Řídili jsme: Ariel Atom

Naši náklonnost k půjčovnám aut znáte. Pokud půjčují ostré lightweighty, americké muscle cary a supersporty, máme pro ně velkou, ale opravdu velkou slabost.

Celá galerie 53 Zdroj: archiv redakce

Před pár dny jsem si udělal výlet na malé letiště poblíž Plzně, kde operuje jedna z půjčoven sportovních aut, firma Svezenicko.cz. Přes půlku republiky jsem se táhl kvůli jedinému – pořádnému řidičskému zážitku. Takové příležitosti jsem samozřejmě musel využít a získat co nejvíce informací, o které bych se mohl podělit. Ale vezměme to popořadě.

Podepisuji nezbytné dokumenty a nasedám do nastartovaného Camara SS. Instruktor mě připravuje na můj první zážitek. Řadím, povoluji spojku a přidávám plyn. Šestilitrový osmiválec zlostně zahřmí a zády mi probíhá mráz. Trasa vede po přilehlých vesničkách a poté zpět po dálnici. Důrazně jsem upozorněn, abych dodržoval v obci padesátku. Na dálnici se pak můžu projet „pořádně,“ ale případné pokuty si budu muset zaplatit sám. Nakonec se vracíme na letiště, kde si můžu na dráze vyzkoušet plnou akceleraci. Na jedničku jemně, od dvojky nahoru už můžu jet naplno. Více než 400 koní rozjede auto přes 200 km/h během zlomku chvilky.

Točivý dvoulitrový čtyřválec z Hondy Civic Type R s kompresorem? Masakr!

Maximální rychlost je omezená na 250km, ale dráha je na ni možná trochu moc krátká. Zážitek? Pokud řídíte silné auto prvně, tak určitě, na druhou stranu je Camaro docela civilizované, zrychlení vás sice do sedačky zarazí, ale čelist vám z něj na zem nespadne. Je to prostě velké GTčko, se kterým se dá pohodlně jezdit každý den. To má druhá jízda je trochu zajímavější.

Původně jsem se měl projet Gallardem, to se však den předtím porouchalo a náhrada byla víc než uspokojivá. Do rukou mi totiž padl Ariel Atom. Dnes už poměrně známý stroj. To se takhle svaří pár trubek, přimontují se na to kola a dvoulitr K20 z Hondy Civic Type-R. Protože výkonu není nikdy dost, přidá se navrch ještě kompresor. Ve výsledku je tu nějakých 300 koní na 470 kilogramů. Uf… No jen si schválně přepočítejte výkon na tunu.

Protože jsou v Britové, kteří Atom vyrábí, trochu blázni, přibalí vám k autu pár zbytečností, jako jsou světla a blinkry, aby se na to mohla plácnout SPZ a šlo s tím vyjet na silnici. Co není nutné, to v autě jednoduše není. Rádio, klimatizace, střecha – to je zbytečná hmotnost navíc, vždyť Atom nemá ani sedačky, jen plastový výlisek. Při nastupování si stoupnu právě na něj a do auta se jen zasunu. Podlaha slouží hlavně proto, aby se do auta nedostalo smetí a voda od kol.

Vyrážíme na dráhu. Řídím jako první. Dříve to bylo naopak – nejprve řídil instruktor a teprve potom zákazník – ale většinou to nedopadlo úplně nejlépe. Zákazníci se údajně nechali až moc inspirovat a snažili se jezdit stejně ostře, což samozřejmě u lidí, kteří v autě seděli prvně, většinou končilo neustálými hodinami. Mě dohromady čeká šest kol. První se jede hodně pomalu, instruktor mě seznamuje s tratí. V druhém už zaklapávám štít na helmě a instruktor už jen rukou naznačuje zatáčky. Brzy chápu proč. Na krátké rovince hned za první zatáčkou zašlapávám plyn do podlahy a za mými zády se rozpoutává pravé peklo. Po překročení tří tisíc otáček se začíná ozývat kompresor. Tedy slovní spojení „začíná ozývat“ není úplně na místě – z ničeho nic se ozve jekot tak hluboký, že na krátký moment ztrácím orientaci a nechápu co se děje.

Otáčky stoupají neskutečně prudce, kontrolka na volantu už mi připomíná, že mám řadit. Trojka a hned vzápětí čtyřka. Přeřazení trvá déle než akcelerace mezi stupni, každé puštění spojky znamená silný kopanec do zad a značné poskočení hodnoty na tachometru. Auto na konci oné krátké rovinky už jede kolem 170 kilometrů za hodinu. Mohlo by jet ještě rychleji, já už ale ztrácím nervy a začínám do zatáčky prudce brzdit. Auto se na místě skoro zastaví.

Podřazuji na dvojku a projíždím zatáčku. Dost pomalu. Bez plynu – pedál je totiž velice tvrdý a zabírá až zhruba v polovině své dráhy. Na to se zvyká velice špatně a těžko se mi odhaduje, kolik plynu můžu přidat. Na výjezdu už můžu jet naplno až do další zatáčky – ostré vracečky. Ta mě navádí na krátký a „pomalý“ slalom. Po něm následuje další vracečka a dlouhý rychlý slalom.

Supersport nebo muscle car? Vedle Arielu jen slabý odvar dětského čaje…

Přilnavost Atomu je neuvěřitelná. Rychlý slalom doslova prolétávám na plný plyn a auto se ani nezachvěje. Tím okruh končí a čeká mě další kolo. Postupně zvyšuji tempo a jedu trochu agresivněji. Ostré zatáčky není problém projíždět na dvojku pod plným plynem. V předposledním kole se mi podařilo nájezd do slalomu trochu přehnat, zazmatkoval jsem, ubral plyn v zatáčce a šel do smyku. Všechno šlo nakonec až překvapivě hladce a smyk se mi podařilo vyrovnat mírným kontra, žádné velké drama.

Moje jízda končí. Teď nastává čas, aby mě povozil instruktor. Přestože jsem prý nejel nejhůř, brzo začínám chápat, jak pomalu jsem vlastně jel. Instruktor jede naplno. Rovinka pod plynem, brzdí se až na úplném konci. Krátce a prudce, trochu rozhodit auto – jen tak aby se dostalo do krásného dlouhého driftu. A ten rozhodně nebyl poslední – během instruktorovy jízdy se moc rovně nejezdilo. Popravdě se ani nedivím, že se zadní pneumatiky na Atomu mění mnohdy i dvakrát denně.

Z auta vylezl se širokým úsměvem a ten mi na tváři vydržel až do večera. Jízda Chevroletem Camaro byla sice fajn, ale stále je to jen silné silniční auto. Navíc projížďka vesničkami také není zrovna uspokojující. Ariel Atom je jako droga, útočí na všechny vaše smysly a v momentě kdy vaše jízda skončí, máte chuť jezdit dál, až do úplného vyčerpání.

Pro Autoweb.cz zaznamenal a nafotil Martin Kusyn

22.10.2013 5:20