Hyundai i30 Fastback 1.4 T-GDI: Co má společného s Mustangem?

• Dynamika 7

• Chování na silnici 9

• Provozní náklady 8

• Praktičnost 9

• X-Factor 8

• Celkové hodnocení 8.2

„Rozmohl se nám tady takový nešvar,“ chtělo by se použít slavný filmový citát. Automobilky sice nezačaly používat sprostá slovíčka jako studenti v legendárních Pelíškách, zato si pletou pojmy a dávají svým modelům názvy, které se úplně neshodují se skutečností. A teď nemám zrovna na mysli nadužívání pojmu „sport“ tam, kde vůbec nemá co dělat. Víc než proti všem těm Touring Sportům a Sportsvanům mířím na úplné překlopení původního významu.

Třeba takový Shooting Brake. Dnes toto označení nenosí žádný skutečný lovecký kombík s pouhou dvojicí dveří, ale jenom trochu dynamicky střiženější pětidveřový kombík Mercedesu. Nejdále to ovšem dotáhla značka Hyundai – i30 hatchback nazývá jako Liftback, samotný liftback potom jako Fastback. Proč? Asi to zní dobře. Ačkoliv k elegantně splývavé zádi Porsche 911 nebo Fordu Mustang má hodně daleko. Tady máte odpověď – s Mustangem nemá kromě názvu společného nic.

Ať už se ale Hyundai i30 Fastback jmenuje jakkoliv, musím uznat, že mu to celkem sluší, ačkoliv bych si dokázal představit trochu delší zadní převis a ještě táhlejší linku střechy. Z profilu neustále přemýšlím nad tím, jestli je to spíš usektnutý liftback, nebo obtloustlý hatchback. Přímý boční pohled prostě úplně nehraje. Podívejte se ale šikmo zpředu a uvidíte pěkně rozkročený postoj, šikmo zezadu potom zadní partie docela fungují.

Zavazadlový prostor je kupodivu rozměrný. Srovnání s letištěm v Octavii prohrává, díky velké hloubce (a není to jenom laciný trik, stále se tu vejde i dojezdová rezerva) nabídne slušných 450 litrů objemu. Výtku ovšem musím směřovat zadním sedadlům. Díky splývavé střeše přicházejí cestující o cenné místo na hlavu, to se dalo čekat, jenže zrovna bohatý není ani prostor pro kolena. Tohle umí ostatní trochu líp.

Vpředu je na druhou stranu všechno v naprostém pořádku. Pozice za volantem je příkladná, samotný volant dobře padne do ruky, grafika budíků je pěkně čitelná. Infotainment na vystrčeném tabletu už trochu graficky zastarává, především mapové podklady nejsou zrovna nejhezčí, ale rozhodně neurazí. Potěší i hezká kvalita zpracování – všechno dobře lícuje a tlačítka mají příjemný odpor. Z hlediska ergonomie je všechno promyšlené – rozhodně se tu neztratíte. Interiér působí možná trochu obyčejně, celou dobu jsem se však cítil dobře.

Výběr motorů je poněkud omezený – vedle litrového tříválce můžete sáhnout ještě po čtrnáctistovce se 140 koňmi a 242 Nm jako v tomhle případě. Se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou tvoří příjemně sladěnou dvojici, které vyhovuje spíš vlažnější tempo. Výkonu není nazbyt, ostatně lehce přes sto koní na tunu a stovka stěží pod 10 sekund napovídá, že tohle není žádný rychlík. Ucházející minimum ovšem nabídne. Spotřeba také není světoborná – týdenní průměr hlavně po městě jsem ustálil na 8,6 l/100 km, mimo město jsem pak jezdil kolem 6,5 litru.

Podvozek nabízí příjemný kompromis mezi ovladatelností a komfortem, ačkoliv větší 18″ ráfky docela narušují pohodlí. Odpružení není schopné dokonale vyhladit rozbitou silnici a příčné nerovnosti tak uštědří karoserii pěknou ránu. Škoda, jinak se totiž i30 se hezky ovládá. Řízení není úplně odtažité, pozice za volantem je téměř dokonalá a dokonce můžete úplně vypnout stabilizaci. Tendenci k přetáčivosti ale nečekejte, vyvážení podvozku je hodně neutrální.

Hyundai i30 Fastback má tu jedinečnou vlastnost, že mě za celý týden vůbec ničím nevytočil, na druhou stranu ani vyloženě nenadchl. Prostě jenom dělá svoji práci, nutno ovšem podotknout, že většinu času správně. Fastback vypadá zajímavě, uvnitř je pěkně vyrobený jako každý jiný Hyundai, dobře se ovládá a zatím stále není tak všudypřítomný. Jedinou výraznější kaňkou na jeho hodnocení je tužší podvozek, kterému by ovšem mohla pomoci menší kola. Vidíte, nakonec mi vlastně vůbec nevadí, že jeho název nedává smysl, protože je to zkrátka celkově povedené auto.

Měření a technické údaje