Právo nevypovídat – část III.

Čtěte také: Právo nevypovídat – část II.

Zákon o Policii ČR upravuje právo nevypovídat v ust. §61 odst. 3 takto:

„Podání vysvětlení nesmí být od osoby požadováno, pokud by tím porušila zákonem stanovenou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byla této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěna. Osoba může vysvětlení odepřít pouze, pokud by jím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za správní delikt.“

Zákon o přestupcích, jehož ustanovení se používají standardně ve správním řízení, pak obsahuje následující ustanovení:

„§ 60 – Podávání vysvětlení

(1) Každý je povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku; podání vysvětlení může být odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým (§ 68 odst. 4) hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.“Postup v případě podávání vysvětlení jak ve vztahu k Policii ČR, tak ve vztahu k obecním úřadům, je stejný jako ten, který byl popsán v předcházejícím díle ve vztahu k MP a stejná je i argumentace.

Kdo je vlastně ta osoba blízká?

Jakkoli samozřejmě znovu zdůrazním, a shora uvedená ustanovení to říkají, že právo nevypovídat je právem nevypovídat zejména proti sobě, jak patrno z výše uvedených citací a citace ze zákona o obecní policii v minulém díle, je možné tohoto práva využít nejen v případě, kdy by takové vysvětlení ohrozilo samotnou osobu vysvětlení podávající, ale také její osoby „blízké“.

Ta definice není bezezbytku jednotná, když v zákoně o obecní policii se osobou blízkou rozumí:

– příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel nebo druh anebo jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťovala jako vlastní.

Zákon o Policii ČR se s definicí ani neobtěžuje, zákon o přestupcích pak osobu blízkou definuje takto:

„Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.“

Jak vidno, definice je prakticky totožná, kromě modernějšího znění zákona o přestupcích, které odkazuje místo na druha na registrovaného partnera.​Obecně lze však říci, že osobou blízkou může být s ohledem na závěrečnou část definice úplně kdokoli, protože cítit něčí újmu jako újmu vlastní lze při odpovídající dávce empatie prakticky vůči komukoliv. Určité hranice tu nicméně samozřejmě budou, ovšem kouzelným aspektem této definice je to, že správní úřad se prakticky nemá jak dozvědět, že to ustanovení bylo zneužito, protože se pochopitelně nedozví, kdo tou osobou je, a proto nemůže ani přezkoumat oprávněnost využití tohoto institutu a případně rozporovat jeho zneužití a uložit pořádkovou pokutu.

Je jasné, že výše popsaná vnitřní „uzavřenost“ definice osoby blízké může nahrávat zneužití tohoto institutu, kdy vypovídající osoba se na právo nevypovídat odvolá kdykoliv, i když řídila osoba jí neblízká, protože dobře ví, že ji nikdo nikdy nevypátrá a tedy ani nevypátrá zneužití tohoto institutu, nicméně můj názor je ten, že toto zneužívání je jen malým zlomkem případů, protože:

– buď řídil sám vlastník vozidla (nejčastější případ) a je jeho plným právem odmítnout vypovídat nebo

– vlastní auto zpravidla půjčujeme jen lidem v rodině nebo osobám nám jinak blízkým (blízkým přátelům apod.), jejichž újmu bychom důvodně jako vlastní pociťovali nebo pociťovat mohli – málokdy asi auto člověk půjčí úplně cizímu člověku, na kterém mu nezáleží (netýká se firemních vozidel).

Jakkoli tedy definice osoby blízké může ke zneužívání svádět (což ale nelze odstranit z povahy její definice), můj názor je ten, že většina případů jejího využití byla oprávněná a v souladu s pravidly její definice, tudíž obecné prolamování práva nevypovídat jeho zpoplatněním bylo jednoznačně jen snahou, jak odstranit překážky fungování penězovodu z pokut a nikoli vedeno nějakou legitimní snahou, která by v důsledku měla nebo mohla přispět k bezpečnosti silničního provozu.

Příště se podíváme na aspekty nutnosti dostavit se osobně na podání vysvětlení a na využití ve vztahu k vozidlům ve vlastnictví právnických osob.