John Cooper S Works GP

Po prvním ladičském zásahu vznikne John Cooper S Works, kterých jezdí po světě docela dost. Po druhém vznikne John Cooper S Works GP, kterých jezdí dost málo, konkrétně dvě tísícovky.

Ačkoli kolegové od nejmenované konkurence píší, že s tímhle autem kromě nich nejel žádný český novinář, naštěstí se pletou. Je pravda, že nás mnoho nebylo a je také pravda, že jsme s ním nenajeli „stovky kilometrů“, ale upřímně řečeno: vydat se s tímhle autem na jakoukoli delší cestu je spíš utrpení, než velká legrace. Jenže někdo s ním z toho Německa přijet musel, jinak by nemohlo být jednou z hlavních hvězd další akce pořádané společností  AuTec Group, která je jedním z předních dealerů vozů Mini a BMW u nás.

Věta „v sobotu ráno jsem vstával do práce a těšil jsem se“ možná zní jako výrok zfetovaného workoholika po lobotomii, ale v mém případě je snad pochopitelná. V hlavě mi běžely reportáže, které jsem si pamatoval z anglických periodik a webů a kromě nejostřejšího Mini mě čekala ještě jedna perlička – ale k té snad až příště.

První, co vás u Works GP dostane, je jeho vzhled. Kola dělají auto a v tomto případě jde o zvláštní čtyřpaprskové osmnáctipalcové kousky, které sice leckomu mohou připomenout design kol Citroënů v osmdesátých letech, ale na tomhle Mini vypadají naprosto skvostně. Určitě tomu pomůže i fakt, že nejsou bílá, jak bylo zvykem v těch „osmdesátkách“, ale příjemně tmavá s leštěnými čelními plochami paprsků.

„Pamatujete si, jakým způsobem se rozjíždělo autíčko na setrvačník?“

Na kolech jsou nízkoprofilové pneumatiky Dunlop, což do značné míry souvisí s jízdním komfortem. Pokud jsem u „běžného“ Cooperu S označil podvozek za „poměrně tuhý“, tady je bez příkras tvrdý jak fošna. Jenže co si budeme povídat – tohle auto vážně není určené na cestování, tohle je hračka.

Mluvě o hračkách, přenesme se na chvíli do dětství. Pamatujete si, jakým způsobem se rozjíždělo auto na setrvačník, pokud jste chtěli dosáhnout co nejvyšší rychlosti? Takové to několikeré eeeeennnn-eeeeennn-EEEEENNNN! při kterém kousek rotujícího kovu nabíral větší a větší rychost? Tak velmi podobně to zní uvnitř Works GP, když za to opravdu zaberete. Hned vysvětlím proč.

Kromě vyztuženého podvozku se totiž GP dočkalo několika dalších podstatných změn. Zaprvé to je odtučňovací kůra, za kterou by se nestyděla ani Twiggy. Čtyřicet kilo se možná nezdá moc, ale u takovéhoto auta se počítá pomalu každé deka. Zmizela zadní sedačka, kterou nahradila příčná vzpěra, zadní dveře jsou z plastu a za své vzala i část zvukové izolace – což zároveň zlepšilo funkci auta jako adrenalinové spouště. Vepředu se totiž točí kompresor ještě vyšší rychlostí než normálně, zatímco vzadu bručí, odchrchlává a práská laděný výfuk, hrdě nesoucí vygravírované jméno ladiče. Výsledek: dvěstě dvacet koní.

„Stodvacet, řadím za tři. Další vlna akcelerace mi hodí hlavou dozadu“

Celý tenhle koncert je k dispozici neustále – což může vadit při dlouhé jízdě, ale na okresce, v sobotu ráno… naprosto naopak. Jestli mě něco vážně mrzí, pak jsou to omezené časové možnosti, které nám nedovolily natočit s autem video. Za ty dvě hodinky by kvalitní záznam vzniknout nestačil, takže jsem se raději rozhodl užít si to a co nejlépe informovat slovem.

Takže: v Loděnici jsem sjel z Dé pětky (ano, oblíbená oblast), minul tabuli označující konec vsi a uviděl první zatáčku. Za dvě, plyn na podlahu… v tomhle autě si na nedostatek výkonu stěžovat fakt nebudete. Zatáčku auto proletí jak přilepené, zřetelně cítím jak se mi sevřel… no přece přední samosvorný diferenciál a za zatáčkou pokračuje zběsilá akcelerace, podbarvená frenetickým vytím kompresoru. Stodvacet, řadím za tři. Další vlna akcelerace mi hodí hlavou dozadu, tohle je téměř stejná liga, jako nějaká Impreza… bůh mi to rouhání odpusť. Možná bych se nerouhal, ale vždyť tohle je šestnáctistovka! Další zatáčka, brzda, meziplyn, výfuk střílí jako Bruce Willis v mrakodrapu, prudký pohyb volantem. GP reaguje okamžitě, příď jde do zatáčky s přesností, odlehčená záď mírně vybočuje. Apex je tu, teď plný plyn… ajaj, těch 220 koní je na přední kola opravdu dost, dokonce i se špérou – dunlopy protestují, předek se mírně sune ven, ale všechno je pod kontrolou a jen co se silnice srovná, ke slovu zase přichází neutuchající zrychlení.

Už klasický Works má nový vzduchový filtr a další klapku, která se otevře při 4500 ot./min. a silnější vstřikovače. Efekt je výrazný – lepší odezva na plyn a frenetický projev ve vyšších otáčkách.

„Nejsem zrovna fanoušek nalepovaných křídel, ale tenhle karbonový kousek mi vůbec nevadí“

Jedno upřesnění: nedotáčivost se projevuje zejména pod plným plynem v hodně ostrých zatáčkách a na nekvalitním, zvlněném asfaltu. V těch rychlejších a s kvalitním asfaltem drží auto líp, než vteřinové lepidlo. Podvozek odvádí skutečně neuvěřitelnou práci. Ve vyšších rychlostech také zafunguje přidaný zadní spoiler. Ačkoli nejsem zrovna fanoušek nalepovaných „křídel“, na Mini mě tenhle karbonový kousek ani v nejmenším nevadí. Zaprvé je zpracovaný precizně, zadruhé jde barevně ke speciální šedé barvě auta, zatřetí se povedl designově a hlavně má své opodstatnění a skutečně funguje. Další výstřelky jako červená zrcátka a brzdové třmeny, případně sériové číslo napsané na střeše, vzbudí dvě možné reakce. Buď vám nesednou, ale tomuhle autu je rádi odpustíte, nebo se do nich zamilujete.

Zpátky do kokpitu: na půl cesty oblíbenými vracečkami mi v mozku začíná blikat upozornění, že tímhle způsobem jsem se v předokolce bavil jen jedinkrát v životě. Za volantem Focusu RS. Každý, kdo tohle modré bourací kladivo okusil, mi dá za pravdu, že větší lichotku si Mini GP ani přát nemůže.

Stavíme na focení, brzdy jsou trochu cítit, ale žádné vadnutí jsem nepozoroval. Fungují přesně a ostře, bez odmlouvání. Dívám se hledáčkem a lituji, že není víc času. Tohle auto by se nejlíp fotilo někde v závodním depu. Zpět, tohle auto by se nejlíp fotilo na Nordschleife!

„Dvě tisícovky aut zmizely, než je vůbec začali vyrábět“

Hračka. To je jediné slovo, které mě při popisu toho kapesního monstra napadá. Hračka s pěkně ostrými zuby. Ochočený malinký tyranosaurus. A víte co je nejlepší? Nikde není psáno, že druhé ladění musí být poslední. Ne, na motor bych vůbec nesahal a asi ani na podvozek. Ale třeba karbonové dveře, přední kapota… lehoučké skořepinové sedačky… prostor na další odlehčení se vždycky najde.

Jenže máme všichni smůlu. Dvě tisícovky aut zmizely, ještě než je vůbec začali vyrábět. Číslo GP1211 je jediné novinářské auto v Evropě a zanedlouho se slehne zem i po něm. Zbývá jen doufat, že alespoň některé exempláře skončily v rukou fajnšmekrů a ne jen v garážích sběratelů. Zahraničních sběratelů – pro ČR nebyl alokován ani jediný kus.

Teď mě tak napadá – máme opravdu takovou smůlu? Když se to totiž vezme kolem a kolem, John Cooper S Works má jen o nějakých deset koní míň… nic, co by nevyřešil kvalitně laděný výfuk a pár dalších maličkostí. Zadní sedačku zvládne vyndat kde kdo a výše zmíněné další úpravy taky nejsou problém. Takhle „samodomo“ upravený kousek by sice postrádal exkluzivitu GP, ale taky by postrádal jeho cenovku: téměř 950 tisíc.

Vřelé díky patří nejen společnosti AuTec Group za další skvělou sobotu, ale také Jeronýmovi Pražskému, který se o dovoz tohoto konkrétního skvostu osobně zasloužil.

Honza Koubek