Údaje o spotřebě budou realističtější, ale zatím pouze v Americe
Federální úřady Spojených států amerických plánují zavést opatření, které zásadně změní hodnoty uváděné spotřeby pohonných hmot u všech silničních vozidel. Nová metodika by měla věrněji odrážet skutečný provoz s jeho vyššími rychlostmi, razantnější akcelerací, používáním klimatizace a jízdou za chladného počasí. Velká auta jako SUV nebo pick-upy budou povinně označena nálepkami, informujícími o jejich spotřebě.
Automobilový průmysl tak čeká velká změna: prakticky všechna prodávaná auta si přes noc výrazně „pohorší“. Papírový údaj spotřeby mnohdy nemá s realitou mnoho společného, ale zákazníci na něj spoléhají.
Americká vláda přikročila ke změnám v reakci na stížnosti environmentalistů. Ti poukazovali na to, že vládní odhady spotřeby fosilních paliv jsou vlivem podhodnocených oficiálních údajů notně zkreslené.
Jak je to u nás?
Americké federální normy by nás nemusely zajímat – kdyby ty stávající nebyly velmi podobné metodice používané v celé Evropské unii. Procedura není totožná a za oceánem navíc udávají spotřebu naopak než my. Nesledují množství litrů spálených na konstantní vzdálenosti (l/100 km), ale zajímá je, jakou vzdálenost ujedou s konstantním množstvím paliva (mpg, míle na galon). Evropské normy však mají s těmi americkými společnou odtrženost od reality. V testech se akceleruje příliš zvolna, nedosahuje se rychlostí obvyklých v provozu a zanedbávají se faktory jako spuštěná klimatizace nebo teplota vzduchu. Proto jen ti nejspořivější řidiči dosáhnou hodnot blízkých udávané kombinované spotřebě.
MĚŘENÍ SPOTŘEBY V EVROPSKÉ UNII
V našich zeměpisných šířkách je zvykem uvádět spotřebu paliva třemi čísly: městský cyklus, mimoměstský cyklus a spotřeba kombinovaná. Nepředstavujte si ale, že zkušební technici s novými auty jezdí někde po silnicích a pak počítají, kolik jim ubylo z nádrže. Testy probíhají v laboratorních podmínkách, na odvalovacích stolicích. Jejich průběh je určen normou 80/1268/EC. Auto musí být zajeté a před testem musí ujet alespoň 3000 km. Zkouška se skládá ze dvou částí:
Městský cyklus
Provádí se v laboratoři při teplotě 20°C až 30°C. Auto musí předtím několik hodin stát, protože je vyžadován studený start. Cyklus sestává ze čtyř sekvencí „akcelerace – jízda ustálenou rychlostí – decelerace – volnoběh.“ Maximální dosažená rychlost je 50 km/h, přičemž auto „ujede“ 4 km průměrnou rychlostí 19 km/h. Prohlédněte si graf v galerii napravo.
Mimoměstský cyklus
Následuje bezprostředně po městském. Polovina připadá na jízdu ustáleným tempem, zbytek je rozdělen na zrychlování, brzdění a krátký úsek na volnoběžné otáčky. Auto při testu dosáhne rychlosti 120 km/h, ale průměr na předepsaných sedmi kilometrech činí 63 km/h.
Kombinovaná spotřeba
Je stanovena jako průměr městského a mimoměstského cyklu, s přihlédnutím k délce trvání obou částí.
Tak v čem je problém?
Stručně řečeno, v nízkých dosahovaných rychlostech, ale zejména v nerealisticky pozvolné akceleraci. Například zrychlení z nuly na 50 km/h v městském cyklu trvá téměř 30 sekund (!) a v mimoměstském cyklu auto zrychluje z klidu na 70 km/h za asi 46 sekund. Tak v běžném provozu nikdo nejezdí.
Mezi odborníky se o potřebě změny diskutuje už dlouho, ale v Evropě zatím bohužel zůstává pouze u slov. V redakci jsme vypozorovali, že reálná průměrná spotřeba přibližně odpovídá udávané hodnotě v městském cyklu. Pravidlo to ale není. A i kdyby nakonec došlo ke změně příslušných norem a nová auta začala přes noc žrát víc, podobně jako ta americká, udávané hodnoty nikdy stoprocentně spolehlivé nebudou. Oficiální zkoušky musí z principu používat přesně definovaný postup a nemohou tedy obsáhnout nekonečnou variabilitu řidičských stylů, provozních podmínek a výškového profilu silnic. Pokud chcete znát spotřebu svého auta opravdu přesně, není a nebude jiný způsob než ji pečlivě a dlouhodobě sledovat.
autoweb.cz
