Historie rychlosti 3: Návrat páry

Luis Rigolly se 21. července roku 1904 v upraveném voze Gobron-Brillié stal prvním člověkem, který překonal rychlost 100 mil v hodině. O titul nejrychlejšího muže planety jej ale ještě na konci téhož roku připravil Paul Baras s vozem Darracq, který 13. listopadu 1904 na trati Ostendu rozjel na 168,22 km/h.

Koncem roku 1904 pokořil rekord také Brit Arthur Macdonald na voze Napier, který pod kapotou ukrýval šestiválec o objemu 15 litrů s výkonem 90 koní. Vůz byl vybaven třístupňovou převodovkou a na rozdíl od předchozích vozů se o přenos výkonu na zadní kola nestaral řetěz, nýbrž kardanová hřídel. Jeho rekordní jízdu z 25. ledna 1905 při níž v Daytoně překonal rychlost 168,42 km/h však nepříliš překvapivě ACF neuznala – Francouzům se podle všeho rekordy naměřené v zahraničí příliš nelíbily.

Den před koncem roku 1905 pokořil rychlostní rekord Francouz Victor Héméry s vozem Darracq s rychlostí 176,36 km/h. Jeho rekord padl během tří týdnů a jeho pokoření bylo pro všechny tak trochu šokem.

Rychlosti 195,65 km/h dosáhl v Daytoně americký závodník Fred Marriott dne 26. ledna 1906. Tato rychlost byla navíc stanovena na měřeném kilometrovém úseku, což francouzský ACF uznal, odmítl však uznat rychlost naměřenou na měřeném mílovém úseku, která dosáhla hodnoty 205,45 km/h. Marriott se tak stal prvním člověkem, který pokořil hranici 200 km/h – byť neoficiálně. Oficiálně si alespoň mohl připsat titul prvního člověka, který zvládl urazit dvě míle za minutu.

Kuriozní na celém rekordu ovšem je vůz, se kterým jej pokořil. Nízké vozidlo vypadající jako převrácená červená kánoe s dírou pro řidiče uprostřed a kolečky po stranách nesla jméno Stanley Steamer Rocket a jak již název napovídá, nešlo o vůz se spalovacím motorem. Společnost Stanley na americkém trhu po stovkách prodávala parní vozy.

Byť se nám dnes může zdát, že tehdy byla pára naprosto překonaná, pravda je taková, že v první dekádě 20. století byla parní auta docela v kurzu a byla smysluplnou alternativou k autům se spalovacím motorem. Pohromou pro parní vozy bylo nakonec představení elektrického startéru v roce 1912, který značně zjednodušil obsluhu vozů se spalovacím motorem. Ještě dlouho poté se ale nedalo přesvědčivě tvrdit, že by spalovací motory lepší parametry. Ostatně byť v klesající míře se parní vozy vyráběly až do konce 30. let a teprve až ve 40. letech parní vozy vznikaly pouze díky práci nadšenců.

Každopádně – vraťme se do roku 1906 zpátky ke Fredu Marriottovi a jeho Stanley Steamer Rocket. Marriott se s upraveným vozem o rekord pokusil znovu v roce 1907, tenkrát ale vůz při rychlosti pohybující se okolo 225 km/h havaroval. Marriott byl z vozu vymrštěn a byť dopadl relativně šťastně, síla nárazu mu vyrazila jedno oko z očního důlku. Marriott měl tehdy štěstí, že mezi přihlížejícími diváky byl doktor, který mu oko navrátil na původní místo. Za pomoci čajové lžičky.

Vůz se stal posledním z rekordních vozů poháněných párou. Ostatně Marriotův rekord parních vozů se podařilo překonat až v roce 2009 Britskému týmu s vozem Inspiration, který se dokázal rozjet na průměrnou rychlost 225 km/h.