Medvědí služba
Jsme v Rumunsku, v pohoří Bihor kdesi uprostřed Karpat. Penziony ve vesnici Arieseni jsou překvapivě pohodlné, zdá se. Zvlášť uvážíme-li, že tu v okolí žije všeho všudy devatenáct set lidí. Zakopnout o turistu tady ovšem není problém a příjmy místních jsou zjevně vysoké. Soudím podle toho, jak moc se mi nechce z pohodlné postele. Vzpomínám na předchozí den. Devět set kilometrů. Obrovská zácpa u Budapešti. Mercedes… Ano, Mercedes, polní cesty, divočina, off-road. Je čas vstát!
Ráno v horách přichází rychle a brzy. Zvlášť když cestou na východ přejedete hranici časového pásma. Dav kolem sbírky terénních mercedesů na trávníku za penzionem je proto ještě trochu otupělý. Koukám po dvout třídách G opodál, ale nasedám jinam. Malá loterie mi pro začátek přidělila klíče od obrovského černého GL. Těžko říct o jaké sedadlo se tu vlastně prát – máte rádi SUV, off-roady nebo nákladní auta? Snad bych mohl celou akci pojmout jako srovnávací test. Jen mám podezření, že verdikt prozradí mnohem víc o mě než o modelech Mercedesu.Dlouhou fázi ranního probouzení každopádně přečkám v tichu a pohodlí. Automat a poddajný podvozek dokážu ocenit, ale tisíc kilometrů od domova uprostřed divočiny by mi trocha akce nevadila. Místo toho se GL na cestě chová trochu jako v zácpě na dálnici – jede tiše, vyrovnaně a mnohem pomaleji než by chtělo. Jestli potřebujete něco na výlet s dětmi do hor, nelze než velké SUV doporučit.
Jak se vzduchový podvozek pohupuje na kamenité cestě k hoře Cucurbata Mare, promítám si v hlavě text pozvánky. Transylvania Adventure: …v oblasti žije řada divokých zvířat – jelenů, hnědých medvědů, vlků a rysů. Jaké by asi bylo potkat uprostřed lesa zatoulané kotě? I bez něj příroda vypadá divoce. Do civilizace je tu daleko. Zelená údolí a zalesněné kopce se táhnou kilometry do všech stran a život v opuštěných osadách jen málo připomíná to, na co jsme zvyklí. Zapomeňte na televizi, ranní espresso a tekoucí vodu. Chalupy jsou stlučené z prken a nemají okna, snad aby v noci nevlezlo dovnitř nic nepřiměřeně chlupatého.Místní jsou zvyklí na leccos, nebo tak aspoň vypadají. Když vyjíždíme nad hranici lesa, směrem ke své chaloupce tu kráčí drobný muž. Má náruč plnou hub, vlněný svetr a zvědavý výraz ve vrásčité tváři. Zjevně je vyveden z míry deseti mercedesy, které mu kličkují mezi krávami. Po chíli však nasazuje výraz člověka, který si podal ruku s medvědem a tedy zvládne cokoli, a usmívá se na nás. Jenže já na stavění kulturních mostů mezi národy nikdy nebyl. Zatímco se starý pán stává na moment slavným předmětem zájmu fotografů, nepozorovaně kradu klíč od třídy G.
Pokud to nevíte, Mercedes dělá geländewageny dva: W461 a W463. Vypadají stejně, ale nemohou být odlišnější. Druhý stojí od dvou milionů a je občas i pohodlný a kultivovaný, do prvního dostanete nanejvýš manuální klimatizaci a třeba na odhlučnění rovnou zapomeňte. Kabinu nejde popsat jiným slovem než plechová. Na stropě sice je symbolické čalounění, ale jinak se tu od roku 1979, kdy v Grazu vyrobili první kus, tolik nezměnilo. Sedadla připomínají osmdesátá léta, pedály jsou vyosené a palubní deska pochází z vojenských verzí. Jeden by místo držáků na pití hledal držáky na kulomet, ale není tu ani jedno.
Svezení je skvělé. Třílitrový šestiválec má ten správný zvuk a dvakrát víc výkonu než potřebuje. Gumové řízení poskakuje v ruce a zmítající se pokroucené tělo si zase jednou plně uvědomuje samo sebe. Jestli z vás nevytřese duši třída G, je vaše duše nevytřesitelná. Trochu to připomíná jízdu na velbloudu. Stejně jako na korábu pouště po pár minutách jízdy v Mercedesu G 280 CDI uvolníte svaly a přizpůsobíte pohyby těla autu. Zažijete sepjetí se strojem, jaké nedokáže navázat žádné bezpohlavní SUV . Najednou tu není zranitelný řidič a nezastavitelný Mercedes, jen jedna nezničitelná bytost. Nezničitelná je správné slovo – zastavit můžete, ale porucha je uprostřed divočiny průšvih. Nocovat v plechové krabici s hladovým medvědem na kapotě by se vám určitě nechtělo.
Jenže Geländewagen má jednu zásadní chybu: s automatickou převodovkou působí na polní cestě zoufale nevyužitý. Je to prostě nuda. Brzy začnete zcela bez důvodu řadit redukci, zamykat diferenciály a vymetat příkopy, jen aby se něco dělo. Kilometry štěrkových cest ubíhají a já smutně koukám mezi stromy. Musím ven. Čeká mě terénní Viano a zástup pohodlných SUV. V jednom z nich, je asi jedno kterém, nakonec odpočatý vyjíždím až na 1848 metrů vysoký vrch Cucurbata Mare.Je odtud dechberoucí výhled na desítky kopců okolo, ale civilizaci západního typu uvidíte leda dalekohledem. Možná. Tedy pokud se neotočíte, protože přímo na špici nejvyšší hory rumunských západních Karpat stojí vysílač. Desítky zaprášených antének na věži prozrazují, že internet a mobilní telefony nejsou ani v rumunsku zrovna žhavou novinkou. Pro oči maloměšťáka z mostecké hnědouhelné pánve je ovšem zdejší příroda přímo panenská. V Tatrách najdete podobná místa, ale vždy uvidíte na dům, silnici, nebo něco jiného odporně civilizovaného.
A zkuste slovenským ekologům vysvětlit, že vaše třída G umí Euro 5. Poženou vás z lesa vidlemi. V Rumunsku smí všichni všude a také tam jezdí. Zdejší vozový park je neuvěřitelně demokratický – vysoko v horách potkáte dacie všech typů, golfy, mondea, sem tam nějakou Škodu, prostě na co si vzpomenete. Jen málo aut tu má pohon všech kol. Místní ho nepotřebují. Prioritou není ani bezpečnost, vždyť průměrná rychlost na silnici druhé třídy dosahuje sotva třiceti kilometrů za hodinu. Nepoužívají tu totiž asfalt.Tak něco takového se mi honilo hlavou když jsme se kodrcali zpátky z kopce, kousek po silnici a pak další hodiny po cestách. Vystřídal jsem řadu aut, ale teď sedím ve výši ramen urostlého Rumuna za volantem Sprinteru 4Matic. O vítězi svého soukromého srovnávacího testu mám jasno a hlavou už se mi nehoní nic. Propadl jsem kouzlu nákladní dopravy. Sprinter není permanentní čtyřkolka, má jen připojitelný předek, jenže jak už jsem říkal, není to tu s tím pohonem všech kol tak žhavé. A v blátě je volitelná čtyřkolka stejně dobrá jako kterákoli jiná, zvlášť když pomůže redukce.
Sprinter odveze až devět lidí i se zavazadly, je tedy nejpraktičtějším autem z naší skupiny. Za volantem poslední generace se usadíte naprosto přirozeně, vše jde nastavit a pozice připomíná spíš osobní auto než starší dodávky. Výhled dopředu i přímo před čumák nemá chybu. Za auto je, pravda, vidět hůř. Nebo spíš vůbec, díky bohu za parkovací senzory. Je to však jiná věc, co dělá ze Sprinteru ideální prostředek pro mladické výlety do přírody. Jako vůbec jediné auto na Transylvania Adventure má manuální převodovku, navíc poskládanou řádně nakrátko. I ve dvaceti kilometrech za hodinu mám najednou co dělat. Chvílemi si dokonce připadám, že jedu rychle.Samozřejmě chápu, proč chce někdo automat. Protože nemá své auto rád. Protože se chce nudit. Protože je líný. Existuje mnoho důvodů. Můžete mi nadávat, můžete mě soudit, ale vítězem našeho malého srovnávacího testu se stává manuální převodovka. Ne sprinter, ne třída G, ale třetí pedál s řadicí pákou jsou tím nejzábavnějším tady. A jestli to znamená, že mě občas bude bolet levá noha, rád tuto cenu zaplatím.
Ale původně jsme jeli do Transylvánie na výlet. Jak se mi líbil? Vlastně bych se mohl cítit zklamaný, neviděl jsem medvěda ani vlka. Jméno Drákula sice místní znají, ale na Cucurbata Mare ani v okolí žádný Vlad nebydlí. Jenže rumunské hory přesto mají co nabídnout. Tyčí se k nebi na dalko větší ploše než Tatry a jsou mnohem řidčeji osídlené. Dokonce tu občas budete úplně sami. Dobrodružné povahy jistě najdou obtížný terén, a rodiny s dětmi se bezpečně povozí divokou přírodou. I chodcům mohu Rumunsko doporučit, naše „středně náročná pěší tůra“ v oblasti Padis byla přímo úchvatným zážitkem. Jen nepodceňujte spojení středně náročná a připravte se na šplh po ocelovém laně. Nocovali jsme ve třech penzionech, všechny byly překvapivě vysoko nad českým průměrem. Jestli se nebojíte, pod stanem můžete nocovat téměř kdekoli. S výběrem auta si hlavu nedělejte, pokud nemáte dobrodružné sklony, odveze vás tu cokoli kamkoli. Ale já bych si vzal Sprinter ve čtyřkolce. S manuálem prosím.
