Posuzování viny na nehodě – znovu navštívené

V rámci série článků nad pravidly týkající se provozu na dálnicích a obecně na komunikacích o více jízdních pruzích byla nakousnuta i problematika viny na dopravní nehodě při přejíždění z pruhu do pruhu nebo při předjíždění a vliv rychlosti na vinu za dopravní nehodu.Jakkoli bylo toto téma již v několika článcích na konkrétních případech diskutováno, na základě řady otázek k výše uvedeným článkům se na něj teď podíváme právě v souvislosti s přejížděním z pruhu do pruhu a v souvislosti s rychlostí vozidla.

Jak bylo již dříve uvedeno, vznikají spory ohledně viny na dopravní nehodě v případě, kdy poruší povinnosti oba účastníci, přičemž jeden má z hlediska pravidel silničního provozu přednost. První případ tohoto druhu byl podrobně rozebrán u kauzy motorkáře, který jel v obci 96 km po hlavní silnici a nedostal přednost od vozidla vyjíždějícího v nepřehledném úseku z vedlejší ulice. V tomto případě byla vina shledána na straně řidiče motorky jedoucího po hlavní silnici.Pojďme se proto nyní podívat na situaci, kdy jede po dálnici vozidlo rychleji v levém pruhu a kdy současně předjíždí vozidla nebo kolonu vozidel v pravém pruhu. Řekněme, že v tomto případě se dané vozidlo v levém pruhu pohybuje rychlostí 180 km/h a vozidla v pravém pruhu jedou 130 km/h. Pokud dojde k dopravní nehodě tím, že vozidlo z pravého pruhu přejede do pruhu levého a poruší tím svou povinnost neomezit a neohrozit vozidlo jedoucí v levém pruhu, bude se posuzovat následující:

Obecný princip judikovaný soudy říká, že viníkem takové dopravní nehody může být i řidič, která má přednost (resp. má právo být neohrožen a neomezen), pokud jeho porušení povinnosti bylo natolik intenzivní, že znemožnilo ostatním účastníkům, aby splnili své povinnosti. Důležitá věc – nejde tady primárně o to, co kdo očekává nebo může očekávat, ale o to, zda může své povinnosti splnit vzdor porušení pravidel druhého účastníka. Základní otázka při vyšetřování dané nehody a např. zpracování znaleckého posudku na nehodový děj proto bude: „Mohl řidič vozidla v pravém pruhu VIDĚT vozidlo v levém pruhu tak, aby mu mohl dát přednost (resp. jej neohrozit a neomezit) a mohl tedy na situaci reagovat tak, že by do levého pruhu nepřejel a k nehodě nedošlo?“Toto bude zásadní otázka při posuzování nehody. Nejsou relevantní námitky řidiče z pravého pruhu, že předpokládal, že ten druhý jede také jen 130. Relevantní je pouze to, že „tam byl tak rychle, že na to nebylo možné včas zareagovat“. Alespoň tak se k tomu staví soudy, a to jak Nejvyšší soud v trestních věcech, tak Nejvyšší správní soud u přestupků.

Ze shora uvedeného tak plyne, že neexistuje obecná hranice toho, kdy je porušení povinnosti jednoho účastníka natolik intenzívní, že znemožní splnění povinnosti druhého účastníka. Konkrétní okolnosti (dohled, reakční doba, vzdálenost vozidel atd.) pak budou předmětem posuzování v rámci znaleckého zkoumání. V nepřehledném úseku v obci nebo mimo ni může být takovým porušením už překročení rychlosti o 10 nebo 20 km/h. Na přehledné dálniční dvoukilometrové rovince pak řidiče z pravého pruhu „nezachrání“ ani to, když motorka v levém jede 260 km/h a celou dobu jí mohl vidět.Na jednu stranu zde soudy chrání řidiče v situacích, kdy skutečně není možné vidět druhého účastníka (napadá mne v tomto případě obdobná situace, kdy by v noci jelo zcela neosvětlené vozidlo, což by mohl být podobný případ), ale na druhé straně se řidič nevyviní, pokud si mohl počínat dostatečně opatrně, splnit své povinnosti, nic mu v tom nebránilo, ale přesto tak neučinil (ať už z nedbalosti nebo lehkomyslnosti). To samozřejmě na řidiče klade určité nároky jako být (i) schopen odhadnout rychlost ostatních vozidel a (ii) být schopen odhadnout dobu, za kterou se druhé vozidlo dostane na úroveň jeho vozidla atd. Schopnost odhadu bude v tomto směru součástí posuzování nehodového děje a protože k řízení vozidla řidič musí řidič dle zákona mít určitou úroveň odborné způsobilosti, nemůže se řidič bránit tím, že to nedokázal odhadnout. Relevantní je, že nemohl (např. z důvodu již dříve zmíněné nepřehlednosti úseku), ale ne, že to podcenil.

V tomto směru proto obhajoba typu „jsem se jen jednou podíval, ten byl ještě daleko“ neobstojí. Pokud řidič mohl situaci odhadnout, ale současně takový odhad (např. opakovanou kontrolou vzdálenosti vozidla za účelem odhadu jeho rychlosti v okamžiku, kdy zaregistroval při prvním pohledu vyšší rychlost přibližování a doby, než dojde ke střetu) řádně neprovedl, jsou vyhlídky na úspěch jeho obhajoby velmi špatné.Pamatujte proto znovu – z hlediska obhajoby ve vztahu k dopravní nehodě vás neochrání spoléhání se na to, že druzí dodržují pravidla, ochrání vás pouze to, když jste udělali v daných podmínkách a okolnostech maximum (co lze spravedlivě požadovat) proto, abyste přítomnost účastníků s předností zjistili a svou povinnost mohli splnit.

​