Škoda Octavia Combi z roku 1965: Poprvé za volantem

Trvalo nějakou dobu, než jsem si se svým veteránem zažil své poprvé. Bylo to krátké a neohrabané, ale stálo to za to!
octavia_1280-1100x618.jpg Zdroj: archív redakce

Všechny formality kolem přepisu dědovy stařičké Oktávky jsem měl již za sebou. Tak nějak jsem měl v té době za to, že bude na chvíli klid a že se budu moct věnovat opravám a drobné renovaci. Telefonát z klubu historiků mě vyvedl z omylu – zapomněl jsem si zapsat termín na každoroční klubovou testaci. Ta byla platná rok – tedy, maximálně rok, jak jsem se dozvěděl. Testace probíhají vždy na jaře a je třeba klub s vozem navštívit a nechat jej překontrolovat. (Pro úplnost jen doplním, že interval klubových kontrol byl od roku 2018 prodloužen na 2 roky).

Plánovaná klubová prohlídka byla důvodem trochu urychleného tempa při zprovozňování vozidla. Ono toho popravdě naštěstí zase tolik nebylo. Hlavní problém představovala trochu zarezlá nádrž, se kterou si celkem jednoduše poradila kyselina citronová. Pak už stačilo dát všechno zase dohromady a mohli jsme vyrazit. Obrovská výhoda těchto stařešin je obecná jednoduchost. Jednoduché opravy motoru vyžadují základní pochopení jeho fungování, všechno ostatní je ale vcelku triviální a pochopitelné i pro naprostého laika. A samozřejmě je potřeba auto na takovou příležitost pořádně vyleštit. Divili byste se, jaké divy dokáže vosková pasta se starým lakem.

Oktávka zvládla 40 km bez problémů. Za volant usedl táta, a to hned ze dvou čistě pragmatických důvodů. Jednak má s Oktávkou bohaté zkušenosti, zatímco já na svou první jízdu teprve čekal. A druhý důvod byl ještě prostší. Já se pořádně za volant nevlezu. Staré auto bez posilovače prostě znamená pořádné kormidlo a teleskopický volant byste zde hledali opravdu marně. Když se mé téměř dvoumetrové tělo nasouká na sedačku řidiče, tak to vypadá následovně: volant tlačí do stehen, levé koleno je zaražené na kličce stahování okýnka, pravá podkolení jamka podepřená řadící pákou. Trochu širší boty jsou navíc při mé velikosti nohy opravdový problém. Nakonec jsem se ale kratičké jízdy za volantem svého „nového“ vozu přece jen dočkal.

Dobrou zprávou je, že schéma řazení je v Oktávce zrcadlově otočené – jednička nahoru od sebe, dvojka dolů od sebe, trojka a čtyřka standardně uprostřed a zpátečka dolů k sobě. Dopředné stupně ještě dokážu zařadit docela v pohodě, kvůli zpátečky už ale musím zvednout nohu a hlavici řadící páky skutečně nacpat rovnou do podkolení jamky. Ruční brzdu byste hledali na zemi marně, místo ní je tu táhlo s madlem, které svým tvarem trochu připomíná vycházkovou hůl. Nezvyklostí je ale samozřejmě ještě více. Třeba dálková světla se ovládají nožním spínačem vedle spojky a klakson není ve středu volantu, ale ovládá se přitažením kovového kruhu pod volantem. Páčka ovládání blinkrů není na sloupku řízení, ale trčí pěkně z palubní desky. Zapnuté blinkry indikuje pouze světélko na přístrojovém štítu, na tikavý zvuk můžete zapomenout stejně automatické vypínání po průjezdu zatáčkou.

S tím vším jsem během své první jízdy musel bojovat. Dalo to celkem práci soustředit se na zrcadlově otočené řazení a neřadit automaticky namísto dvojky zpátečku. Nebudu vám nic nalhávat, převodovka při mých pokusech několikrát nepěkně zaúpěla bolestí. Mnohem děsivější pro mě však byly brzdy, které brzdily opravdu dobově. Tedy skoro vůbec, byla tady chvíle, kdy jsem se zděšením sledoval přibližující se keř, zatímco se auto volně rozhodovalo lehce zpomalovat ze zhruba pětikilometrové rychlosti.

Ona jízda s takto starým vozem již dneska obecně působí trochu víc dobrodružně. Alespoň pro nás, kteří jsme zhýčkaní bezpečnostními pásy, perfektními brzdami s ABS a stabilitou ve vysokých rychlostech. Nic z toho v Oktávce není. Při rozjezdech na jedničku pořádně škube (což je spíše vlastnost než vada, alespoň u kousků s ne úplně čerstvou spojkou), rychlosti nad 50 km/h se zdají být minimálně třikrát rychlejší a čelní střet, byť i v té nejbanálnější rychlosti, s největší pravděpodobností bude znamenat perforaci vašeho hrudního koše sloupkem řízení.

Prostě je to naprosto skvělé. Oktávka už tehdy nebyla prvním veteránem, který jsem si z pozice řidiče vychutnal, s odstupem minimálně deseti let však byla tím nejstarším. A hlavně byla naše. Auto, které v rodině zažilo tolik. Možná není v úplně výstavním stavu, za každým jeho šrámem se však skrývá malý příběh. A možná právě to na své Oktávce zbožňuju nejvíc.

17.12.2019 12:02| autor: Martin Kusyn

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist