Subaru BRZ (2016) na nejlepším road-tripu mého života

Může být na světě něco lepšího, než téměř 2000 km strávených po alpských průsmycích za volantem jednoho z nejlepších sportovních aut dneška? Jasně, že ne!

Jako každý rok ani tento jsme s kolegy nemohli vynechat sněhové driftování v italském středisku Livigno, odkud mimo jiné pochází i známý rallyový závodník a showman Gigi Galli. Jenže co vzít s sebou? Zima, sníh, zábava… tak to bude jedině Subaru! Ale které? V tom jsme měli naštěstí hned jasno.

Filip je odjakživa zarytý čtyřkolkář a já jsem se div nenarodil zadečkem napřed, takže jsme se alespoň v tomto ohledu nehádali. Hned od začátku bylo jasné, že on si vezme Levorga nebo WRX STI a mně připadne moje platonická láska, BRZ. Tohle vypadá na hodně dobrý výlet…


Balíme a vyrážíme

Road-tripy vždycky začínají dvěma nelichotivými činnostmi – brzkým vstáváním a balením kufrů. Původní plán vyrazit v šest ráno a vyhnout se dopravě sice díky mé lenošivé povaze nevychází, alespoň že druhý úkol jde hladce.

Subaru BRZ toho totiž pojme dost. Dva kufry, kabelku, spacák, fotobatoh, stativy, lopatu, řetězy a cestou nazpátek ještě dvě tašky s oblečením a levným alkoholem z bezcelní zóny. Ale to bych už moc předbíhal.

  • obrázek1
  • obrázek2
  • obrázek3

Perfektní posez, skvělé sedačky a docela zbytečné rádio bez bluetooth.

Cesta samotná jde jako po másle, najždím na dálnici, nastavuji na tempomatu příjemných 160 km/h a cesta krásně plyne. Motor v tu chvíli sice točí vysokých 4000 otáček, ale přesně v tomto bodě je nejvíce slyšet znělý, hluboký a chraplavý zvuk sání, když tempomat v kopcích dotahuje ztrátu. Vůbec není otravný, naopak vytváří dokonalou zvukovou kulisu, která patří ke každému road-tripu, docela obstojně překrývá valivý hluk pneumatik a bouchání kamínků do podběhů, takže rádio ani nezapínám. Ono totiž nemá bluetooth a německý pop, který už zpoza kopečků zaznívá v éteru, vážně odmítám poslouchat.

Objevuji také první provozní bolístky, které se za krátký, leč těžký život auta začínají projevovat. Dvojka už má načaté synchrony a zuby na čtyřce jsou úplně rozemleté na kaši, takže k autu musím přistupovat v rukavičkách, ačkoliv BRZku tvrdé zacházení jinak vůbec nevadí. Také utržená manžeta ruční brzdy prozrazuje, o co se lidé přede mnou v tomhle autě snažili nejvíce. Proti tomu žádná, Subaru BRZ k tomu bylo stvořené a ostatně i já se chystám dělat to samé, ale člověka známky amatérského zacházení prostě zamrzí. Tohle je přesně ten moment, kdy se mezi námi prohlubuje více než přátelský vztah a začínám mít o auto starost, jako bych s ním žil roky.

Autobahn aneb Semir Gerkhan je fajn chlap

Před nájezdem na něměckou dálnici ještě naposledy tankuji levěnjší benzín, ale není ho zrovna moc. Spotřeba se ustálila na hezkých 9,3 l/100 km, což vzhledem k nastolenému tempu není vůbec vysoká daň. Přestože mohu jet rychleji, v Německu také udržuji stejný rytmus, jelikož je přiíjemným kompromisem mezi tím, jaký má člověk pocit, že se hýbe, a potřebou soustředit se na jízdu.

Jakmile překročím hranice, vždycky mne zalije ten pocit svobody. Zvláštní, ačkoliv jsem si nepočínal nijak nebezpečně, ještě před pár minutami jsem byl za největšího piráta v republice, kterého je potřeba sejmout dálniční stíhačkou a zavřít až zčerná. Teď najednou nedělám nic nelegálního a mohu konat podle svého vlastního uvážení. A řídím o mnoho bezpečněji, protože se soustředím hlavně na jízdu, ne na to, kde za rohem číhá Passat nebo Superb.

Jestli něměcké policii něco opravdu vadí, pak zubožené a přeložené dodávky vonící po hranolkách a jiné opravdu nebezpečné počínání. Vyšší rychlost celkem toleruje. Proto na omezení jedu vždy „dvacet plus“ a dělá to tak každý. A víte proč? Protože omezení je tu logické, přehledné a nebuzerační, vždycky víte, že tu k něčemu je a proto k němu máte přirozený respekt.

Vzájemný respekt policie a lidu dokazuje i výjev, který se mi naskytl na dálnici před Mnichovem. Policejní dodávka tu na stodvacítce uhání nějakých 180 km/h a za ní spořádaný vláček asi deseti vozů, včeně mě. U nás by se hned schovali za první mostní pylíř s trojnožkou, tady fungovali jako přirozená autorita, která když dá najevo, že se může rychleji, tak se může rychleji, protože zatím není doprava tak hustá. „Ale na té stovce už to trochu zklidníme, jasné, hoši?“ Takhle má vypadat mozkové myšlení v praxi!

Alpské okresky

Mnichov opouštím po dálnici A95, nejkrásnější, kterou jsem kdy viděl, lemovanou stromořadím po obou stranách, a po jedné osvěžující návštěvě maximální rychlosti při 230 km/h mířím vstříc slavnému horskému středisku Garmisch-Partenkirchen. Víc než skoky na lyžích mě ale zajímá ten pás černé hmoty namotaný mezi kopci. Hned po Nordschleife je tohle nejlepší okreska v Německu!

Mám štěstí na suchou silnici a romantickou scenérii se zasněženými stromy a průzračným potůčkem, když v tom rozjetou akci přerušuje železniční přejezd. „Tak to tedy ne, na dalším přejezdu už na tebe čekat nebudu,“ mumlám si pod vousem a zahajuji soukromý závod s jedním z nejrychlejších vlaků Evropy. Přál bych si být v tu chvíli za kniplem policjního vrtulníku a sledovat tu scénu jako vystřiženou z nějaké Bondovky… I když, za volantem BRZ to bylo ještě úchvatnější!

  • obrázek1
  • obrázek2
  • obrázek3

Německé, rakouské, švýcarské i italské okresky nabízejí fenomenální podívanou.

Blížím se však zemím, které zaujímají téměř nenávistný postoj k jakýmkoliv projevům radosti za volantem, takže raději klidním hormon. Stovkou v Rakousku se ještě pohybuje hezky, ale osmdesátka ve Švýcarsku je vážně za trest. Ani ne tak kvůli rychlosti samotné, z toho už jsem dávno vyrostl, rychlost mi tu chybí spíš při propojování těch dokonalých zatáček. Vlastně jsem docela rád za to, že BRZ trochu lapá po dechu a za jeho volantem si musím svižné tempo zasloužit.

Užívám si tak každičkého momentu, kdy posílám ručičku otáčkoměru k sedmi a půl tisícům a cvakám kvalty v dokonalé kulise, následně tlačím nohou proti úžasně tuhým brzdám, sázím lahodný meziplyn a nahazuji ten nejsladší podvozek pod sluncem do další zatáčky. A znovu a znovu a znovu. To všecho v rychlostech, kdy neriskuji zbytek života strávený v žaláři, ale maximálně jen pár dní…

Livigno a konečně driftujééém

Zase zpátky v zemi, kde když řekněte, že Gigi Galli je váš kámoš a ukažte jim společnou fotku, nechají vás být. Bohužel tu ten blázen, který zásadně kouká na cestu bočním zadním okénkem, letos s námi nebude. Zřejmě je zase na nějaké rallye, kde baví diváky jízdou s hřebíky na asfaltu jenom proto, že v noci od kol hezky létají jiskry…

Mimochodem, Livigno je oblíbeným zimním střediskem našich krajanů a českých SPZek tu potkáte snad víc než těch italských. Zarazilo mne, jak všichni jezdili na sněhu obstojně, kolikrát to byli spíš Italové, kteří, přestože se tu narodili, vůbec na sněhu neuměli. Také tu jsou všichni Češi tak nějak přátelštější. Tímto zdravím chlapíka v BMW 335i Touring, který mě „vypalcoval“.

„Řekněte italským policistům,
že Gigi Galli je váš kámoš, ukažte jim
společnou fotku, a nechají vás být.“

Dostávám se konečně do zasněžené arény a jdu si trochu vyhodit z kopýtka. Už tolikrát jsem tohle auto velebil za dokonale vyvážený podovzek, hravou náturu a mechanickou syrovost, že je mi až trapné to všechno znovu opakovat, včetně věty, že tohle auto zvládne vodit bokem i vaše… no babička je už vážně staré klišé, tak řekněme třeba váš pes.

Subaru BRZ je ale tak neuvěřitelně komunikativní, hodné a tolerantní povahy, o všem vám říká dopředu a všechno dělá přesně tak, jak pravé sportovní auto má – řízení, řazení, pedály, posez, všechno dokolané! Určitě to není automatický přístroj na drifty zadarmo, nečekejte, že se budete klouzat beze snahy, ale když alespoň trochu víte, co dělat, nebude vám házet klacky pod nohy v podobě necitlivého plynu, turbodíry nebo jinak nekonzistetního chování. Je to zkrátka přesně fungující stroj, který vám zprostředkuje zábavu a něco vás během toho i naučí.

Zkouška ohněm… tedy sněhem

Protože všeho moc škodí a i driftování na sněhu se člověk jednou přejí, vyrazil jsem na krátký výlet po okolí. Přítelkyni jsem sice namluvil pohádky o romantickém výletu do Svatého Mořice, ale to víte, že to byla jen výmluva, jak legálně vyrazit na okresky. To jsem ale ještě netušil, že to zase budu celou cestu domů poslouchat… St. Moritz je totiž největší díra na světě! Nejezděte tam, nic hezkého tam není. Jestli čekáte Karlovy Vary na sněhu, nedočkáte se jich. Jedna drahá ulice, zámek přestavěný na hotel a osmdesátkové paneláky… To byla první stížnost, kterou jsem si od své spolujezdkyně vyslech. Druhá pak následovala během cesty od Zernezu do Livigna. Že prý se jí chce zvracet… Alespoň tahle část výletu stála za to! Opakuji, do Svatého Mořice, pokud pro vás není cesta tím hlavním cílem, vážně nejezděte…

Začíná třetí den, opět driftovací. První dva dny šlo všechno jako po másle a byly vážně parádní. Přes noc trochu napadlo, ráno jasné počasí, sluncem zalité údolí, čerstvý sníh, dokonalé podmínky, prostě ráj na zemi. Vůbec by se mi odtud nechtělo. Dnes je ale všechno jinak. Celou noc hustě sněžilo, pořád ještě sněží a na silnici je už půl metru sněhu. Tak konečně alespoň přijde ke slovu lopata, kterou celou dobu vozím v kufru. Vyhrnu si rukávy a dám se do práce. Po hodině usilovného odhrabávání cesty z parkoviště před hotelem na hlavní silnici se ovšem zasekávám po dvou metrech jízdy.

  • obrázek1
  • obrázek2
  • obrázek3

Hřebíkové pneumatiky jsou na sněhu a ledu základ, grip je s nimi mnohem lepší. Kolega se světle modrým BRZkem situaci nepodcenil, já ano, ale bylo to super.

Přiznám se, na chvíli jsem upadl do hluboké frustrace a začal jsem zadokolky se špérou proklínat. Tím spíš, když jsem zjistil, že řetězy, které mám s sebou, jsou menší, než potřebuji. Odchytil jsem si posledního zaspavšího se čtyřkolkou, nechal se přiblížit do města a koupil správné řetězy. Alespoň se je konečně naučím nasazovat…

Celá anabáze z města na hotel pro auto a zpátky na okruh dlouhá jen asi 30 kilometrů nakonec trvala téměř čtyři hodiny, jelikož mezi tím nastal skutečný konec světa, ne jako v Praze, když napadnou dva centimetry sněhu… Být tam třeba STIčkem nebo Levorgem, kterým mě nakonec kolega vezl s řetězy zpátky pro BRZe, prostě bych hned ráno nasedl, odjel a žádný problém by nikdy nenastal.

Láska až za hrob

Jenže to bych také nikdy nezažil tu osobní zkušenost s tím, že zadokolka se samosvorem a řetězy zvládne projet všechno, když je cesta alespoň trochu odrolobovaná a nezapadáte do hubokého sněhu. Myslel jsem, že nad klasickou koncepcí zlomím hůl, teď ji ovšem budu o to víc uctívat. Čtyrkolku totiž vážně nepotřebujete, ani v tak drsných podmínkách, jako jsou Alpy, natož na Šumavě nebo snad v Praze. Raději si kupte za patnáct stovek řetězy…

To ovšem neznamená, že by Subaru a jejich čtyřkolky byly zbytečné, znamená to je tolik, že se proti vlastnictví Subaru BRZ nemůžete vymlouvat. Jestli mě něco skutečně fascinuje, pak možnost volby, jakou automobilovým nadšecům nabízí. Možná si řeknete, že zase tolik modelů v showroomech nestojí, ale když dojde řeč na zábavu, máte královský výběr. Chcete rychlou a drsnou čtyřkolku, kterou nic nezastaví a téměř nic nepředjede? Subaru WRX STI je přesně pro vás. Toužíte po hravé zadokolce, která vás na požádání rozesměje od ucha k uchu? Pak skočte do Subaru BRZ.

Asi není žádným tajemstvím, že právě tohle auto, které do portfolia Subaru filozoficky vlastně vůbec nepatří, bezmezně miluji. Skoro až nekriticky, ale když ona se nějaká kritika vážně těžko hledá. Jezdí naprosto dokonale, je tak neuvěřitelně mechanicky živé, konstrukčně promyšlené, relativně pohodlné i na delší cesty, zabalíte do něj věci pro dva lidi na týden a navíc i jednu sadu okruhových slicků či zimních hřebíků, a je úžasně levné na provoz – benzín, pneumatiky, opravy a úpravy… nic z toho vás nezruinuje. Jen pro zajímavost, celý výlet plný řádění bez okolků jsem absolvoval se spotřebou 9,7 l/100 km. To je podle mě skvělé.

Přesto mě vždy hlodal jeden červíček nejistoty. Ona je sice zadokolka se špérou na sněhu neskutečně zábavná, ale jenom do chvíle, než zapadnete a pomoc není po ruce. Jenže ani mocná Matka Příroda se svojí sněhovou kalamitou moji lásku k Subaru BRZ nezlomila! Ani v těžkých časech jsem nad ním nezlomil hůl, naopak, chvíle, kdy jsem musel nejdřív půl hodiny nasazovat řetězy, pak půl hodiny zase sundavat, protože se mi namotaly do brzdy a jedno kolo muselo jít dolů, náš vztah jen prohloubily. Protože jsem věděl, že za svoji trpělivost a toleranci dostanu tu nejsladší odměnu na světě – jemné táhlé bůčky na čerstvě udusaném křupavém sněhu uprostřed úchvatné švýcarské scenérie v jednom z nejdokonalejších sportovních aut dneška. Subaru BRZ, děkuji Ti za nejlepší road-trip mého života!


Foto: Autor a Foto Havlín pro AWD.cz

9.3.2016 1:30| autor: Hugo Kottás

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa aut a čtyř kol?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.
TOPlist