Tajná rally Winter Trial 2013

The Winter Trial byl odstartován 20. ledna 2013 v nizozemském Enschede před továrnou na výrobu pneumatik Vredestein, která je zároveň jedním ze třech hlavních sponzorů této rallye a po celé trase zajišťuje se svým doprovodným vozem servis pneumatik. Cílem po šesti dnech jízdy a 2250 km Nizozemskem, Německem, Českem a Rakouskem pak byl zámek Hellbrunn nedaleko Salzburgu. Trasa, kterou jsem měl možnost projet se startujícími posádkami (cca 1900 km), vedla převážně po vedlejších komunikacích, pokrytých v drtivé většině ledem, někdy a to byl ten lepší případ, čerstvě napadaným sněhem.

Jde o dálkovou rallye pravidelnosti pro historické a klasické automobily a je všeobecně pokládaná za jednu z nejtěžších a nejextrémnějších ve své kategorii. Je tak náročná, že vlastně tvoří kategorii sama pro sebe a nenachází relevantního srovnání. Nejdůležitějším faktorem hodnocení posádek je dodržení rozpisu tratě, který je do poslední chvíle tajný a itinerář posádky dostávají až těsně před každou jednotlivou etapou, případně až v časové kontrole před startem do specielních nočních etap.

Rallye je pod tímto názvem pořádaná od roku 2001 a údajně vznikla jako pocta účastníkům jedné z prvních zimních rallye na světě, pořádané v Alpách a založené rakouským Císařským automobilovým klubem kolem roku 1900. Má dvě kategorie: TRIAL CLASS pro zkušenější a hlavně odvážnější posádky ve vztahu k velmi pravděpodobnému poškození, někdy i značně cenného automobilu na pekelně náročných cestách. CLUB CLASS pro začínající posádky, nebo pro ty, kteří chtějí více ochránit svůj vůz před nástrahami provozu, a vede po kvalitnějších silnicích. Nedomnívejte se však, že se jedná jen tak o nějaký výlet. Trasu dlouhou několik tisíc kilometrů je třeba ujet v několika málo dnech, v mlze, na sněhu či náledí, včetně spousty dalších nástrah, které zimní období, zejména ve výše položených oblastech, umí nachystat.

Akce se mohou zúčastnit automobily s datem vzniku od počátku automobilového věku až do roku 1976. Exkluzivitu zajišťuje výhrada pořadatele, že účast v soutěži je možná pouze na pozvání, což v praxi znamená, že přihláška zaslaná zájemcem nemusí být akceptována. Pořadatel si vybírá a udržuje tak vysoký standard zúčastněné techniky.

Elektronické navigační pomůcky jako GPS, nejsou povoleny a posádky musejí mít za jízdy vypnutý i mobilní telefon – vše je kontrolováno. Každé auto je vybaveno specielním zařízením dodávaným pořadatelem, pro kontrolu časomíry, maximální rychlosti a zeměpisné polohy. Závodní, nebo pneumatiky s hroty nejsou povoleny. Je povolen ochranný rám, přední sedadla mohou být nahrazena sportovními a zadní mohou být vyjmuta.

Povinné jsou bezpečnostní pásy, s výjimkou veteránů, ale i u nich jsou důrazně doporučeny. Je povoleno maximálně šest světlometů s žárovkami a jsou zakázány výbojkové nebo LED technologie včetně jejich napodobenin. Pořadatel může přijmout automobil se sportovními úpravami, pokud se jedná o úpravy tzv. „v duchu akce“ a je toho také hojně využíváno, což nesporně zvyšuje atraktivitu celého podniku. Pořadatel zajišťuje kompletní servis, včetně náročného ubytování, stravy, většinou krytého parkování, vyprošťovacího vozu, sběrného kamionu a doprovodných služeb, za cenu startovného mezi pěti až šesti tisíci Eury.Rendez-vous 21. 1. – 13:00 na Božím Daru
Po zkušenostech z minulých ročníků jsem přijel o půl hodinku dříve a dobře jsem udělal. Účastníci kategorie Club Class, kteří v první části rallye startovali jako první, zde již byli. Měl jsem tedy čas si podrobně prohlédnout zúčastněné technické skvosty a udělat pár fotografií. Ve smluvenou dobu a za doprovodu zvukové kulisy meziplynů a prokluzujících kol při ostrém brzdění, přijíždí posádky kategorie Trial Class. Mezi všemi však jedna vyniká. Znám je již z minulých ročníků. Startovní číslo 1, Bentley Derby z roku 1935, řidičem je Elliot Dale, muž obrovského charisma, který na sebe okamžitě strhuje veškerou pozornost. V téměř dobovém obleku, pumpkách a silné kožené bundě s beraní kožešinou, s tváří ošlehanou větrem a černým strništěm vousů, který nikdy nezapomene zapózovat fotografovi, vystupuje nacvičeným pohybem z otevřeného vozu, rutinérsky zkontroluje provozní kapaliny, stav kol a řízení. Ve stejné době jeho spolujezdec vyřizuje formality u pořadatelů. Zatím jedou na 34. místě a dohánějí čas.

Nezdrží se tedy dlouho, ale následovat je nebudu. Vím z několika minulých ročníků, že je to velmi obtížné. Elliot je mistr volantu a přesto, že jede bez bezpečnostních pásů, zde patří k nejrychlejším. Vyberu si raději něco méně exotického. Mou pozornost zaujalo startovní číslo 12, Porsche 911 Targa z roku 1968, zatím druzí v pořadí. Právě se připravují k odjezdu. Rychle nasedám a zapínám bezpečnostní pásy. Mám trochu problém, tuto zimu jsem se na sněhu ještě moc nesvezl a tréninková jízda z Prahy do Božího Daru po zasněžených okreskách byla přeci jenom trénink dost krátký. Porsche vyráží. Několik set metrů po silnici a následuje odbočka na něco, co v létě může být cestou, ale dnes vidím jen jakousi vyjetou kolej. Je mínus osm stupňů a pod sněhem je tvrdý ledový podklad, který se právě díky těmto atmosférickým podmínkám se sněhem nespojil. Tím jsou předznamenány podmínky, jež nás budou doprovázet po celou dobu soutěže a učiní z ní jeden z nejtěžších ročníků v její historii. Pneumatiky ztrácejí oporu, akcelerovat ve stoupání prakticky nelze, jedeme spíše setrvačností, ale na horizont se nám vyjet podařilo. Následuje zlom a prudké klesání v úzkých serpentinách mezi vzrostlými stromy. Když to klouzalo nahoru, bude to klouzat i dolu napadlo mne a již se řítíme do první 180° stupňové zatáčky.

DOPORUČUJEME: Legendy minulosti – Porsche 911

Porsche se rozvlní ze strany na stranu, prudce překývne zádí a zmizí mi ze zorného pole. Můj zrak se upíná na dvě zející ledové plotny přímo v zatáčce, které mi snad ani nedovolí zpomalit, brzdím i očima. Úfff… povedlo se. Porsche vidím opět před sebou, ale poněkud z větší vzdálenosti. Snažím se zrychlit. Vzdálenost od mého průvodce se ale stále pomalu zvětšuje. Nepamatuji si, kudy jsme jeli, těch zatáček bylo hodně a trochu mi to splynulo. Následoval přejezd do Mostu po hlavních silnicích. Byl jsem trochu rozmrzelý z pneumatik. Hakkapeliitty již neodváděly stejně kvalitní práci, jako když byly nové, ale s tím se dalo počítat. V Mostě jsem místo na okruh jel k Shellce pro Racing a jen jsem přijel zpět již Trial Class startoval, směr hraniční přechod Moldava. Cesty byly pokryté rozsoleným sněhem, ale jak jsme přejeli hranice, jako mávnutím kouzelného proutku bylo na cestách bílo, žádná stopa po soli. Poměrně široké zasněžené cesty nechávaly nahlédnout do rozsáhlého rejstříku jízdních dovedností zúčastněných posádek. Pomalu nastává konec dne a průsmyky v Krušných horách se mění na „noc dlouhých nožů“. Neustálým střídáním posádek se stále propadám startovním polem a tak světla Bad Schandau mne vítají až těsně před dvacátou hodinou. Zatím žádné bloudění ani havárie, ale to jsem ještě nevěděl, že rallye bude v tomto směru ještě velmi, velmi gradovat. Na noc odjíždím do nedalekého Hřenska.

