atrakcí městečka La Mora. Na večeři nás Petr se svou manželkou Renátou vzal do restaurace jménem Oki Wok. Zajímavostí této čínské restaurace je to, že se zaplatí vstupné a dále se může konzumovat jídlo v jakémkoliv množství. Bylo toho tam opravdu všeho dostatek. Mořské plody, ryby, ovoce, zmrzliny. Někteří z nás spořádali i 7 talířů…. A někteří měli i 3 porce šlehačky…

9. den
V neděli ráno po skvělé snídani jsme vyrazili směr sever – čekala na nás Andorra a Paříž. V hlavním městě Andorry jsme udělali malou přestávku a trochu si prohlídli město. Je to moc hezké město v údolí mezi horami. Bohužel trochu drahé. Po obědě a kafíčku (dal jsem si špagety za 12 euro) jsme pokračovali směrem Paříž. Na konci Andorry jsme zvolili cestu menšího odporu a zaplatili si tříkilometrový tunel za 4 Eura. Bylo to lepší než se šplhat do dalších kopců. I tak jsme byli už dva kilometry nad mořem. Po dlouhém sjezdu jsme se večer kolem půlnoci utábořili po krátkém rozhovoru s místními u malého rybníku asi 50 km za městem Toulouse.

10. den
Desátý den byl asi tím nejnudnějším. Cíl tohoto dne byl dojet co nejblíž Paříže a najít místo kde přespat. Horko bylo ale neskutečné, na dálnici ukazoval teploměr 42 stupňů. Pekli jsme se na dálnici a na cestách kolem dálnice. Večer jsme si našli polní cestu na přespání. Nechtělo se nám na noc dávat druhou plachtu na stan, tak nás v noci vzbudil Pavel – skákající a křičící kolem stanu, že prší.

11. den
Ráno bylo mnohem zajímavější než noc. Balíme stany a koukám na nedalekou cestu a říkám: „Hele, policajti“. Milan dodal: „A ty vole, jedou k nám“. Pavlova odpověď na otázku odkud jsme – „Syria“ – jim nepřišla tak legrační jako nám. Dali jsme jim občanky, opsali si iniciály a nakonec nás nechali být. Po 12té hodině jsme dorazili do Paříže k Eiffelovce. Pavel, který to tam trošku zná, nám ukázal 2 hodinovou frontu na výtah a šel hlídat s Ondrou motorky. Já s Milanem a Romanem jsme si frontu vystáli, abychom zjistili, že věž je v nejvyšším patře uzavřena. Nevím proč, ale bylo to tak. Vytáhli jsme se výtahem tedy „pouze“ do 2 patra věže a prohlídli si Paříž alespoň takto. Je zajímavé, že tam není ani jedna červená střecha… Po prohlídce věže jsme se setkali s kamarádkou Terezkou. Pracuje tam a provedla nás městem. Chtěl jsem vidět Vítězný oblouk a pár památek. Usoudili jsme, že lepší bude dojet tam metrem. Opět jsme zaplatili vstupné na tuto krásnou památku, které bylo ještě dražší než na Eiffelovku, ale co by člověk neudělal pro krásný výhled na Paříž. Prošli jsme si slavnou ulici Champs Elysées kolem slavného Obelisku až k Louvru. Všude bylo hodně slavných a drahých obchodů všech známých značek. Nakonec jsme jeli zpět metrem k motorkám, udělali pár dalších fotek, rozloučili jsme se s Terezkou a jeli za Paříž hledat další nocleh. Našli jsme kemp, kde nás zprvu ubytovat nechtěli, pak se ale našel člověk, který nám s ubytováním pomohl. Mou konverzaci v angličtině přerušila otázka: „A ty jesteš čech? Ja som z Polskej!“ Domluvili jsme takzvanou tajnou smluvní cenu za 3 stany 5 lidí a 5 motorek a už jsme bydleli v celkem luxusním kempu s bazénem, barem a dalším příslušenstvím.

12. den
Ráno jsme sbalili stany, vykoupali jsme se s v bazénu a jeli dál směr východ. U Verdunu jsme navštívili památník 1. světové války a projížděli kolem hřbitovů padlých vojáků. Po přechodu Francouzsko-Německého hraničního přechodu Saarbrucken jsme si večer dali večeři v asijském bistru a utábořili jsme se na kopci za městem.

13. den
Tento den byl pro Romana poněkud špatný. Jeho motor se rozhodl vydávat hodně zvláštní zvuky a po několika zadření pístu ve válci jsme se rozhodli podívat dovnitř, co se vlastně stalo. Provizorně jsme to opravili a doufali jsme, že to vydrží alespoň do Česka. Obrousili jsme co šlo, pístní kroužky jsme uvolnili, ale jeho motor stále zněl jako dieselová lokomotiva. U Sinsheimu jsme navštívili muzeum dopravních prostředků. Byly zde k vidění různé motorky, auta, lodní motory, závodní formule, lokomotivy, ale i Concord. Měli jsme na prohlídku asi 2 hodiny, to jsme ještě netušili, že tam toho bude tak velké množství. Chtělo by to celý den. Některé exponáty jsme museli zcela vypustit a přehlížet. Muzeum zavřeli v šest večer a my jsme pokračovali dál. Nocleh jsme tentokrát našli u nějakého chovného rybníku poblíž Norimberku.

14. den
V Německu jsme ještě stačili nakoupit levné gumové medvídky a potom jsme překročili hranice u vesnice Lísková na Domažlicku. Ihned jsme vzali své mobilní telefony útokem a volali domů a koukali na internet. Romanův motor klepal už jako kombajn, když mlátí obilí. Jeli jsme směrem na Třeboň, kde jsme znali z minulé expedice dobrou restauraci s místními specialitami. Ubytování jsme si našli v kempu u našeho největšího rybníka Svět. Ráno nám majitel tohoto kempu při snídani vrazil dveřmi auta blatníku motorky a místo omluvy řekl, že máme být rádi, že nám je neshodil. Projeli jsme 7 zemí a na největšího blba narazíme doma. V tomto kempu už mě nikdo neuvidí.

15. den
Náš poslední den začal poněkud nestandardně. Brzo ráno vyrazil Milan s Ondrou směrem na Opavu, zatímco Roman, Pavel a já jsme v klidu posnídali a začali opět přemlouvat Romanův motor, aby se ještě několikrát převalil a jel dál. Po několikakilometrovém utrpení se motoru rozhodl definitivně zastavit u Kralic nad Oslavou. Roman si zařídil odvoz a my jsme zde již byli zbyteční a jeli jsme tedy bez něj. Poslední zpestření naší cesty bylo u Vyškova, kde na nás čekal kamarád Tomáš, který nám přijel z Opavy naproti. Domů, kde nás už všichni čekali, jsme přijeli kolem šesté večer. Děkuji všem za podporu a také těm co ukazovali palce nahoru.

Text a foto: Jiří Zimola

21.8.2015 1:55

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist