Dakar z druhé stránky mimo závodní tratě…

Možná vás zaráží, proč se zprávy ze závodu objevují z naší strany v poněkud nepravidelných intervalech. Inu, je tomu proto, že se přesunujeme podobně jako všechny asistenční vozy po své trase, že přesun zabere většinou celý den, a také proto, že se snažíme dostat k závodní trase, abyste i vy měli k dispozici nějaké zajímavé záběry Alešova auta v ostrém tempu. Za to, že se nám to daří, je třeba poděkovat Karlu Lopraisovi. Ten naši press Navaru na jedné straně vůbec nešetří, na druhé straně právě a jen takto je možné nástrahy našeho přesunu překonat. Protože sedím vedle Karla a připadl mi úděl navigátora, mám možnost sledovat, jakým stylem vozidlo po poušti vodím a marně hledá všechna slova obdivu. Karel totiž chytl soutěžáckou slinu a vodí Navaru po poušti řádně svižně. Je úžasné sledovat, s jakou jistotou volí a čte stopu, jak kontroluje chování vozidla na různých druzích povrchu, s jakými zkušenostmi volí stopu podle toho, jak je rozježděná vozidly před námi. Pod jeho vedením auto plave ze strany na stranu, smýká se, skáče, řve, vyčí, ale hlavně…hlavně dělá přesně to, co má, abychom dokázali inkriminované místo správně a hlavně plynule projet. Právě tady se projevují ta léta zkušeností z afrických tras. Karel je většinou o myšlenku napřed, často náhle vybočí ze stopy a jede jakoby nesmyslně bokem. „Karle, měli bychom držet původní azimut, tohle vede jinam,“ hlásím mu. „Však se podívej, tahle stopa je tvrdší a ono se to v dálce stejně sbíhá,“ zní odpověď a já vidím, že je to nakonec přece jen pravda. Karel si vyhodnotí i to, kdy má auto „držet pod krkem“ a správně si podřadit (například při přejezdu hlubších písků), kdy poslat auto na ránu, protože ono ji opravdu vydrží, nebo kdy to naopak „prodat.“ Moc jsem nevěřil tomu, co všechno tohle auto vydrží, ale je to pravda a patří mu velký obdiv. A bez svého šoféra by to ani nemohlo dokázat, možná by jinak stálo zahrabané někde mezi Zoueratem a Atarem. Ale abych se vrátil k tomu odesílání zpráv. Pořadatelé se o novináře v press carech starají pořádně macešsky, přitom právě tihle lidé prodávají Dakar ve své surovosti, protože právě oni fotografují vozidla na trati. Press centrum a připojení k internetu je nepochopitelně pouze pro novináře, kteří se přesunují letadlem. Ostatní musí platit nehorázně velké poplatky za každý odeslaný kilobit, a tak při odjezdu na etapu hledáme v afrických osadách připojení k internetu. Budete se divit, ale internet je takový fenomén, že dorazil i sem. Připojení má občas k ideálu daleko, ale stejně tak nebo ještě dál má chování pořadatelů k novinářům. Když chcete večer po dojezdu ještě pracovat, ačkoli se vám únavou klíží víčka a nezavřete je jen proto, že máte oči plné písku, v deset večer vás z press centra jednoduše vyhodí s tím, že mají padla. Takže to, co k vám z Afriky přichází, tvořím většinou na klíně v bivaku a poté to z flash disku všechno odesílám z nějaké hliněné chýše v zapadlé uličce, kde jako zázrakem funguje internet… Už druhý den se marně snažím sehnat asistenční roadbook, abychom se měli vůbec podle čeho orientovat při cestě do cíle další etap, a nejeli jen na azimut, jako tomu bylo včera do Ataru. A nebo máme snad vyjet na trať se závodníky? Na to totiž itinerář máme, a měli jsme i ten asistenční, platil však jen do Zoueratu s tím, že v Zoueratu dostaneme zbytek. Samí voda. Pořadatelé rozdali zbytek roadbooků odpadlíkům z řad soutěžících

Michael Daněk