22.1. – 8:00 Start 3. etapy, Bad Schandau
Club Class vyráží na trať, vozy Trial Class za značného zájmu veřejnosti zatím líně defilují na náměstí. V mrazu -9°C čekám asi 40 dlouhých minut na start st. č. 28, Volva Amazon 122S z roku 1965. Vyrážíme směr hraniční přechod Hřensko, zde odbočujeme do leva a trasa rallye nás vede Národním parkem České Švýcarsko. Máme opět štěstí na úžasnou silnici, která se vine v mírném stoupání mezi pískovcovými skalami a její povrch tvoří ujetý sníh s trochou posypu. Tato kombinace umožňuje posádce pohybovat se po přehledné cestě v dlouhých táhlých smycích a evokovat v mé mysli účast na Rallye Monte Carlo někdy v druhé polovině šedesátých let. Rozhoduji se pro změnu posádky a nechávám Volvo odjet. Jenže přehlédnu směrovku „Club event only“ a rázem se ocitám mezi kategorií Club Class, jejíž posádky mne potom po lepších silnicích dovedou až k autodromu Sosnová. Zde mi vychází krátká pauza, spolknu jeden párek, doplním ostřikovač, krátce proberu s přáteli průběh rallye, trochu laboruji s tlakem v pneumatikách a vyrážím v závěsu za startujícími posádkami přes Kokořínsko, Český Ráj a … zastavuji. Přede mnou uvízlo v hlubokém, zasněženém příkopu st. č. 70, MG C z roku 1968 z kategorie Club Class.

Vítají mne s úsměvem. Za volant si sedá něžnější část posádky a my zbylí dva, se snažíme vůz vytlačit. Dopředu to nejde, zkoušíme tedy obráceně a v momentě když řidička zdravě šlápne na plyn, dostáváme auto na silnici. Znovu úsměvy, vřelé poděkování, stisky rukou a jede se dál. Nechávám se předjíždět posádkami Club Class a ve zpětném zrcátku vyhlížím ostré hochy. Jsou tady. Porsche 911 a další a další, Volva, Jaguáry, Mini, BMW. Vířící sníh vytváří piruety za rychle jedoucími vozy. Tempo je strhující. Řidiči obratnými manévry vyrovnávají akcelerační smyky na ledovém podkladu cesty a hvězdným rozdílem předjíždějí pomalu a úzkostlivě jedoucí civilní vozy. Začínáme stoupat po lesní cestě. Procento stoupání stále roste se zvětšující se vzdáleností od hlavní silnice. Zase samý led. Pneumatiky to přestávají zvládat. Zůstávám stát. Předjíždí mne Volvo Amazon 122S z roku 1966, ale jen asi o dvacet metrů a stojí také. Za námi začíná slušná mela. Některé posádky zůstávají napříč cesty, některé dokonce kloužou se zabrzděnými koly z kopce dolů. Jsou tací, kterým to ještě jede a snaží se prosmýknout mezi ostatními. Jde o milimetry. Nasazujeme řetězy. Já bych do toho …, tak pečlivě jsem je doma rovnal … a jsou zamotané, úplný hlavolam. Naštěstí, ostatním to také nejde moc rychle.

Jeden zajímavý postřeh. Většina posádek používá rychloupínací systém řetězů. Na hnacích kolech je napevno přimontován držák, na něj stačí řetězy připnout a je hotovo. Ale automatika potřebuje k ustavení řetězů na pneumatiku několik otáček kola a to zde, v extrémních podmínkách není možné. Takže řetězy spadnou a celé divadlo se opakuje třeba i třikrát za sebou. To u klasických řetězů není potřeba. Jakmile se mi podařilo vyřešit hlavolam s jejich rozmotáním, upevnění na kola bylo otázkou chvilky a z místa jsem bez problémů odjel.

Ale stalo se tady ještě něco. Ke skrumáži přijelo startovní číslo 48, Jaguar E-Type rok výroby 1963. S klidem Angličanů (vůbec bych se nedivil zapálené dýmce) aniž by vystoupila z vozu, posádka vyčkala na uvolnění trati, potom se bezproblémově rozjela a zmizela v piruetách vířícího sněhu. Všem nám poklesla čelist. Stačil jsem si pouze všimnout, že pneumatiky byly značky Vredestein.

Jízda po kluzké trati se řetězy je bezproblémovou záležitostí, akorát se nedá jet příliš rychle. Všichni to více méně respektovali a společně jsme dojeli na vrchol stoupání. Za ním jsme se napojili na suchou velmi technickou silnici. Do čela se dostala dvě Porsche, která při demonstraci své drtivé převahy, deklasovala vše, co jim přišlo do cesty. Bylo velmi zábavné pozorovat, jak využívají i nejkratší rovinky k bleskovému předjetí. Již méně zábavné bylo s nimi držet tempo.

Na dalším testu jsme projížděli po hřebenu kopce, chvíli nahoru, chvíli dolů. Jel jsem za posádkou žlutého vozu Ford Escort Mk I z roku 1968 a opět jsem měl štěstí na skvělého řidiče. Takhle jsem viděl projíždět uklouzané zatáčky naposled Hannu Mikolu na videu. Byl jsem v sedmém nebi. Lepší už to snad ani být nemohlo. Pauza – Hotel Hrubá Skála. Řidič žlutého Fordu zastavuje vedle mne, zubí se a ukazuje zdvižený palec. Rychle spolknout druhou polovinu párku, odlehčit si a první vozy Trial Class jsou znovu na trati. Ještě jsem stačil udělat asi dvě fotky. Letíme dál. Chvíli po hlavní cestě pokryté sněhem, ale tato idylka záhy končí. Znovu lesní cesta a samý led. Mým vodičem se stává červený Ford Escort Mk I z roku 1973. Posádka jede zprvu velmi pomalu, zřejmě problémy s navigací, potom zrychluje a toto zrychlování nebere konce. Za chvíli se mi ztrácí v zatáčkách. Z leva se na cestu napojuje st. č. 3, Zastava 750 S z roku 1976. Zřejmě zabloudili. Jedná se vlastně o licenční Fiat 600 D, který vypadá jako by vyšel z dílen Carlo Abartha, motor však od Abartha není a má obsah 1000 ccm. Tuto informaci jsem ale získal až v Brně přímo od řidiče vozu pana Piet Bremera. Snažím se mu dát přednost ale je to nemožné, zpomalit na tomto ledě prostě nelze. Zastava tedy najíždí na trať až za mnou. Kontroluji vzdálenost ve zpětném zrcátku, a jakmile se zmenší, uhýbám z cesty. Předjetí vyšlo přímo do uzounké zatáčky, Zastava se drží a předjíždí mne za mohutného protáčení hnacích kol. Projíždíme další zatáčkou a v mých žilách se na chvíli zastavuje tep! Silnice je neprůjezdná! Červený Escort havaroval a téměř zablokoval průjezd.

Řidič Zastavy ťukne na brzdy a auto se rázem roztočí do hodin. Nikde místo k projetí. Končím na Winter Trialu, bleskne mi hlavou. Strhávám řízení na asi 30 cm vysokou sněhovou krajnici, Hakkapeliitty se chytají a jako zázrakem míjím roztočenou Zastavu v momentě, kdy je ke mně bokem. Vyšlo to! Potom již jen dlouho, dlouho dobrzďuji a pokouším se couvat zpět. Je to do kopce a jde to špatně. Zatracený led. Zastavují další auta. Posádky se společnými silami snaží Ford vyprostit. Spolujezdec ze Zastavy na mne kývne a ukazuje lano. Jdu do toho, moc tomu ale nevěřím. Na tomhle ledě! Ale Zastava je lehoučká a je to z kopce. Nakonec to byla legrace. Při připojování lana jsme se oba váleli po zemi. Na nohou se udržet nedalo. Pokračuji dál. Mým lodivodem se stává opět jeden z Porschů. Dost bloudíme. Odbočka není prakticky vidět. Nejdříve jsme ji přejeli zřejmě díky příliš vysokému tempu jízdy, podruhé jsme jeli pomaleji, ale stejně jsme ji nenašli. A nebyli jsme v tom sami. Dalších asi pět posádek si počínalo stejně. Na potřetí se mi již obracení na silnici podařilo na jedno zatažení ruční brzdy. Konec dalšího dne. Světlomety vozů opět rozrážejí tmu a já najednou vidím ceduli informující, že opouštíme Hradec Králové. To jsem neměl v plánu. Znamená to, že poslední časová kontrola byla zároveň startem do 4. noční etapy, vyhrazené pouze pro Trial Class s cílem v Hradci Králové kolem půlnoci. To jsem si nemohl dovolit. Neměl jsem zajištěno ubytování a začít jej shánět tak pozdě by nemuselo vyjít. Obracím tedy a daří se mi najít příjemný penziónek s velmi přísnou paní majitelkou.

23. 1. – 8:00 Start 5. etapy, Hradec Králové
Je hrozná zima. Dech se mění na ledové krystalky přímo před očima. Posádky Trial Class opět startují jako poslední. Vyrážíme cca v 8:40 a čeká nás naprosto nezáživný přejezd do Vysokého Mýta po hlavních silnicích. Ve Vysokém Mýtě je pro posádky připravena zkouška na motokárové trati, ale čas na ni vyhrazený je jen kratičký. Na další cestu vyrážím za st. č. 46, Datsun 240 Z z roku 1971, která se momentálně drží na 8 místě. Asi jí čeká diskvalifikace, zřejmě za překročení rychlosti. Viděl jsem, jak to řeší s policií. Jenže než se mi podaří se rozjet, mizí ve spleti křižovatek. Čekám tedy na dalšího vodiče. Je jím posádka st. č. 47 Alfa Romeo Giulia 1750, rok výroby 1971. Jedeme směrem na Štíty, nádhernou horskou krajinou po velmi technické suché silnici a řidič Alfy Romeo toho využívá. Jede exaktní stopu, precizně a rychle. Není prakticky žádný provoz. Se zvyšující se nadmořskou výškou začíná přibývat sněhu podél silnice. A je zde první dnešní test. Auta se řadí do fronty před značkou s praporkem. Všechny předjíždím a připojuji se za první vyjíždějící auto, se st. č. 74. Alfa Romeo GT 1300 Junior z roku 1972, v tuto chvíli jede posádka na 18 místě. Jedeme, jak jinak, po zledovatělé silnici bez posypu.

Cesta se vine mnoha zatáčkami kolem zamrzlého rybníka. Červená Alfa získává stále větší náskok a najednou jen spousty zvířeného sněhu a je mimo silnici. Ani nevím, jak k tomu došlo. Již jsem si zvykl. Připojujeme lano, ale tohle auto je přeci jen těžší než malý Fiátek a je to na rovině. Vytáhnout to lehko nepůjde. Mezi tím přijíždějí posádky vozů, které soutěží o první místa v absolutní klasifikaci. Vykazují mne na stranu cesty a rychle odjíždějí. Znovu se pokoušíme o vyproštění a po několika pokusech se to daří. Dalších pár set kilometrů se neudálo nic mimořádného, ještě párkrát jsme nasazovaly řetězy. Až v posledním testu tohoto dne, přijíždím k havarovanému Alfa Romeu Giulia Super z roku 1969. Kolem parkují další posádky a snaží se vůz vyprostit. Také se přidávám, ale vypadá to beznadějně. Účastníkům Winter Trialu však štěstí přeje. Z lesa vyjíždí těžká dodávka s pohonem čtyř kol. Přivazujeme lano, čtyřkolka zabírá… ozve se rána a na laně visí pouze nárazník a část zadního čela Alfy. Majitelé zvládají stres statečně. Připojují Alfu za úchyt pod předním nárazníkem a čtyřkolka stupňuje tah. Všechna čtyři kola se protáčejí a auto se zmítá ze strany na stranu. Připomíná to scénu z filmu Jurský Park, kde se terénní Mercedes snaží na ocelovém laně vytáhnout obytný přívěs visící ze skály. Alfa Romeo je opět na silnici. Po příjezdu do Brna nejdřív natankovat a potom sehnat ubytování, vyšlo to až v Rosicích. Spím jako zabitý.

