Zabavení kradených vozidel, dobrá víra kupujícího

Nedávno se mne jedna čtenářka ptala na téma týkající se skutečnosti, kdy koupila vozidlo, které se následně ukázalo jako kradené.

Policie ji to vozidlo zabavila s tím, že jej bude vracet zpátky majiteli, ale ona za něj prodávajícímu řádně zaplatila. Její dotaz tak byl na to, jestli auto patří jí nebo jak se může domoci náhrady.

Základním pravidlem v civilním právu je to, že nikdo nemůže převést víc práv, než má, tudíž zloděj nemůže platně převést vozidlo na další osobu, resp. tato osoba nemůže tímto způsobem získat platný nabývací titul. Jak se ale podíváme dál, neplatí to úplně bezvýjimečně.

DOPORUČUJEME: Podvody při prodejích aut – kradená auta

Pro další výklad bude důležité to, že se liší pravidla pro možnost nabytí od nevlastníka podle toho, zda se jedná o převod podle občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku.

1) Režim občanského zákoníku

Pokud kupujete standardně vozidlo od nepodnikatele, např. od soukromého majitele na inzerát, od souseda, od známého apod., zpravidla uzavíráte kupní smlouvu v režimu občanského zákoníku.V jeho režimu věc (ukradené auto) od nevlastníka nabýt nelze, tzn.  okradený je stále vlastníkem vozidla, ale pokud jste v dobré víře, že jste majitelem vozidla a pokud vozidlo v dobré víře držíte tři roky, vydržíte ho a je vaše. Pokud kupujete přímo od zloděje, běží ty tři roky od prodeje. Pokud kupujete od někoho, kdo koupil od zloděje, tak i doba jeho oprávněné držby se vám do vaší lhůty pro vydržení započítává.

Pokud tedy prokážete dobrou víru, že jste vozidlo drželi, jako kdyby vám patřilo, tak je po třech letech vaše a okradený nebude úspěšný při  žalobě na vydání věci. Fakticky mu tedy vozidlo nebudete povinni vydat, ale okradený se bude muset hojit na zloději v rámci náhrady škody. To je samozřejmě pro okradeného velmi nepříjemné, nicméně lhůta tří let je dostatečně dlouhá na to, aby auto vypátral.

Věděli jste, jaká jsou nejčastěji kradená firemní auta u nás?

Pokud proto tímto způsobem koupíte vozidlo, u kterého nemáte jednoznačně odložený původ, musíte se tři roky strachovat, jestli si pro něj někdo nepřijde.

2) Režim obchodního zákoníku

V rámci právních vztahů upravených obchodním zákoníkem už je okradený chráněn o poznání méně. Pokud totiž vozidlo jako kupující kupujete v  tomto režimu, např. proto, že prodávající je podnikatel (např. autobazar nebo jiný obchodník s auty) anebo proto, že si takový režim výslovně ve smlouvě dohodnete, tak vozidlo od nevlastníka nabýt můžete, ledaže jste věděli, mohli nebo měli vědět, že prodávající není vlastníkem a že tedy není oprávněn s vozidlem nakládat (§446 obchodního zákoníku).To je pochopitelně pro okradeného větší riziko, protože stačí, aby ten kupující byl v dobré víře, že jeho prodávající (zpravidla zloděj nebo překupník) je vlastníkem vozidla a už to auto zpátky neuvidíte, aniž by musela uplynout tříletá lhůta.

Rozhodující a zcela zásadní tady je, jestli kupující mohl vědět, že prodávající není vlastníkem vozidla. Dobrá zpráva pro okradeného je ta, že kupující musí v tomto směru vyvinout určitou obezřetnost, jinak svou dobrou víru neobhájí. Otázka tedy zní, co všechno musí kupující kontrolovat, aby si byl jist, že svou dobrou víru obhájí.

Čtěte také: Z čeho mají kupující ojetin největší strach?

Určitě to bude nepřerušený sled vlastníků zapsaných v technickém průkazu, případně pokud ten sled úplný není, pak kontrola těch nabývacích titulů, které ty chybějící zápisy vysvětlují. Pokud bych kupoval já auto a chtěl si být jistý, že není kradené a že tedy nepřijde jeho skutečný majitel a nevezme mi ho, pečlivě bych si zkontroloval:

– údaje uvedené v technickém průkazu, zejména to, že prodávající je v něm uveden jako vlastník a že zápisy na sebe navazují, včetně kontroly téhož v registru vozidel
– servisní dokumentaci k  vozidlu (servisní knížku), když její nepřítomnost může jednoznačně upozornit na to, že prodávající nemusí být vlastníkem (servisní knížka ve vozidle při krádeži zpravidla není)
– odpovídající počet klíčů k vozidlu (existence jen jednoho klíče může opět signalizovat, že je něco v nepořádku) a
– předcházející nabývací titul prodávajícího.

Po kontrole těchto dokumentů (pro opravdu opatrné bych doporučil kontrolu nabývacích titulů 3 roky zpátky) a pokud z nich plyne závěr, který nezpochybňuje vlastnické právo prodávajícího, lze mít již dost velkou jistotu, že jako kupující vlastnické právo k vozidlu skutečně nabudu a  nikdo se nebude moci domáhat jeho vydání.3) Jednání s policií

Pokud se přesto ukáže, že dané vozidlo je kradené, záleží na tom, jestli jako kupující budu schopen obhájit výše uvedené předpoklady pro vlastnictví daného vozidla nebo ne. Rozhodně nesprávný je postup policie, která vozidla vrací původním majitelům, aniž by kontrolovala, kdo je vlastníkem vozidla (policisté shora uvedené finesy civilního práva často neznají).

Jak je uvedeno shora, v některých případech se už původní vlastník / okradený nemůže domáhat vydání věci a zbývá jen uplatnění náhrady škody po zloději. Pokud se vám stane, že policie vrátí vozidlo původnímu majiteli (okradenému), ačkoliv majitelem jste dle práva vy, rozhodně je na místě bránit se proti takovému postupu žalobou u  soudu, přičemž policie současně odpovídá za škodu způsobenou takovým nesprávným úředním postupem.Pochopitelně pro nás pro všechny jako pro majitele vozidel je noční můrou představa, že nějaký zloděj ukradne naše auto, převede ho smlouvou podle obchodního zákoníku, zfalšuje dokumenty a my se nebudeme moci domoct jeho vydání, protože se kupující bude bránit dobrou vírou.

Tento rozpor se často objevuje i v judikatuře soudů, které váhají, zda dát přednost ochraně vlastnického práva prodávajícího nebo dobré víře kupujícího. Můj názor je ten, že mnohem přísněji musí být hleděno na kupujícího a na to, aby si pečlivě vše zkontroloval, tzn. pečlivě zkontroloval a ověřil všechny skutečnosti, které by jej mohly upozornit na to, že prodávající není vlastníkem a že vozidlo je kradené.

Dle mého názoru je ochrana dobrou vírou ve prospěch kupujícího větším zlem a primárně musí být chráněno vlastnické právo skutečného vlastníka. Samozřejmě pokud si v  obchodě koupíte rohlík a před obchodem vám ho pekař sebere s tím, že je jeho, protože prodejce neměl k němu řádný nabývací titul, asi lze těžko chtít po kupujícím, aby si prověřoval vlastnické právo prodávajícího k  danému rohlíku, ale u větších majetků jako jsou právě motorová vozidla naopak dobrá víra kupujícího nahrává zlodějům a hlavně některým autobazarům, které si na této možnosti staví živnost (sám jsem byl před lety osobně jako vlastník ukradeného auta adresátem takového podvodu).

Jako kupující nicméně pozor – to, že jste prodávajícímu za to auto zaplatili, ještě neznamená, že je vaše a shora uvedená kontrola dokladů by proto při koupi měla být samozřejmostí.

5.11.2012 11:00| autor: JUDr. Tomáš Beran

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist