Legendy minulosti: Toyota Supra

Tohle auto mělo smůlu na to, že se z něj ikonický sportovní model stal až v době, kdy se Toyota zbláznila a rozhodla se svět zaplavit hybridními Priusy. Když tedy v roce 2002 skončíla výroba tehdy jednoho z nejzajímavějších sportovních aut na světě, těžko mohl někdo čekat, že ani po deseti letech nebude mít přímého nástupce, jakkoli je model Toyota GT86 atraktivní náhradou.

Jenže Toyota Supra nebylo vždycky sportovní auto, původně se jednalo spíše o luxusní GT. Vyrábět se začalo v roce 1978 na základech modelu Toyota Celica, ale i přes společný základ musel být předek přepracován, aby pojmul řadový šestiválec místo čtyřválce modelu Celica. Model se jmenoval Toyota Celica Supra a byl soupeřem pro populární Nissan/Datsun 240Z a 280Z.

První generace měla pod kapotou dvoulitrový řadový šestiválec o výkonu 110 koní, pětistupňový manuál a za příplatek i čtyřrychlostní automat či dokonce samosvor. Ve výbavě nechyběly ani kotoučové brzdy na všech kolech, za příplatek pak elektrická okna, centrální zamykání, audio systém či tempomat a klimatizace. Model byl koncipován nejen jako rychlé, ale i jako luxusní auto s nejmodernější technikou. Mělo také zlepšit image značky v USA.

Toyota Supra fotogalerie – vše co potřebujete vidět

Právě dobře vybavené verze šly hodně na export do USA, měly šestiválec 2,6 litru, ale také výkon jen 110 koní, aby vyhověly americkým emisním normám. Později, v roce 1980, dostaly všechny modely šestiválec zvětšený na 2,8 litru, který měl výkon 116 koní a točivý moment 197 Nm. Za příplatek bylo možné mít sportovní podvozek, lepší pneumatiky s nízkým profilem a přední i zadní spoiler.Druhá generace modelu Toyota Supra přišla v roce 1981 s kompletně změněnou modelovou řadou Celica. Vůz byl na ní pořád založen, ale už se začal ubírat svou vlastní cestou, čemuž odpovídalo ostřejší nastavení podvozku, rychlejší převod řízení a výkonnější motory. Novinkou byla také tehdy moderní vyklápěcí světla a digitální palubní deska s palubním počítačem, který ukazoval rychlost, spotřebu a podobné záležitosti.

Pod kapotu se dostalo vícero motorů. Vedle šestiválce 2,8 litru s dvěma vačkami a s výkonem 145 koní, který šel hlavně na export a do USA, byl na japonském trhu vpředu i atmosférický nebo přeplňovaný šestiválcový dvoulitr. S přeplňováním měl motor výkon 145 koní a točivý moment 211 Nm, později po montáži mezichladiče stlačeného vzduchu vzrostl výkon na 160 koní a točivý moment na 230 Nm. Za zmínku stojí roky 1984 – 86, kdy se na některé trhy vyvážel modernizovaný šestiválec 2,8 l s výkonem 178 koní a točivým momentem 278 Nm – nejsilnější model Supry druhé generace.

Atmosférický dvoulitr v Supře byl jeden z prvních motorů v produkčních autech, který dostal dvě vačky a čtyřventilovou techniku. I proto měl velmi slušný výkon 145 koní, stejně jako dvouventilová přeplňovaná verze. Točivému momentu v nízkých otáčkách pomohl i systém s proměnnou délkou sání. V roce 1983 dorazilo elektronické zapalování a vstřikování paliva, což ještě zvýšilo výkon na 160 koní.Třetí generace Toyoty Supra z roku 1986 poprvé vznikla jako samostatný model a už nebyla založena na lidovém modelu Celica, který přešel na pohon předních kol. Supra zůstala u tradiční koncepce s pohonem zadku. Design se hodně podobal vozům Mazda RX-7 či Porsche 944, tehdy tyhle tvary frčely.

Pod kapotou mohl být třílitrový šestiválec, který v atmosférické verzi dával výkon 203 koní a točivý moment 266 Nm. Atraktivnější byla určitě přeplňovaná varianta s výkonem 233 koní a točivým momentem 325 Nm. Tyto modely šly i na export do USA, Kanady a Evropy.

V Japonsku pak byla k dostání ještě verze s atmosférickým dvoulitrem (162 koní a 176 Nm), dvakrát přeplňovanou verzí motoru 2,0 l (208 koní a 244 Nm) a také šestiválcem 2,5 l s dvojitým přeplňováním (280 koní a 363 Nm). Motor 2,5 l byl nejvýkonnější jednotkou v třetí generaci modelu Supra a Japonci si ho lakomě nechali jen pro sebe… No, problém byl ale hlavně v emisích v USA, kterým by nevyhověl.

Zajímavostí byl elektronicky ovládaný podvozek některých verzí, který zabraňoval ponořování přídě při brzdění a také se objevila verze Targa s odnímatelným střešním panelem. S třetí generací se ale ukázalo, že Toyota Supra má na víc než být jen rychlé obyčejné auto.A tak přišla v roce 1992 čtvrtá a poslední generace s charakteristickým zadním křídlem a velkými předními světly. Toyota se rozhodla postavit auto, které se bude moci měřit třeba s Porsche 911 a svým způsobem se jí to dařilo. Velký úkol bylo auto odlehčit a i přes bohatší komfortní a bezpečnostní výbavu se podařilo snížit hmotnost vozu o asi 100 kg proti minulé generaci.

Vpředu jste našli dva motory – atmosférický třílitr 2JZ-GE nebo přeplňovanou verzi 2JZ-GTE. Ta první měla výkon 223 koní a točivý moment 280 Nm, což jsou velmi slušné parametry. Motor disponoval čtyřventilovou technikou a pokročilým systémem proměnného časování ventilů.

V Japonsku byl přeplňovaný třílitr omezen na výkon 280 koní, ale exportní verze měla „otevřený“ oficiální výkon 324 koní a točivý moment 427 Nm. I když Toyota testovala vůz na maximální rychlost 285 km/h, japonské verze byly stejně zákonem omezeny na 180 km/h a evropské zase kvůli bezpečnosti na 250 km/h. Nebyl ale problém zasáhnout do elektroniky a omezovač vypnout. Pak auto skutečně vedle stovky za 4,6 sekundy pokořilo hranici 280 km/h. Motor byl přeplňovaný sekvenčně pomocí dvou turbín, kdy se nejprve roztáčí ta malá a později nastupuje velké turbo. Rychlé reakci na plyn pomohl i systém proměnné délky sání.

Toyota Supra dostala vedle šestistupňové převodovky (na přání byl i automat) a verze Targa rovněž poměrně pokročilý systém čtyřkanálového ABS, které regulovalo brzdný moment podle natočení kol, přetížení a podobně. Díky tomu měla Supra velmi krátkou brzdnou dráhu a především skvělou ovladatelnost, kdy umožňovala a usnadňovala ostré brzdění i v zatáčce.Výroba skončila v roce 2002 a o nástupci se i dnes, po deseti letech, pořád jenom tlachá. Přesto se dá vybírat na trhu ojetin a poslední čtvrtá generace rozhodně stojí za hřích. Má to ale jeden háček – tuzing, tuning, styling a další -ingy, které původního ducha vozu dočista zničí.

Staré modely koupíte od nějakých 1500 eur, ale počítejte s tím, že to bude maximálně chvíli pojízdné auto vyžadující hodně péče a času. Díly se shánějí špatně a jsou drahé, i když motorově je Supra velmi spolehlivé a odolné auto.

Vozy poslední čtvrté generace se dají koupit od 5000 eur s atmosférickým motorem, verze s turbem (tu evropskou poznáte podle „násosky“ na kapotě) se dá pořídit za nějakých 8000 eur. Hodně aut má také automatickou převodovku, ale my víme, že chcete manuál a děláte dobře, protože auto je pak skutečně ostré a dokáže zle zatopit i moderním Porsche 911 a spol.

Hezké exempláře pak ale stojí i 15 000 eur nebo víc, ale bude těžké najít auto, které neprošlo tuzingem á la Rychle a zběsile. No, pořád je ještě možnost z vozu ty otřesné samolepky sundat a vrátit ho do původního stavu. Motor bývá spolehlivý a pokud se v něm předchozí majitel nevrtal, měl by vydržet. Sériový agregát ale celkem v klidu zvládá tuning někam ke čtyřem stovkám koní. Jediný problém může způsobit opotřebované turbo (vzácně), nebo prasklé těsnění (u čtvrté generace vzácně, u třetí poměrně často). Rozhodně se ze Supry pomalu stává investice a sběratelská rarita, která si zaslouží uchovat a opečovávat.