24. 1. – 8:30 Start 6. etapy, Brno
Můj poslední den na Winter Trialu. Dnes konečně startuje Trial Class jako první. Vyjíždím od hotelu Holiday Inn za st. č. 9, Fiatem 124 Spider z roku 1975, který se v této chvíli se pohybuje na 18. místě. Jedeme po spleti nadjezdů dálničního přivaděče a najednou zjišťuji, že za námi jedoucí posádky odbočují jiným směrem. Tak tohle zabloudění nebylo příjemné. Než jsme mohli vůbec odbočit a najít cestu zpět, byli všichni dávno pryč. Na silnicích jsme byli doslova sami. Následoval zrychlený přesun, abychom se stali opět součástí pelotonu. Ten se nám podaří dostihnout před dalším testem, do kterého vozy startují v minutových intervalech a čekají na svůj čas. Opět využívám své výhody civilního vozu, předjíždím čekající posádky a bez velkého vybírání se zavěšuji za právě startující Alfu Romeo. Jedeme po stoupající silnici v hlubokém sněhu. Vypadá to na problémy. Je slyšet jak u Alfy dochází k prudkému nárůstu otáček motoru v momentech, kdy hnací kola ztrácejí adhezi. Přichází ostrá pravotočivá zatáčka do prudkého stoupání. Posádce Alfy Romeo se ji nedaří zdolat a musí couvat. To znamená, že já také. Ale cítím za sebou to další Porsche, co stálo za námi na startu. Ale couvat musím, jinak se nerozjedeme.

Druhý pokus o zdolání zatáčky je pro Alfu úspěšný, já se však stále nemohu hnout dopředu. Ještě trochu couvnout. Je to o nervy. To auto za mnou tu již musí každou vteřinou být, a že bude pěkně rozjeté, tak o tom není nejmenších pochyb. Znovu a znovu to zkouším. Hlavně nezmatkovat. Jen velmi, velmi lehce přidávat plyn, aby se kola neprotočila, a konečně se rozjíždím. Na čele mi vyrazil studený pot. Tato situace byla tedy za mnou, ale ten opravdu napínavý zážitek z letošního Winter Trialu mne teprve čekal a neměl jsem samozřejmě ani tušení, že se bude odehrávat v konfrontaci s posádkou, o které jsem se v této reportáži zmínil jako o první. K této nepříjemné situaci došlo na jednom z dalších testů již nedaleko hraničního přechodu Vranětín. Při jízdě z kopce na zasněžené a jen velmi málo projeté lesní cestě jsem dojel dvě civilní auta. Ve chvíli, když jsem se rozhodoval k předjetí, uviděl jsem ji ve zpětném zrcátku. Posádka st. č. 1. Obrovská kola Bentleye prolétávala sněhem jako horký nůž máslem. Mohutné řetězy nasazené na všech čtyřech kolech dávaly jasně najevo sílu a odhodlání, s jakým se vůz dere vřed. Okamžitě vyhazuji blinkr a tlačím se k pravé krajnici. Elliot Dale najíždí na uzounké cestě těsně vedle mne. Řetězy nasazené na kolech Bentleye se téměř dotýkají mých oken. Ucítím prudký náraz. Zřejmě velká nerovnost, nebo kámen na krajnici cesty schovaný pod sněhem, katapultuje můj vůz do středu vozovky. Končím na Winter Trialu, bleskne mi hlavou již podruhé. Ale Elliot situaci zvládl. Díky úžasně krátké reakční době, dokonalé koncentraci a obrovským zkušenostem dokázal vyhodnotit mé potíže, zpomalit, zařadit se zpátky za mne a uvolnit tak prostor, který jsem potřeboval na vyrovnání vozu. Díky Elliote, zachránil jste mi auto. Potom již přišel hraniční přechod. Zastavuji a vystupuji z vozu. Projíždějící posádky mávají a loučí se semnou, asi si na mne trochu zvykly.

Text: Daniel Černoch, editace: Ondřej Lilling