Volvo V50 2,4

Řada fanoušků Volva vám řekne, že jediné správné auto je velké kombi. V50 nemá ostré hrany a je o pár velikostí menší, ale v ostatních směrech jsou i tady na správné adrese.

O tomhle ještě nevíte, ale kdykoli se bavím se svou spojkou ve Volvu a mám pocit, že je k tomu vhodná příležitost, snažím se jí přímo i nepřímo naznačit, že byste si zasloužili aktualizovaný příspěvek o S60 R, už jen proto, že si tohle hluboce nedoceněné a neprávem přehlížené auto zaslouží hlubší zamyšlení.

Bez ohledu na praktickou potíž s tím, že novinářský exemplář už není k dispozici, se vždy také setkám s mírně vyčítavým pohledem a povzdechnutím, že Volvo má i jiná auta, která stojí za povšimnutí, a že kdybych chtěl přihlédnout třeba k tomu, k čemu se příznivci značky nejraději hlásí, netrval bych stále jen na sedanu.

 Jak vidíte na fotkách, s tím S60 R to asi ještě chvilku potrvá, ale prozatím tu je V50 2,4, auto, které je skoro jeho pravým opakem. Nemá turbo, nemá pohon všech kol a v tomto konkrétním případě dokonce nemá ani ručně řazenou převodovku a místo ní nabízí automat. Je to ale kombi a to je prý dobře.

66% procentům lidí, kterých jsem se na to ptal, se také tahle karosérie líbila víc než S40. Vzhledem k tomu, že dotazovaní byli pouze tři, to však nemusíte brát tak vážně. Všichni se ale usnesli na tom, že stinnou stránkou na vzhledu testovaného auta jsou zbytečně zdobná kola. S klasickými pětipaprskovými ráfky by vypadalo mnohem líp, ale to lze napravit jediným zaškrtnutím správné kolonky na objednávce.

Jestli už znáte S40, v interiéru V50 vás nic nepřekvapí, ale pokud do něj nasedáte poprvé, osloví vás hlavně zabudovaným pocitem pevnosti, odolnosti a bezpečí, daným zejména vysokými a velmi širokými dveřmi a strohostí přístrojové desky a celého interiéru vůbec, která celkem přesně vystihuje to, že tohle auto si nechce na nic hrát a to jediné, co má na práci, je spolehlivě a bez smlouvání sloužit své posádce.

 Technická specifikace s řadovým atmosférickým pětiválcem 2,4 l a automatickou převodovkou je dostatečně civilní na to, aby vás v ničem nerozptylovala, a to jediné, co budete muset každé ráno s předem relaxovanou myslí udělat, je jednodušše nasednout dovnitř, otočit klíčkem ve skříňce (posunuté kvůli bezpečnosti mimo jakýkoli dosah kolena), spustit miniaturním ovladačem vlevo od volantu světla a pokud bude venku severská zima a dvacet stupňů pod nulou, zapnout vytápění sedaček a schovat se před mrazem za lepenými dvojitými skly bočních oken. O řazení ani nevíte, s volantem je lehká práce, extra dlouhé páčky pod ním nelze přehlédnout, ani přehmátnout, a podvozek nové generace je tichý a tuhý za všech podmínek.

 Motor není při běžné jízdě příliš slyšet, ale podle toho je přiměřeně relaxovaná i výsledná rychlost. Automatická převodovka drží při střízlivém zacházení s plynem otáčky kolem dvou až třech tisíc a vlastně se neděje vůbec nic, o čem by se dalo se zápalem diskutovat. Přesně tak to má ale u téhle verze asi být.

Pokud ponoříte plyn až na doraz a přinutíte motor k nějakému, nebo přesněji jakémukoli projevu, v pěti tisících se jak na zavolanou ozve charakteristické zadunění společné všem pětiválcům Volva, ale je dobře tlumené a spíše musíte vědět, na jaké frekvence se máte zaměřit, abyste ho bezpečně rozeznali od dalších, i když ne příliš hlasitých ruchů. Vydávat se nad šest tisíc otáček nemá ani pro rychlou jízdu význam a i když si zkusíte ruční sekvenční řazení, zjistíte, že tento motor chce zůstat opravdu kdesi v pozadí a točit si své oblíbené tři čtyři tisíce, které vám i na dálnici stačí na velmi rychlé a tiché cestování s celkovou spotřebou kolem deseti litrů na sto.

Základní cena nijak nevybočuje ze standardu v téhle třídě, ale s přibývající výbavou začne stoupat velmi rychle a bez potíží jí můžete navýšit o 300 tisíc korun.

 Ta výbava zakoupená navíc ale v ničem nepřebíjí převládající dojem klidu a rozvahy, který nemohou rozházet ani pokusy s pištícími pneumatikami nebo tvrdým brzděním. S tímhle motorem a převodovkou má V50 rozvážnost tak silně vpletenou do svých genů, že na něco podobného při jízdě vlastně ani nepomyslíte, i když to samé platí i pro řadu dalších aut, nejen od Volva. Pokud se k tomu přeci jen odhodláte, tak jen proto, abyste si potvrdili, že to nemá cenu a že povaze celého auta je to vesměs vzdálené.

 Možná přišli na něco podobného i jistí britští novináři, kteří se při představovacích jízdách s V50 odrazili od kamionu a tvrdou ránou skončili bokem ve skále. Auto bylo prý k nepoznání, ale dveře se stále otevíraly a cestující vystoupili otřesení, ale bez újmy. Pro všechny přítomné, včetně tajně nadšených pracovníků tiskového oddělení, to bylo další potvrzení té obehrané, ale neméně pravdivé písničky o tom, že když chcete bourat, máte to udělat ve Volvu. To první nasednutí do V50 vám o tom v dobrém smyslu napoví své.

Marek Nastoupil

6.1.2005 12:00

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa aut a čtyř kol?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist