Testujeme zimní pneumatiky Goodyear za polárním kruhem

Vyrazili jsme do finského městečka Ivalo daleko za polárním kruhem do zimního testovacího centra společnosti Goodyear. To, co na první pohled vypadá jako práce snů, je pěkná řehole!
titulka-9-1100x618.jpgCelá galerie 31 Zdroj: archiv redakce

Vyvinout kvalitní zimní pneumatiku není žádná procházka růžovou zahradou. Právě naopak. V zimním vývojovém a testovacím středisku Goodyearu na okraji malého finského městečka Ivalo s necelými čtyřmi tisíci obyvatel 300 km za polárním kruhem totiž žádné růže nerostou. Maximálně jehličnaté stromy. Navíc pro fotosyntézu tolik potřebné sluneční záření je tu omezené na minimum. Naše nejbližší hvězda tu za zimního slunovratu nesvítí přes měsíc.

Zaměstnancům ve středisku Goodyear Arctic Center to evidentně nevadí, přestože většina pracovníků pochází z Lucemburska nebo teplého jihu Francie. Na přelomu ledna a února jsou světelné podmínky o něco příznivější – slunce vychází v deset hodin a zapadá před třetí hodinou odpolední – proto téměř celý náš program probíhá v pološeru.

Centrum funguje vždy půl roku – od listopadu zhruba do dubna. V létě tu je průměrných deset stupňů a sníh pochopitelně roztaje, jinak tu panují ideální podmínky pro vývoj a testování zimních pneumatik. Jakmile jednou napadne sníh a začne mrznout, podmínky zůstanou stabilní.

Goodyear Arcitc Center je závislé na počasí, jelikož kromě vývojových laboratoří je celý testovací areál pod širým nebem. Najdete tu několik zajímavých prostor potřebných pro důkladné otestování vyvíjených pneumatik. Samozřejmostí je několik menších okruhů se sněhovou či ledovou pokrývkou, nechybí ani skid-pad nebo dlouhá rovinka, na které se testuje schopnost pneumatik akcelerovat a brzdit.

Přestože máte pocit, že jste na samotném konci světa – protože ve skutečnosti jste, Ivalo leží na 68. rovnoběžce – je to ráj na zemi. Okolní drsná příroda je naprosto uhrančivá a celé testovací centrum je dokonalé hřiště, které bych chtěl mít doma na zahradě. Celý den bych nedělal nic jiného, než se klouzal bokem. Testovací piloti si ovšem takovou zábavu neužívají. Přestože všichni do jednoho, kterých se ptám, shodně odpovídají, že mají tu nejlepší práci na světě, je to řehole.

Na nedostatek denního světla a třeskuté mrazy si člověk rychle zvykne. Ve skutečnosti není -26 °C taková ukrutná zima, na místní poměry je to ještě příjemná teplota, hlavně díky relativně suchému vzduchu. Ostatně jedno skandinávské rčení hlásá, že neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení. Tvrdá práce je to hlavně proto, že je testování pneumatik zdánlivě nekonečné hraní s čísly.

Zkušební jezdci musejí v první řadě sbírat data pomocí několika měřicích zařízení v testovacích vozech, která se posléze analyzují. Tomu se říká objektivní testování. Druhou složkou jejich práce je subjektivní testování, které zahrnuje asi 20 různých parametrů, které musí řidiči vnímat a hodnotit. Jak pneumatika funguje při akceleraci, zatáčení a brzdění, kolik nabízí přilnavosti, kdy a jak přestane držet a jaký vliv mají pneumatiky na vyvážení podvozku. A mnoho dalšího.

Menší povyražení si testovací piloti užívají při první ukázce funkce zimních pneumatik Goodyear UltraGrip Performance SUV, které výrobce představil roku 2016. Díky rostoucí popularitě segmentu SUV musel Goodyear pochopitelně odpovědět rozšířenou nabídkou. Vyšší stavba a hmotnost totiž kladou na pneumatiky úplně jiné nároky. A skutečně, na zasněžené úzké cestičce, po které mě veze testovací jezdec slušným kalupem, se relativně velké BMW X3 za doprovodu mírných driftíků protahuje s naprostou jistotou.

Výhodou mojí návštěvy je skutečnost, že si na druhém stanovišti, které se nachází na skid-padu, mohu trochu pohodit zadkem v BMW 330i. Oproti jiným kruhovým plochám je tahle pěkně velká. Nekonečnou zatáčku projíždím bokem na téměř vytočenou trojku nějakou šedesátkou, tedy rychlostí, na kterou bych si na běžné silnici na tomto povrchu sotva troufnul. Na pneumatikách UltraGrip Performance je to ovšem hračka. Přední gumy totiž poslušně drží, což je základní předpoklad k úspěšnému driftu. Bez toho, aniž by se přední kola zakousla do povrchu, totiž zadek po přidání plynu neodstavíte – naopak, utrhnete celé auto do masivní nedotáčivosti a v lepším případě skončíte ve sněhové závěji.

Dalším místem, kde mohu vybít energii, je slalom a nouzové brzdění. Stejným autem vyrážím vstříc klikatici vytyčené mezi kužely. Na zledovatělém povrchu zadní gumy při rozjezdu bojují, jakmile přejdu na čerstvý uježděný sníh, začne auto opět poslušně poslouchat. Znovu se mohu spolehnout na velmi slušnou přilnavost předních pneumatik a mírnou pomoc zadní poháněné nápravy. Slalom je hračka, brzdění už poněkud těžší disciplína.

Rozjíždím se na padesátku a šlápnu na brzdu až do konce. Normálně bych se snažil balancovat na hraně zásahu ABS, jelikož je to nejlepší způsob, jak zastavit na nejkratší vzdálenosti, jenže citlivé zacházení s brzdovým pedálem znemožňují těžké zimní boty. A navíc instruktor na sedadle spolujezdce mi záměrně chce ukázat, jakou práci mají pneumatiky se zastavením auta z běžné městské rychlosti. Je to pěkně, pěkně, pěkně daleko!

Jestli něco opravdu chybí, jsou to pneu s hroty, jelikož povrch začíná být namrzlý. Právě na zmrzlém povrchu přijdou hřeby nejvíc vhod. V našich končinách jsou zakázané, jelikož poškozují povrch asfaltu. Není to jenom výmluva úřadů, jeden z vývojových pracovníků mi tuto skutečnost potvrzuje. V severských zemích, kde je povrch silnice po většinu času pokrytý sněhem a ledem, jsou ovšem hřeby nejen povolené, ale přímo nezbytné. Poslední aktivita je věnovaná právě pneumatikám s hroty.

Není to pro mě žádná novinka, na hřebech jsem několikrát jezdil, ovšem místo Lanceru Evolution nebo WRX STI usedám do obyčejného Golfu s pohonem předních kol. Oproti ostrým čtyřkolkám je to trochu nezvyk, jelikož na přední nápravu kladu vysoké nároky. Jednak do zatáčky najíždím o trochu rychleji, za druhé na výjezdu neopatrně přidávám plyn. Výsledkem je značná nedotáčivost, stačí ale jenom trochu ubrat plyn a volantem točit jemně, a hned všechno funguje. Hřeby vás nespasí, na čistém ledě jsou však alespoň poslední nadějí, jak bezpečně projet zatáčkou.

Ve Finsku nepotkáte auto, které by na nich nejezdilo. Na hřebech tu dokonce jezdí i autobusy! Šoféři potom svoje kolosy pilotují po klikatých okreskách s ledovým klidem a takovými rychlostmi, které bych se zdráhal dosahovat i v osobáku. Ostatně, drsné podmínky, které od všech řidičů vyžadují maximální schopnosti, jsou zárukou toho, že téměř všichni tady jezdí velmi dobře, svižně, ohleduplně a bezpečně. Za polárním kruhem se skutečně nachází rajská zahrada. Ačkoliv zarostlá pouze nekonečnou řadou jehličnanů…

6.2.2018 12:00| autor: Hugo Kottás | zdroj: Goodyear

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist