Dlouhodobý test Mazda 6: Čtvrtý pohled
Dlouhodobě testovanou Mazdou 6 už jezdili všichni v redakci, tentokrát vyšlo pořadí konečně i na mě. Univerzální rodinná auta se sportovním nádechem mi byla vždy blízká. Tím nemám na mysli přemotorované kombíky schopné pálit pneumatiky na každé křižovatce, ale obyčejná rodinná auta, v nichž cesta mezi dvěma body není nutné zlo, ale mnohdy samotný cíl. Prostě rozumný dříč pro všechny situace, ve kterém se pobavíte, když na to máte zrovna chuť.
Po tolika pochvalných ódách kolegů jsem se na klíčky přirozeně těšil a moje očekávání byla veliká. O to víc jsem se trochu obával jedné věci schované pod karoserií – dieselového motoru. Je to trochu otřepané téma a nechci nijak otevírat diskuzi, jestli si může auto s nafťákem dělat sportovní ambice, ale moje počáteční skepse byla pochopitelná. Obával jsem se, že motor všechny ostatní povedené aspekty prostě bude kazit.
Na dálnici mi nepřišlo, že by se motor neprojevoval tiše a kultivovaně, zejména v kontextu působivého potlačení aerodynamického hluku. Klid na palubě ale trochu narušuje výrazný hluk od podvozku, především rázy náprav a valivý hluk pneumatik. Skvěle odladěné je i zpřevodování. Rychlosti nejsou poskládané nakrátko s dlouhou rychloběžnou šestkou, ale dobře na sebe postupně navazují, takže ve městě nemusíte tolik řadit, ale zároveň zůstává zachována dynamika, když vyjedete na otevřené silnice. Práce s motorem je navíc opravdu zábavná díky skvělému řazení. Krátký a přesný chod řazení zakončí hutné mechanické zacvaknutí.
Mazda 6 fotogalerie – vše co potřebujete vidět
Celkově musíte k motoru nejprve přistupovat trochu odlišně, než je u turbodieselů obvyklé. Nástup turbodmychadla je posunutý do vyšších otáček a hlavně jej nedoprovází monstrózní turbo efekt. Místo obrovského „fouknutí“ ucítíte sice znatelný, ale jemný zátah, který stejně jemně povadne ve vysokých otáčkách. Jemné podání výkonů je cítit i při přenosu síly na podmáčený povrch závodního okruhu, kdy ani z utažených zatáček není problém hladce dávkovat točivý moment na přední pneumatiky.
Bude to znít hodně proti přírodě, ale tenhle naftový motor se příjemně vytáčí. Nejlepší práci pořád odvádí ve středních otáčkách, ale ve chvílích, kdy potřebujete otáčky ještě chvíli podržet třeba na výjezdu ze zatáčky a nemůžete se zrovna zabývat řazením dalšího stupně, přijde schopnost nepolevit vhod. Výkon trochu povadne, ale nezmizí úplně natolik, abyste museli přeřadit a celý proces opakovat. Místo toho můžete motor trochu držet pod krkem. Právě tato schopnost přidává na dramatu a zábavnosti uprostřed zápalu na oblíbené okresce nebo závodním okruhu.
Na Mazdě 6 už je znát věk, ale pořád je skvělá nejen na řízení, ale i na pohled.
Nebojím se říci, že se motor projevuje až nečekaně benzínově. Jemně se vytáčí, nečekaně hladce zatahuje a na hranici omezovače zní víc charakterně, než utrápeně. Do té míry, že ačkoliv jsem si nikdy nedokázal představit slova „diesel“ a „sportovnost“ vedle sebe, tenhle motor by mohl definovat pojmem „dieselová sportovnost“, pokud bychom existenci něčeho takového byli nuceni připustit.
Motor tedy dokázal mé největší obavy zdárně rozmělnit, takže se zaměřím na jízdní vlastností. Projev Mazdy 6 byl v minulosti už mnohokrát blahořečen, přesto mám i já nutkání se na tuto adresu vyjádřit. Podvozek nabízí perfektní kombinaci komfortu a stability při zatížení. Na rozbitém povrchu tlumí nerovnosti s přehledem a lehkostí i na relativně velkých osmnáctipalcových kolech a pod zátěží drží stopu bez jakýchkoliv projevů nervozity.
Přední náprava disponuje spoustou přilnavosti, netrpí na vyšší hmotnost předku, což je ještě působivější v podmínkách, které v posledních dnech na silnicích panují, přičemž zadní náprava se nechá až návykově snadno přemluvit ke změnám stopy. Celkový projev je vyvážený doprovázený rozpustilostí zadní nápravy, pokud si o to požádáte. Jednoduše práce s podvozkem přináší slast podobnou poslední čokoládě v bonboniéře.Celkovému jízdnímu pocitu napomáhá i dobrá pozice za volantem. Při nastupování se může zdát posaz trochu vysoký, ale při jízdě se tento pocit ztratí, takže jsem pocity horší kontroly nad autem pociťoval vždy jen prvních pár metrů. Bohatě nastavitelný volant pozici dále zvelebí. Menší výtku mám k rozmístění pedálů. Ovládají se bez problémů, ale perfektní meziplyn vystřihnete jen s razantnějším přístupem, třeba právě při jízdě na okruhu. Pogumované prvky na hliníkových pedálech ale plní svou protiskluzovou funkci výtečně.
Brzdový pedál má na trochu pozvolnější nástup, takže k většímu účinku vyžaduje hlubší prošlápnutí, ale brzdná síla se poté dávkuje dobře. Řízení je lehké, v kombinaci s velikým volantem akorát rychlé a přesné, ale trochu postrádám větší cit. Ne že by se komunikace sterilizovala přílišným přeposilováním, ale informace o ztrátě přilnavosti pneumatik do rukou vždy doputují trochu později a zejména změny povrchu jsem si všiml dříve očima nebo bederní částí zad.
Jeví se to ale jako maličkost, kvůli které nelze Mazdu 6 zatratit, protože jako celek působí natolik komplexně a uspokojivě. Pokud bych měl hledat nějaké chyby, jednu zásadnější bych měl na adresu ztíženého výhledu kvůli vnitřnímu zrcátku, které při mém vzpřímeném posezu zakrývá pravou horní čtvrtinu výhledu, takže vůbec nevidím na semafory a dopravní značení, ačkoliv nejsem nestandardního růstu a sedím „správně“.
Osvětlení budíků je barevně nevyvážené a chybí červené pole otáčkoměru.
Nepraktické je otevírání kufru, hlavně absence jakéhokoliv madla nebo výkroje na prsty, takže si v ošklivém počasí vždy zamžete ruku. Pak je tu ještě ten interiér, na kterém už je hodně znát věk auta. Především v ovládání na středovém panelu se intuitivně nevyznáte, což ale příliš nevadí, jelikož všechno potřebné se nachází na volantu. Na něm mi ale množství tlačítek zase vadí kvůli širokým ramenům, což trochu omezuje dokonalé odejmutí volantu prsty. U takhle řidičsky atraktivního auta to trochu zamrzí, ale zvyknete si.Grafika displejů a digitální čísla vzbuzují nostalgii, ale mě přímo neuráží. Naopak mi výběr materiálů a design kabiny kromě chaotických tlačítek na středovém panelu připadá stále svěží. Líbí se mi prolis s imitací hliníku táhnoucí se středem palubní desky. V něm nalevo od volantu naleznete panel s tlačítky elektronických asistentů, který vzdáleně evokuje palubní desku Aston Martinu Lagonda. Takto troufalé přirovnání si dovolím zopakovat ještě z exteriéru. Zejména při nastupování zadem bych linky kolem oken a výřez zadních dveří přirovnal k Aston Martinu Rapide, zejména v barvě, která nápadně připomíná paletu britských vozů.
Celkově na mě Mazda 6 zapůsobila skutečně silným dojmem, takže tyto malé drobnosti jí rád odpustím za to, jak sladce jezdí. Tvůrcům se Mazdu 6 podařilo dokonale namíchat podle receptu na univerzální rodinné auto pro nadšené řidiče. Je velká, praktická, podle mého skromného názoru skvěle vypadá a velmi dobře jezdí. Jako nadšenec bych asi stále volil benzínový motor, ale důležitější je fakt, že tento naftový motor není pouze nutným zlem, které by jinak skvělé auto ničilo, ale kombinací s opravdu silnými racionálními argumenty.
Filip se nedávno vyjádřil, že jí úplně nepovažuje za okreskové auto, čemuž bych trochu oponoval. Pro mě je Mazda 6 přesně tím okreskovým autem ve smyslu okolností, když můžete mít doma jenom jedno auto pro všechno. Pokud nemáte doma k šestce ještě třeba Miatu, stále má sílu přimět vás o víkendu si přivstat a vyrazit na oblíbenou okresku. A pokud doma auto pro zábavu máte, ale zrovna se nacházíte uprostřed alpského průsmyku cestou na rodinnou dovolenou, je přesně tím autem, ve kterém si v tu chvíli přejete sedět.
