MARTYkhana: Autonomní driftování od výzkumníků ze Stanfordu

Driftování je snad tou nejnáročnější motoristickou disciplínou určenou pro skutečné mistry volantu. Jak se ale dokáže s komplikovaným úkolem popasovat stroj?
titulka-martykhana.jpg Zdroj: Stanford News

Přestože se autonomní systémy zdají jako naprostá novinka, je pravda že Autopilot od Tesly se na trhu objevil již před pěti lety. Za tu dobu sice autonomní vozy k dokonalosti nedospěly, ale dá se říct, že až na výjimečné případy fungují vcelku spolehlivě – byť si můj vnitřní skeptik nedokáže odpustit poznámku o spolehlivé funkčnosti pouze v příhodných podmínkách. Plně autonomních systémů se asi jen tak nedočkáme, zodpovědnost za to ale ponese spíše nepřipravená legislativa než technologie, která skutečně postupuje dopředu rapidním tempem.

A jako za každou správnou rychle se vyvíjející technologií půjde najít bandu nadšených inženýrů, kteří si tak trochu hrají. V momentě, kdy je základ technologie prozkoumán a technologie začíná být relativně dostupná a pochopitelná se technologičtí maniaci vrhnou na to, aby se mohli pokusit ji implementovat svým vlastním způsobem. A mnohdy tak dojde k buď k docela průlomovým objevům anebo alespoň k rozšíření poznatků o možnostech dané technologie.

Nevíme, jestli hrátky Stanfordských výzkumníků ve výsledku přinesou něco revolučního, ale poznatky z toho jsou minimálně z diváckého hlediska velmi zajímavé. A co že to tedy vlastně ve Stanfordu vyzkoušeli?

Namísto toho, aby svůj autonomní vůz učili hledat čáry a obrubníky a obecně se nudně ploužit městským prostředím, se rozhodli naučit jej pořádně driftovat. Byť muselo jít o výzkum velice zábavný, za pouhé hraní se považovat nedá, výsledky přece jen mohou hodně napomoci budoucímu vývoji systému pro chování vozu v krizových situacích.

Ovládání vozu je v běžných situacích totiž až triviální. Stačí natočit přední kola ve směru jízdy a přizpůsobit rychlost správnému průjezdu zatáčkou. Mnohem zajímavější to začíná být v případě, kdy vůz z jakéhokoliv důvodu ztratí přilnavost. V tuto chvíli je potřeba naprosto precizní práce s volantem a plynem. Autonomní vůz má oproti lidskému řidiči značnou výhodu v obrovské hromadě senzorů pracujících velmi rychlým tempem. Aby se však vůz dokázal se smykem vypořádat, musí správně vstupy vyhodnotit. Dokonale odladěný systém by měl být schopný vymanévrovat z jakékoliv situace, ze které je vymanévrování s přihlédnutím k fyzikálním zákonům vůbec možné.

A tak ve Stanfordu postavili několik kuželů, beden a balíků sena, kolem nichž vytýčili trať plnou ostrých i táhlých zatáček a nakombinovali mezi nimi všechna možná napojení. Výsledná dráha má délku jednoho kilometru a její průjezd v rychlém driftu skutečně není triviální.

Počítač má v tomto případě vlastně k dispozici stejné ovládání vozu jako člověk – volant, plyn a brzdu. Vůz má sice elektrické pohonné ústrojí, ale vybavené pouze jediným motorem pohánějícím zadní kola. Postrádá tak možnost brždění či rozdělování výkonu na každé kolo nezávisle. I přesto se podařilo vytvořit stoj, který si se všemi nástrahami trati dokáže poradit, plynule přechází z rychlých zatáček s velkým poloměrem do pomalých utáhlých vraceček a briskně mění směr. Vlastně funguje tak dobře, že jeho výkon sklízí uznání i od dvou šampionů Formule D.

Jo a abychom nezapomněli – pokud to někomu není z přiloženého videa a obrázků zřejmé – testovací vůz MARTY (Multiple Acutator Research Test bed for Yaw control) je upravený DeLorean z roku 1981. Ano, přesně to auto z Návratu do budoucnosti. Tenhle výzkum už prostě nemohl být více „cool“.

 

2.1.2020 9:01| autor: Martin Kusyn | zdroj: Stanford News

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist