Subaru BRZ Spec.S na Transfăgărășan: Nakládáme na autovlak (část 2.)

Když jsem plánoval cestu na Transfagarasan, vyšlo to na téměř 4 000 km včetně odboček po okolí, jenže trochu nás tlačí čas, takže jsem potřeboval vymyslet zkratku, jak dostat auto blíž a ukrojit porci kilometrů. A protože nedisponujeme možnostmi jako třeba Top Gear, který naloží tři supersporty do letadla a převeze si je na druhý konec světa, musel jsem improvizovat.

Autovlak se jevil jako zajímavá alternativa. Jednak jsem už dlouho nejel nikam daleko vlakem (naposledy lokálkou do autoservisu v Litoměřicích), druhak jsem tuhle službu chtěl vždycky vyzkoušet. Nyní je tu příležitost.

Po krátkém zkoumání možností na internetu jsem pochopil, že zase tolik možností neexistuje. Nějaké vlaky jezdí na západ z Rakouska do Itálie, na východ potom prakticky jenom z Prahy do Košic. Je to sice trochu z cesty, ale pořád nás to hodně přiblíží Rumunsku. Tuhle trasu navíc znám z mládí, když jsem jezdil za babičkou na prázdniny.

Na rozdíl od spojů na západ, kdy musíte místenky objednávat už na jaře, není tento východní tolik obsazený, takže není problém objednat autovlak i týden dopředu. Ceny nejsou nejnižší, ale pro dva vyjde zpáteční cesta vč. auta trochu levněji než palivo, které bychom spotřebovali.

Zdroj: Autoweb.cz

Cedule za oknem s cílovou destinací. Teď ještě aby nastoupil i řidič s klíči v kapse

Navíc nespornou výhodou autovlaku je skutečnost, že jezdí přes noc, takže nemusíte v autě strávit osm hodin řízením a ztratit celý den, navíc i cestou zpátky. Prostě nastoupíte, otevřete si pivko, podíváte se na film v notebooku, usnete a ráno se probudíte i se svým autem v cílové destinaci. Pěkně čerství a vyspinkaní dorůžova. Tedy alespoň takhle jsem si to představoval.

Přijíždím na nádraží, kde už čeká pěkná fronta, odhadem 50 vozidel. Nakládka probíhá dvě hodiny před odjezdem vlaku, takže ztratíte podobně času jako na letišti. Zastavíte ve frontě, skočíte do kanceláře vyřídit papíry, za okno strčíte cedulku s destinací (to aby auto nevyložili na půl cesty v Popradu) a pracovník kamerou zaznamená všechna poškození na autě.

Než se dáme do pohybu, trvá to asi hodinku. Mezitím hledám, jak deaktivovat alarm, jelikož je to jeden z požadavků pro přepravu auta. Protože jsem nechal návod k obsluze doma, aby nezabíral místo v přihrádce, musím hledat na internetu.

Zdroj: Autoweb.cz

Vypnout alarm se mi nepodařilo, auto naštěstí houkat nezačalo

Nacházím jenom video, které radí provést různou kombinaci mačkání tlačítek, držení tlačítka zamykání a otevírání dveří. Těmito kombinacemi lze nakódovat různé skryté funkce u většiny Subaru, např. není problém nastavit funkci, kdy necháte klíč v autě a zamknete zvenčí, třeba když jdete plavat. Ale kýženého výsledku se nedoberu.

Je na čase najet přes rampu na vagon. Parkuji ve druhém patře, zatahuji ruční brzdu, řadím jedničku, ale alarm ne a ne vypnout. Nakonec nacházím ještě jednu radu, a sice zamknout dveře klíčem jedním stisknutím tlačítka, nikoliv dvojzámkem. No co, přinejhorším to bude celou noc houkat. Snad to do rána nevyšťaví baterku…

Máme ještě hodinu času. Mezitím posunují naložená auta k jinému nástupišti, takže mám možnost sledovat, jestli BRZ nezačalo naříkat, že ho někdo krade. Houká asi pět aut, naštěstí to naše mezi nimi není. Ostuda se nekoná.

Zdroj: Autoweb.cz

Na noc se doporučuje zamykat. To kdyby vlak přepadli bandité

Odskočíme si ještě na Václavské náměstí na rychlou večeři a vracíme se na čas zpátky. Tak mě napadá, jestli se už někdy stalo, že auto odjelo na vlaku do cíle a cestující s klíčem v kapse nenastoupil. Prý se to občas stává a je to pořádná komplikace, protože se musí vagon různě posunovat po nádraží tak, aby ostatní auta okolo mohla sjet. Je to hlavně ztráta času, ale není to neřešitelné.

Mimochodem skladba vozidel je pestrá. Odhadem většinu tvoří lidé, kteří se vracejí za rodinou nebo pracovně pendlují mezi Českem a Slovenskem, najde se tu několik Ukrajinců a Rusů, kteří si zkracují dlouhou cestu domů nebo naopak Němců a Holanďanů, kteří vyrazili na výlet. A pak je tu jeden offrouďák, který zřejmě míří za dobrodružstvím do Rumunska nebo na Ukrajinu a několik motorkářů na endurech se stejným cílem.

Vlak naštěstí stíháme a jdeme se ubytovat do našeho kupé. Jelikož jsou lůžková kupé vždy trojmístná, protřele jsem objednal i třetí lůžko, abychom cestovali sami. Těch pár stovek navíc za kousek soukromí rozhodně stojí. Hlavně i ve dvou je tu docela těsno. Nejsem moc náročný, ale přesto se neubráním pocitu jako ve vězeňské cele. Všechno je tu desetiletí staré, ošuntělé a štítíte se čehokoliv dotknout. Alespoň že ložní prádlo vypadá čistě.

Zdroj: Autoweb.cz

Je vám divné, proč jsou mouchy nalepené zezadu? Na vlak se totiž auta nakládají vždy pozadu. Důvod se mi vypátrat nepodařilo

Průvodčí doporučuje na noc se zamknout, což ve mě vyvolá dojem, jako bychom cestovali dostavníkem po Divokém západě. Jako doma se tu rozhodně necítím. Raději do sebe zalomím dvě pivka a snažím se rychle usnout. Moje představa o tom, že se budu celou noc pohupovat jako na vodní posteli, se rozplyne během okamžiku.

Postel má rozměrově daleko ke standardnímu jednolůžku, takže se neustále do něčeho bouchám. Pořád to někam hází a zvuková izolace je tristní. Slyšíte přejezdy výhybek a hlavně sousedy. Nejlepší jsou rodiny s malými dětmi. V noci se vzbudím snad dvacetkrát a pokaždé s pocitem, že musíme nabourat. Deset kilometrů vysoko bez pevné země pod nohama se vyspím klidněji.

Nejvíc ze všeho mě děsí představa, že už naše auto musí být dávno na maděru, jelikož, k mému velkému překvapení se auta nijak nekurtují. Skutečnost, že dráhy musí za ta léta vědět, co dělají, mě neuklidňuje, stejně se co půl hodiny probouzím ve strachu, že jsme auto dávno někde vyklopili.

Zdroj: Autoweb.cz

Pohled zpoza volantu. Nájezd a výjezd vyžaduje trochu opatrnosti, abych nepoškodil kola

Konečně nastává milosrdný rozbřesk a pomalu se blížíme ke Košicím. Rozlámaný jsem, jako kdybych cestoval půl dne přeplněným indickým vlakem na dřevěné lavici a náladu mi nezlepší ani milá obsluha, která přináší snídani v podobě krabičky s chlebem, máslem, marmeládou, tatrankou, jablkem a nabídkou čaje nebo kávy, kterou s poděkováním raději odmítám. Černou tekutinu z pětilitrové bandasky opravdu nepovažuji za kávu.

Anglickou snídani servírovanou na stříbrném podnose jsem opravdu nečekal, ale nějakou vzpruhu by to chtělo. Rozbitý jsem jako pověstné hračky obyvatel nechvalně proslulého místního sídliště a mám před sebou ještě nějakých 600 km po příšerných rumunských silnicích, kdy jediným vysvobozením je kousíček maďarské dálnice. Tohle bude peklo, ale rozhodně ne větší, než jsem musel absolvovat.

Musím vás důrazně varovat. Až někdy dostanete nápad jet někam autovlakem, nedělejte to. Ušetříte sice dost času a trochu peněz, ale road-trip je přece od toho, že jedete autem. Raději ztratím dva dny času za volantem, než abych musel ještě někdy jet autovlakem. Sakra, že já jsem kupoval zpáteční jízdenku…

V příštím díle budeme pokračovat a zjistíme, jestli nás nevyklepe tuhý sportovní podvozek na příšerných rumunských silnicích, které mnohdy nejsou ani vyasfaltované, a jestli nás nevytrestá spotřeba točivého motoru v kombinaci s častým výskytem pochybných a čerpacích stanic.