Výše náhrady při dopravní nehodě – skutečná škoda – a je to opravdu škoda?

Problematika skutečné škody je v právní poradně často dotazovaným tématem a proto se v následujících řádcích podíváme na její obvyklé souvislosti, povahu a hlavně na to, co většině řidičů na ní nedává smysl.

Typickou situací, ve které se skutečná škoda uplatňuje, je situace, kdy poškozený byl účastníkem dopravní nehody, při které bylo poškozeno jeho vozidlo. Takové vozidlo nechá opravit (novými a originálními náhradními díly) a pak je překvapen, když odpovědnostní pojišťovna viníka nehradí celou částku ceny opravy, ale pouze její část s odkazem na odpočet tzv. amortizace.

Tento postup odpovídá ust. §443 občanského zákoníku, podle kterého se výše škody určí podle ceny věci v době poškození. Podle tohoto ustanovení se tedy vychází z ceny vozidla v době nehody, resp. ceny příslušného poškozeného dílu na vozidle a podle toho se určí škoda. Pokud má řidič poškozený nárazník, který nový stojí 30 tisíc, ale jeho auto je 5 let staré, tak ten konkrétní poškozený nárazník už tuto cenu nemá.

Pokud by řidič těsně před nehodou nárazník sundal a šel ho prodat, jistě by nečekal, že za něj dostane cenu, jako kdyby byl nový. Ostatně 5 let staré auto také nelze prodat za cenu auta nového, to jistě nikoho nepřekvapí. A to je přesně ten princip při náhradě škody z dopravní nehody. Viník anebo jeho pojišťovna (a je jedno kdo z nich, protože na oba se vztahují pravidla ohledně skutečné škody stejná) proto také hradí jen tuto časovou cenu, tedy cenu nového dílu mínus opotřebení (amortizace).

Marně proto poškozený namítá, že chce celou cenu opravy. Pokud jeho nárazník před poškozením stál 20 tisíc a nový stojí 30 tisíc, pak by úhradou poškozenému ve výši 30 tisíc došlo k bezdůvodnému obohacení na straně poškozeného, protože 30 tisíc by za ten opotřebený nárazník nikdy na trhu nedostal. A protože by takovou cenu nedostal, nemůže jí ani požadovat. Může požadovat pouze skutečnou škodu odpovídající skutečné ceně opotřebené věci a tedy jen těch 20 tisíc. Úhradou plné ceny opravy v režimu náhrady škody by tak viník fakticky zaplatil poškozenému zhodnocení věci opravou novými díly, ale pro to není právní důvod a poškozený na to proto nemá nárok.

Nářky poškozených, že tak vinou viníka byli úhradou pouze skutečné škody poškozeni, tak proto nemají ani právní, ale ani ekonomický podklad. Poškozený vždy dostane tu cenu, za kterou by věc byl býval před nehodou prodal a tedy u něho k žádné ekonomickému poškozování nedochází.

Co je dále důležité vědět – jak viník, tak jeho odpovědnostní pojišťovna odpovídají úplně stejně. Nemá tedy cenu požadovat rozdíl mezi cenou opravy a skutečnou škodou po viníkovi, protože ten odpovídá za škodu úplně stejně. Pokud pojišťovna vyplatila vše až do výše skutečné škody, nemůže poškozený nic víc požadovat. A pokud ne, tak je vždy lepší se dohadovat s pojišťovnou. Pokud se tedy řidiči setkávají s požadavky poškozených nad rámec skutečné škody, mohou je v klidu odmítnout, protože na takovou úhradu nárok poškozenému nevzniká.

Závěrem lze uvést, že poškození často uvádějí, že bez své viny jsou nuceni investovat do svého vozidla prostředky, které investovat nechtěli, když musí doplatit rozdíl mezi skutečnou škodu a cenou opravy. To je samozřejmě pravda. Poškozený nechtěl např. platit za zhodnocení svého auta, ale teď „musí“, což se jeví jako nespravedlivé. Tady lze doporučit snad jen to, že by si poškozený, pokud takto investovat nechce, mohl sehnat stejně opotřebené díly, tedy ve stejné ceně jako byl díl poškozený (i když to tak není vždy jednoduché) anebo použít nové díly z druhovýroby (jsou levnější) a nechat si vyplatit náhradu škody od pojišťovny tzv. rozpočtem. Tím se poškozený může dostat na úroveň skutečné škody a víc neplatit.

Že to pro poškozeného znamená starosti navíc, už zákon nicméně neřeší.

JUDr. Tomáš Beran