Jak se jezdilo před 17. listopadem? Na auto se čekalo roky a palivo bylo drahé

Zavzpomínejte s námi, jak vypadal provoz na silnicích tehdejší ČSSR před dvaceti lety.
skoda_1000_mb-1100x618.jpg Zdroj: Škoda

Za socialismu byl automobilový provoz nesrovnatelně řidší než dnes. Mělo to velmi prostý důvod – auto, ať nové nebo ojeté, si tehdy mohlo dovolit daleko méně lidí. Ve druhé polovině osmdesátých let stál totiž běžný osobní automobil Škoda 120 přibližně 60 000 korun a litr benzínu 7,50 Kčs.

Zní vám to jako pohádka? Vězte, že po přepočtu na dnešní průměrný plat by „stodvacítka“ stála přibližně 400 000 korun a litr benzínu téměř 50 korun. Není divu, že když už rodina na auto našetřila, často sloužilo jen k občasným výletům, nikoliv na denní dojíždění. Řidiči také neváhali docházet i několik kilometrů do garáže, v níž škodovky, trabanty a žigulíky přes týden odpočívaly.

Změny v předpisech

Na první pohled se v pravidlech silničního provozu od listopadu 1989 mnoho nezměnilo. Jezdí se vpravo, předjíždí se vlevo a když se řídí, tak se nepije… No, takhle zjednodušeně by asi žádný zákon – zejména ten o provozu na pozemních komunikacích – fungovat nemohl. Za uplynulých třicet let došlo k mnoha dílčím i několika zásadnějším změnám.

Pokud byste se ocitli v čase 30 let nazpátek, museli byste především dodržovat jiné rychlostní limity. Až do 1. 10. 1997 platil v obci rychlostní limit 60 km/h, mimo obec se mohlo jezdit stejně jako dnes 90 km/h, ale na dálnicích a rychlostních silnicích bylo možno jezdit nejvýše 110 km/h. Motocyklisté však nemohli překročit 90 km/h ani na dálnici. Zato jim však bylo dovoleno řídit velkou a silnou motorku již od sedmnácti let, dnes je to možné nejdříve od 21 let.

Také se při vjíždění na kruhový objezd muselo dávat znamení o změně směru jízdy, ale pochybujeme, že v tehdejší ČSSR byl k nalezení i jiný „kruháč“ než ten v pražských Dejvicích. K řidičům i cestujícím byly předlistopadové předpisy v jistých ohledech benevolentnější.

V obci se řidič nemusel poutat a neplatila povinnost používat pásy vzadu. Rovněž neexistovala povinnost vozit dítě v autosedačce. Dále zákon neukládal řidiči povinnost umožnit chodci nerušené a bezpečné přejití vozovky, což si nyní mnoho chodců vykládá po svém (a špatně).

Zákon nepřikazoval celodenní svícení a neobsahoval zmínku o dosti kontroverzní dopravní značce pojmenované jako „povinná zimní výbava“, jejíž smysl by podle nás seděl spíše do doby předlistopadové… A samozřejmě, dálnice a rychlostní silnice nebyly zpoplatněny, zatímco dnes musí mít osobní vozy známku a nákladní auta musí platit mýtné.

Pokuty se pochopitelně dávaly i tenkrát, i když radar na měření rychlosti byl výjimkou. Pokud už vás policista zastavil a pokutoval, pak nejspíše za alkohol nebo za špatný technický stav vozidla. Vážné přestupky se zaznamenávaly na kartu do řidičského průkazu podle principu „třikrát a dost“. Správně, o řidičák bylo možné přijít i za socialismu, kdy se o bodovém systému nikomu ani nesnilo.

Socialistické dálnice

Dálnice D1 mezi Prahou a Brnem je nejvytíženější silniční tah v republice. S výstavbou se začalo až v roce 1967 a trasa až na drobné korekce kopírovala plány schválené již za protektorátu, dokonce byly použity i úseky rozestavené mezi lety 1939 až 1942. S trochou nadsázky lze tvrdit, že nebýt iniciativy protektorátu, ke stavbě dálnice vůbec nemuselo v šedesátých letech dojít…

První 21 km dlouhý úsek dálnice D1 mezi Prahou a Mirošovicemi byl otevřen 12. července 1971, ale celou dálnici z Prahy do Brna a zpět jste si mohli prvně projet až 7. listopadu 1980. Po dokončení dálnice se veškerá pozornost nasměrovala k pokračování stavby dálnice D5, započaté v červnu 1977.

Za socialismu byla zahájena i výstavba dálnic D11 (v roce 1978) a D2, která navazovala v Brně na D1 a pokračovala do Bratislavy. První úsek dálnice D11 o délce 18 km byl zprovozněn v roce 1984. Celkem bylo do konce roku 1989 na území ČSR v provozu 336 km dálnic a 218 km rychlostních silnic.

Rozvoj služeb a soukromého sektoru

Před listopadem bylo všechno řízeno státem, tržní mechanismy nefungovaly. Proto neexistovala přirozená rovnováha mezi poptávkou a nabídkou. Například počátkem osmdesátých let jste na celé dálnici D1 našli jen dvě čerpací stanice, dnes je ani nestačíte spočítat. Na stará odpočívadla s parkovištěm a otřesnými veřejnými toaletami dnes díky bohu narazíte už jen výjimečně.

Když už jsme u odpočívadel a čerpacích stanic, před listopadem byl k dostání jen olovnatý benzín speciál a super, nafta se v osobních vozech, až na výjimky, nepoužívala. Po zavedení katalyzátorů klesla poptávka po olovnatém benzínu na minimum, dnes už speciál na pumpách prakticky nenajdete.

Místo toho lze koupit jak běžný bezolovnatý Natural s oktanovým číslem 95, 98 nebo 100, tak kvalitní aditivovaná paliva. Novodobým fenoménem jsou rovněž osobní auta s naftovými motory – před listopadem na ni jezdilo v celé zemi sotva několik stovek aut, většinou Mercedesů.

18.11.2020 11:00| autor: Autoweb.cz

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist