Dlouhodobý test Peugeot 3008 1.6 THP 165 k: Co se nám líbí a co ne

Peugeot 3008 má spoustu dobrých vlastností a jízdu Vám dokáže zpříjemnit spoustou drobností. Stejně tak se najde pár věcí, které Vám nemusí úplně sednout. Jak na tom tedy 3008čka je? Jaké strasti za jejím volantem zažijete a jakými slastmi si Vás pro změnu nakloní na svou stranu?

Dovolím se prvně pustit do kritiky. Třebaže jde spíše o drobnosti a v mnoha případech jde o záležitosti silně subjektivní – některé věci Vám vadit nemusí, na některé nezvyklosti si třeba rychle zvyknete a jiné možná naopak oceníte. Bylo tu pár věcí, se kterými jsem trochu bojoval od prvních okamžiků.

Pokud jde o ergonomii je Peugeot stejně jako většina francouzských aut docela svéhlavý. Z interiéru jde cítit snaha udělat ovládání auta trochu jinak než konkurence, nabývám však dojmu, že mnohdy je to trochu samoúčelné – uděláme to jinak, jen proto abychom se lišili. Většinou jsem schopný se v ovládání auta zorientovat během prvních kilometrů jízdy, po převzetí 3008čky jsem však musel po nějakých padesáti kilometrech zastavit, abych se s autem alespoň trochu seznámil.

Zdroj: archiv redakce

Většina ovládání probíhá na ťapacím displeji, jehož ovládání ve velké míře odvádí pozornost od vozovky. Nastavení klimatizace vyžaduje přepnutí displeje na patřičnou obrazovku. Teplotu je pak potřeba navolit pomocí tlačítek na displeji. Stejně se v autě ovládá většina věcí a přiznám se, že s tím mám trochu problém – dokud nebudeme mít v autech displeje s haptickou odezvou, které půjde ovládat víceméně po hmatu, tak pro mě představuje dotyková obrazovka v autě čiré zlo, nehledě jak cool a trendy to aktuálně je.

Bohužel ani co se týče fyzických tlačítek mě 3008čka v některých případech úplně nenadchla – hlavně co se týče těch na volantu. A pod ním. Na volantu se nachází hned několik fyzických tlačítek určených pro ovládání rádia, příjem hovorů, výběr zobrazení digitálního přístrojového štítu a pro aktivaci hlasového ovládání a je to vlastně všechno fajn. Pokud se chcete posunout v seznamu skladeb, tak si tlačítkem navolíte seznam, pravým rollerem vyberete svou hitovku a kliknutím rolleru výběr potvrdíte. Levým rollerem pak vybíráte režimy zobrazení přístrojového štítu. Problém je, že hlasitost se přidává či ubírá dvěma separátními tlačítky na levé straně volantu.

Zdroj: archiv redakce

Všechno to tu vlastně je, až na to, že pro změnu hlasitosti instinktivně šáhnete po rolleru a přepnete si právě hrající skladbu. Přitom je třeba roller pro výběr zobrazení na přístrojovém štítu vcelku zbytečný, pro cyklování mezi pěti různými nastaveními bohatě stačí tlačítko. Navíc v momentě, kdy by se přesunulo ovládání hlasitosti na roller, zbylo by jedno tlačítko k dobu třeba pro ukončení hovoru – to naopak na volantu chybí.

Možná jsem hnidopich a opravdu se nimrám v detailech, ale dovolím si v tom ještě chvíli pokračovat. Za největší zradu ze strany designerů považuji volič tempomatu. Jde o nepříliš vzhlednou přídavnou páčku, kterou Peugeot montuje do aut všech kategorií minimálně celou poslední dekádu a v moderním autě působí trochu jako pěst na oko. To že je páčka nehezká ale problém není, stejně ji neuvidíte. A po předešlé větě už asi tušíte, že tohle už problém je.

Ovládání tempomatu je pod volantem v místě kam oko nedohlédne. Alespoň dokud volant o slušný kousek neotočíte. Pokud se chcete podívat na to, jak jsou tlačítka na ovladači rozmístěná, budete muset z vozu pravděpodobně na chvíli vystoupit a podívat se pořádně zvenku. Ano, samozřejmě si na to časem zvyknete a budete tempomat ovládat poslepu. Pokud jej však budete používat sporadicky tak s ním asi budete zápasit vždycky.

A pak je tu páka ovládání samočinné převodovky. Ta je umístěna docela pěkně při ruce, ale na její ovládání je potřeba si trochu zvyknout – na rozdíl od klasické mechanické páky voliče, která Vás fyzicky nepustí do špatné volby, dokud nesplníte podmínky pro zvolení stupně, tady s pákou pohnete dopředu či dozadu jak chcete. Přesto však musíte zamáčknout tlačítko uvolnění, pokud chcete zadat jízdní režim. Zpočátku se mi tak na křižovatce párkrát stalo, že blikla zelená a já se k velké nelibosti za mnou stojících řidičů snažil stojíc na brzdě zařadit D a rozjet auto, které však mé snahy ignorovalo stejně jako správný Francouz ignoruje anglický pozdrav flegmaticky okusujíc žabí stehýnko. Umístění parkovacího režimu na tlačítku na vrchu voliče mi vcelku sedlo a zvykl jsem si na něj dobře, to samé však nemůžu říct o tlačítku pro manuální řazení, které mi úplně dobře umístěné nepřišlo. Na druhou stranu – vzhledem k tomu, že se páka voliče chová jako joystick, tedy vždycky se vrací do středové polohy, by byla volba manuálního režimu posunutím voliče do strany asi trochu neohrabaná a pravděpodobně by k ní mnohdy docházelo zcela náhodně aniž by to byl řidičův záměr.

Zdroj: archiv redakce

K řazení mám ještě jednu výtku. V automatickém i manuálním módu si do toho nenechá moc kecat. V automatice se to dá předpokládat – sem tam ji sice pádlem přesvědčíte, aby zařadila jiný převod, většinou však bude trochu odmlouvat, a to i v manuálním režimu. Pokud si elektronika usmyslí, že motor podtáčíte, tak si podřadí bez ohledu na Váš názor. A je jedno, že jedete z kopce s nohou sotva na plynu a otáčky jsou ještě stále dobrý kus nad volnoběhem. Stejně tak je tomu v opačném případě, tedy pokud byste chtěli brzdit motorem, do červeného pole stále daleko, ale máte smůlu. Obzvláště nepříjemné je to pak v momentě, kdy auto zařadí vyšší stupeň, motor přestane brzdit, a naopak začne mírně přidávat. Potom nezbývá než šlápnout na brzdu. A pokud jste se za minulých deset let v nějakém Peugeotu svezli, tak Vás asi nepřekvapí, že brzdy jsou opravdu přecitlivělé. Což o to, ono to ve výsledku brzdí dobře, dokonce velmi dobře, jen ta hrana mezi tím, kdy to ještě nebrzdí dost a kdy začínáte viset v pásech je tenká jako břitva. Tak a je to. Vlastně nemám víc co vytknout a chtě nechtě musím chválit, protože všechno ostatní dělá 3008čka dobře.