Kottás: Hledám svoje první auto

Pamatujete si svoje "poprvé"? To automobilové, samozřejmě. Ale ne to, kdy jste v autě poprvé řádili, ale kdy jste ho poprvé řídili... A neměli jste někdy chuť do toho auta znovu naskočit?

Slyšel jsem teorii, proč jsou lidé ochotní vyhodit obrovské sumy peněz za docela obyčejná stará auta. Prý se jim po desetiletích postekne a vzpomenou si na to svoje úplně první. Jak s ním poprvé jeli do školy, jak poprvé vyrazili na výlet s kamarády, jak v něm poprvé vezli svoji holku… Za slušný kus pak neváhají utratit hříšné peníze, a pokud snad dokonce najdou to konkrétní auto, dají za něj všechno na světě.

Něco na tom asi bude, protože mne teď jímá úplně stejná nostalgie. Až na to, že si nechci koupit svoje první auto, které jsem kdy vlastnil. To ještě pořád stojí kdesi v garáži a po mnoha letech stále nejsem schopný ho zprovoznit, protože se neustále vymlouvám na to, jak nemám čas, místo a peníze. Ve skutečnosti hlavně nemám chuť, ale to je teď vedlejší.

Chci si koupit něco jiného – auto, které jsem poprvé v životě řídil. Úplně sám, bez toho, že bych tátovi seděl na klíně, on mi šlapal na pedály a já jenom kroutil volantem. To se totiž nepočítá. Dost možná si to právě proto vůbec nepamatuji. Vybavuji si, že to byla naše vínová Škodovka a bylo to na polňačce u chaty, ale vůbec nevím, jaké to bylo a kolik mi v tu chvíli bylo let. Možná osm, deset, nevím…

Zatímco moment, kdy člověk poprvé v životě úplně sám povolí spojku a ta obrovská věc kolem něj se uvede do pohybu, se prostě nezapomíná! Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo krásné letní odpoledne, když mě strýc, u kterého jsem byl na letních prázdninách, vzal na projížďku, jako tolikrát předtím. To jsem ale ještě netušil, že cesta zpátky bude na mně. Prostě mi dal klíčky a řekl, že zpátky jedu já.

Bylo to na jednom zapadlém letišti kdesi daleko na východě Slovenska, kde život funguje trochu jinak, a tak mi hned poté, co jsem mu na otázku „Kde jsi se to naučil?“ opáčil „Prostě jsem to odkoukal…“ nakázal, ať jedu až domů. Ve třinácti letech! Po veřejných silnicích… To byl den, kdy jsem poprvé úplně sám řídil auto.

Byl to bílý Wartburg 353, pořád ještě se smrdutým dvoutaktním tříválcem, bohužel už ale s řazením na podlaze, takže to nemělo ten patřičný styl, ale to mi v tu chvíli bylo vážně jedno. Protože jsem poprvé úplně sám řídil auto! V tu chvíli jsem zahodil hokejovou kartičku kmitající o ráfek mého BMXka a začalo pět někonečných let čekání na řidičák.

A po dalších devíti letech je to tu zase. Potřebuji si koupit starého Wartburga 353! Ten koknrétní kousek už asi nedohledám, protože jej dávno sežraly čelisti na vrakovišti, to mi ale nebrání prohrabovat se inzercí a hledat jiného Warťase. Je mi celkem jedno, co bude zač, ale musí být z první série, tedy s chromovanou maskou a nárazíky a samozřejmě s řadicí pákou pod volantem. Takže jestli třeba o nějakém slušném kousku víte, dejte mi vědět, okamžitě ho beru! Jsem ochotný za něj dát hříšné peníze.

A co vy, pamatujete si na svoje automobilové „poprvé“? Podělte se o svůj příběh v diskuzi pod článkem.

11.4.2016 5:00| autor: Hugo Kottás

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist