Příběh úspěchu: Cosworth (*1958)

Mike Costin a Keith Duckworth postavili spousty úspěšných motorů. Jeden z nich opanoval formuli 1 na víc než deset let. Kde se vzal?

Cesta vzhůru bývá příběhem píle a vytrvalosti. Úspěšní lidé málokdy postrádají schopnosti, ale obvykle to není samotný talent a jeho plody, co tu či onu velkou osobnost proslaví. Najdou se však výjimky, osobnosti, jejichž píli i talent zastíní sláva jediného velkého úspěchu. Inženýři Mike CostinKeith Duckworth vstoupili do historie právě tak, když postavili osmiválec DFV. Ten vyhrál v roce 1967 hned svůj první mistrovský závod ve formuli 1, aby v 262 závodech do roku 1985 přidal dalších 154 vítězství.

Kromě toho motory odvozené od DFV zcela ovládly americké série USAC a CART na dlouhých deset let. V sezónách 1977 až 1987, tedy jedenáct let, neznaly americké formule jiné šampiony než ty sedící na špici rakety Cosworth. Slavný závod Indy 500 vyhrál britský osmiválec celkem desetkrát v řadě počínaje rokem 1978. DFV má na kontě i dvě vítězství v Le Mans. Z textu o Cosworthu se pomalu stává výčet úspěchů nejslavnější konstrukce pánů Costina a Duckwortha. Abychom v něm nemuseli pokračovat, necháme si jej na zvláštní článek.

Vraťme se tedy k zakladatelům. Mike Costin, narozený v roce 1929, propásl možnost zasáhnout tvůrčím způsobem do druhé světové války. Prudce postupující letecké technologie mu však učarovaly natoli, že se už v roce 1950 stal certifikovaným leteckým konstruktérem u společnosti de Havilland Aircraft Company. Už za tři roky se však přimotal ke Colinu Chapmanovi, a ačkoli pro něj zprvu mohl pracovat jen po nocích, roku 1956 se stal technickým ředitelem Lotusu.

Potkal tu zajímavého člověka. Mike Duckworth byl o čtyři roky mladší, ale rozhodně mu nechyběla asertivita. Jako osmnáctiletý nastoupil k britskému letectvu (RAF), ale měl smůlu – nebo štěstí. Došel v pilotním výcviku daleko, než usnul za letu přímo za kniplem svého letounu Airspeed Oxford, údajně kvůli alergické reakci na léky. Následovalo přeřazení na místo navigátora, kde se Duckworth zapsal jako potížista, když odporoval svému učiteli astronavigace. „Nenechám se snadno odbýt,“ vzpomínal později. „Nepřijmu špatnou teorii. Poznám kecy na sto metrů a neumím mlčet.“ Nikoli překvapivě jeho kariéra u letectva brzy skončila a Duckworth nastoupil na Imperial College v Londýně.

Byli to jeho spolužáci, kdo dvacetiletého studenta techniky přivedli k závodění. Keith Duckworth si koupil Lotus 6. Auto mu vydrželo pouhé tři závody, než jej zničil při nehodě v Goodwoodu, ale důležité pouto bylo navázáno. Studii Duckworth podle svých kolegů tak tak prolezl. Z jeho závěrečné práce se vyklubala dlouhá kritika celého kurzu, obsahu i metodiky vyučování. To už však ve volném čase pracoval pro Lotus, jmenovitě v oddělení převodovek v Hornsey. Šéfoval mu závodní pilot Graham Hill. Ten v roce 1957 odešel a Colin Chapman dal stále ještě mladému muži práci inženýra ve vývojovém oddělení.

Nadšení vydrželo Keithu Duckworthovi rok. „Nejsem připraven strávit život vyvíjením věcí, které nikdy nebudou fungovat,“ řekl prý Colinu Chapmanovi. Na vztazích obou mužů upřímné přiznání nezanechalo stopy. Společnost Cosworth (Costin-Duckworth), založená ještě v roce 1958, byla od počátku těsně spjatá s Lotusem a přes něj s automobilkou Ford. Duckworth si až do roku 1962 musel vystačit sám, Mika Costina vázala smlouva s Lotusem, ale na velké projekty stejně nebyly peníze. Přesto se zdál úspěch nevyhnutelný už od prvního tahu perem. Duckworthův litrový motor, přepracovaná jednotka Kent z Fordu Anglia 105E, ovládl v roce 1959 Formuli Junior na dlouhé čtyři sezóny.

Brzy na to začal Cosworth stavět motory pro Lotus. Vycházely stále ze stejného základu, blok Kentu se však postupně zvětšoval. Přes 1340 krychlových centimetrů v Lotusu 7 rostl čtyřválec až na šestnáct set mililitrů, jimiž poháněl například Lotus Cortina. Následovalo dalších pár litrových závodních motorů (označení MAE a SCA), které firma ani nestíhala vyrábět. Musela je prodávat jako stavebnice. Přesto si duo Costin-Duckworth našlo čas na mnohem větší projekt. A byl to znovu Colin Chapman, kdo nakopl Cosworth ke slávě.

V roce 1965 FISA schválila nová pravidla pro formuli 1, která mimo jiné povolovala motory do objemu tří litrů. Colin Chapman nejrve zkoušel štěstí u firmy Coventry Climax, nejúspěšnější motoráři posledních let však neměli zájem. Zajel proto za bývalými zaměstnanci. Položil jim prostou otázku: cítí se Keith Duckworth a Mike Costin na největší výzvu svého života? Duckworth slíbil postavit dobrý třílitrový motor, pokud dostane sto tisíc liber – v dnešních penězích něco přes padesát milionů korun. Chapman se tedy vydal za šéfy Fordu, pro které v posledních letech zpracoval několik úspěšných projektů. O pár večeří později dostal do ruky šek přímo z Detroitu.

Vývoj byl rozdělěn do dvou fází. Cosworth měl nejprve dodat čtyřválcovou šestnáctistovku pro formuli 2. Na trať vyrazila v roce 1966 s rozvody DOHC, čtyřmi ventily na hlavu a výkonem 225 koňských sil. Ve své kategorii motor dominoval až do roku 1971. Osmiválec z něj technicky vycházel, ale dostal nový blok i většinu dílů a jeho vývoj trval dlouho. K použití byl připraven až na třetí závod sezóny 1967 v holandském Zandvoortu. Spojení nového Lotusu 49 se silou Cosworth bylo obrovským úspěcham, když si Graham Hill dojel s jedním autem pro pole position a Jim Clark s druhým pro vítězství. Clark měl toho roku vyhrát ještě třikrát, ale problémy s vibracemi a spolehlivostí jej nakonec odsoudily ke třetímu místu celkově. Pro korunu šampióna si dojel Denny Hulme na Brabhamu s předpotopním osmiválcem Repco.

Z politických důvodů nakonec motor nezůstal jen Lotusu a už od roku 1968 poháněl monoposty dalších týmů. Postupně rozšířil své portfolio na víc než desítku stájí a kromě tří sezón (kdy vyhrálo Ferrari) jezdili všichni mistři světa mezi lety 1968 a 1982 s motorem Cosworth DFV. Třílitrový zázrak vytlačily až turbomotory, které však duckworthova archutektura přežila. Poslední příbuzný DFV, tříapůllitrový motor DFR, se s formulí 1 rozloučil v roce 1991 dvěma druhými místy pro tým Tyrell.

Mezitím se Cosworth zvládl přimotat také k rally programu Fordu. Několika titulů mezi jezdci i konstruktéry dosáhl Ford na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let také díky čtyřválcům BDA pod kapotami escortů RS1800. Závodní jednotky měly až 270 koní a podepsaný pod nimi nebyl nikdo jiný než Keith Duckworth. Nejsilnější přeplňovaná verze tohoto motoru, BDT, měla v polovině osmdesátých let ve speciálu RS200 až šest set koní. Není proto divu, že se Ford obrátil na Cosworth také se svým dalším autem, totiž Sierrou RS Cosworth, z níž následně výměnou karoserií (a zkrácením platformy) vznikl Escort RS Cosworth. První z aut dominovalo šampionátům cestovních aut, druhé uzmulo osm vítězství v nejvyšší lize automobilových soutěží.

Zajímavou, byť ne úspěšnou kapitolou v historii Cosworthu byl také vývoj vlastní formule. Auto postavil v roce 1969 Robin Herd a Keith Duckworth pro něj navrhnul pohon všech kol a odlehčený motor DFV z hořčíkových slitin. Projekt bohužel skončil stejně rychle jako začal, když Herd odešel založit stáj March.

Úspěchy značky Cosworth přesto nebyly vázané jen na Ford, jak by se mohlo zdát. Když Walter Röhrl vyhrál v roce 1982 svůj druhý titul mistra světa v rally, jeho zastarávající Opel Ascona 400 poháněl motor s hlavou od Cosworthu. Mercedes-Benz 190 E 2.3-16 a 2.5-16, postavený pro rally, měl rovněž motor z dílen Cosworth. S nástupem Audi Quattro auto ze dne na den zastaralo, ovšem jen pro šotolinové závody. V DTM byl Mercedes úspěšný, byť jej později silně trápila již zmiňovaná Sierra RS Cosworth.

To už však Cosworth nepatřil Costinovi s Duckworthem, zakladatelé své podíly v roce 1980 prodali kvůli daním. Na práci obou to změnilo málo, přestože firma byla v osmdesátých letech daleko větší než dřív. Keith Duckworth se dál věnoval konstruktérské práci. Už roku 1973 prodělal infarkt a bylo to právě srdce, co mu nakonec zabránilo pracovat. V roce 1987 po velké operaci srdce z firmy odešel. Zůstal jako konzultant a v roce 1989 ho představenstvo jmenovalo čestným doživotním prezidentem. Zemřel roku 2005, ale jeho odkaz zůstává. Byl prý skvělým učitelem – stopu zanechal třeba na Mariu Ilienovi a Paulu Morganovi, kteří později založili společnost Ilmor a postavili desetiválce, s nimiž Mika Häkkinen vyhrál dva tituly mistra světa v F1.

Mike Costin dosud žije. Je v důchodu a dělá příležitostného konzultanta. Z vedení Cosworthu odešel krátce po Duckworthovi v roce 1991. Když se dozvěděl o smrti svého celoživotního obchodního partnera, údajně ji komentoval slovy: „Studoval jsem čtyřicet let na univerzitě v Duckworthu.“

18.2.2011 6:00

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist