Test Dacia Dokker 1.6 SCe Stepway: Nejlevnější přepravník

Dacia Dokker je symbolem toho, proč si lidé auta od počátku pořizovali. Ne aby se ukázali, ale aby se co nejsvobodněji mohli pohybovat.
img_6337-1100x618.jpgCelá galerie 28 Zdroj: Autoweb.cz

„Slyším tě jako z plechovky,“ odpověděl mi kamarád na druhé straně telefonu, když jsem mu volal přes hands free auta. Ovšem to je tak asi jediná věc, za kterou se lze tomuto králi funkčnosti posmívat. Za opravdu málo peněz dostanete sice málo muziky, ale zato poctivé. Konkrétně v případě testované verze Stepway je to 290 900 Kč za nové auto s pětiletou zárukou, do kterého naložíte pět lidí i kufry a odvezete je s přiměřeným komfortem a přijatelnou spotřebou.

Auto je samozřejmě maximálně levné, všechny plasty jsou ty nejtvrdší, některá tlačítka jsou na roztodivných místech. Deaktivace start/stopu je mezi sedadly, výhřev sedačky po straně sedáku a bez kontrolky zapnutí, přepínač tempomatu/omezovače dole pod ovladači klimatizace. Ale jak vidíte, za 290 tisíc včetně DPH (pro srovnání, stejně stojí jeden přední karbonový blatník na aktuální generaci Porsche 911 GT3 RS) dostanete auto i s několika rozmazlujícími prvky výbavy.

Škoda, že je místy levná až zbytečně. Věřím, že zvětšit kapsy ve dveřích tak, aby se do nich vešla 1,5litrová lahev, by nebyl problém – takhle ji v autě prostě nedáte nikam. Další taková věc je levá páčka pod volantem s jednou až nebezpečnou vlastností. Mezi standardní polohou a světelnou houkačkou je hluché místo, ve kterém už nesvítí potkávací světla, ale ještě nesvítí dálkovky. O páčku otevírání kapoty se zase snadno říznete.

Interiér je podle očekávání co nejjednodušší. Před řidičem volant, dokonce s tlačítky pro ovládání tempomatu, nastavitelný pouze výškově, za ním dva klasické kulaté přístroje s malým displejem, na kterém lze zobrazovat zvolené údaje z palubního počítače. Pak už jen dotykový displej multimediálního systému – ten obsahuje i navigaci, a pokud není součástí výbavy, Dacia si za něj účtuje 7 500 korun navíc. Pod ním jsou tři otočné ovladače topení a to je všechno.

K dotykovému displeji ještě jedna chytrá funkce. Na domovské obrazovce je vlevo nahoře ikonka, která obrazovku vypne. Ve složitějších systémech se často (čest výjimkám, kdy je na to vyhrazené i samostatné klasické tlačítko) je potřeba zanořit až někam hluboko do menu. Otravná je opravdu jen zmíněná absence odkládacích prostor. V sedačkách (ta řidičova je dokonce výškově stavitelná) se sedí příjemně, zadní se pak (ne v základní verzi) dají děleně sklopit a celé zvednout.

Atmosférický benzinový čtyřválec s nepřímým vstřikem o objemu 1,6 litru a výkonu 102 koní nezní špatně ani špatně nejede. A ani při ostré jízdě Prahou nechce víc než 8,5 litru na 100 km. Ukazatel teploty motoru, dokonce i kontrolku považuje sice Dacia za výstřelek pro zpovykance, takže zahřátý motor poznáte až podle teploty vzduchu z výdechů topení, ale na to si lze zvyknout. A protože se jedná o jednoduchou konstrukci, lze předpokládat, že jej bude stíhat méně problémů než přeplňované přímovstřikové jednotky.

Motor je spojený je s pětistupňovým manuálem, který opět funguje zcela standardně. Chod není přesný jako třeba v Mazdě MX-5 nebo brutálně mechanický jako ve Fordu Mustang, ale rozhodně je lepší než v některých o dost dražších Citroënech. Rychlosti nemusíte hledat a i podle polohy páky poznáte, co máte zařazeno. Zpřevodování dobře odpovídá výkonu motoru a zaměření auta, na pětku při 130 km/h točí 3500 ot./min.

Ani jízdní vlastnosti auta nijak neurazí. Nutno přiznat, že součástí výbavy Stepway jsou 16“ kola – a ta hodně pomáhají. Dokonce jsem se přistihl, že jsem do jedné zatáčky, kde to dobře znám, vjel záměrně o dost rychleji, než je ideální pro čistý průjezd, a bavil se tím, jak se stabilizace snažila auto umravnit a zoufale tlačit směrem, kam jsem měl natočená přední kola. Stabilizace zasahuje opravdu často a docela hrubě.

Navíc díky pohotovostní hmotnosti pouze 1 224 kg je Dokker i nečekaně hbitý. Největší překvapení pro mě ale je míra komfortu. Jednak je auto rozumně odhlučněné, ale hlavně je vidět, že podvozek počítá s ještě horším povrchem, než jsou naše asfaltové silnice. Silnice, po které jezdím domů, má několik nepěkných děr a Dokker je překonával bez nepříjemných zvukových projevů.

Ve verzi Stepway je pak Dokker zvenku vlastně i docela hezké auto. Stříbrné doplňky předního nárazníku nevypadají špatně stejně jako zvětšené plastové panely na spodku dveří. Lité 16“ disky jsou v tmavě šedé barvě a také nedělají úplnou ostudu.

Týden strávený s Dokkerem byl nejen milou nostalgickou vzpomínkou na auta, kterými jsem jezdil před dvaceti lety,  ale byl zajímavý hlavně tím, že jsem si uvědomil, kam se divně posunul vkus zákazníků a s tím pak automobilový průmysl jako takový. Hlavní je u Dokkeru funkčnost, vše je maximálně efektivní, nikoliv efektní.

Prohlédněte si fotogalerii

15.2.2019 2:00| autor: Jiří Kotyk

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist