Víte, že i auta mají své hřbitovy?
Ríká se, že když něco končí, něco jiného začíná, jsou ale chvíle, kdy zachovat takový optimismus jeden asi nezvládne. Rozhodně ne v případě odchodu blízkého člověka, což bychom si ani ve snu nedovolili přirovnat k tomu, když člověk přijde o své auto, ale určitá analogie tady je.
Minimálně v tom, že pokud v našich končinách a podle našich tradic zamíří lidská schránka bez života na místo posledního odpočinku, tak i auta, některá, mají své hřbitovy, někdy opravdu velmi nostalgické, na hony vzdálené místům s hromadami vyskládaných blatníků a nekonečnými kalužemi technických kapalin.
A je těžké říkat, abyste se pokochali těmito obrázky, protože na nich je cosi velmi smutného. Nejenže představují zašlou slávu a nesplněné sny, ale jelikož auta často personifikujeme a věříme, že mají duši, bolí nás, když je vidíme umírat.
Přesto z tohoto pohřebiště starých vraků sálá kouzelná atmosféra a rozhodně je na ně příjemnější pohled na než obyčejné vrakoviště, kde jsou rozdrcená auta zmačkaná do ohyzdných kostek a naskládaná na sebe. Toto není vrakoviště v tradičním, řekněme industriálním slova smyslu, sloužící pouze k přípravě kdysi krásných aut na segmenty určené k semletí a roztavení.
Tyto obrázky konkrétně pocházejí ze švýcarského Kaufdorfu nedaleko Bernu, kdysi největšího přírodního muzea aut v Evropě.
Kolekce vraků vznikla už roku 1930 přičiněním automechanika, který odkládal částečně rozebrané vozy na pozemku za svou dílnou.
Svůj poslední odpočinek zde trávilo na 2 000 vozů všech druhů, od aut po náklaďáky.V roce 2008 se musela sbírka rozpustit, tedy přesněji řečeno rozebrat a odvozit, a místo vyčistit kvůli údajným ekologickým dopadům.
Kolem 780 aut bylo prodáno v aukcích, zbytek se musel zlikvidovat. Začínáme věřit tomu, že Švýcaři opravdu nemají auta v lásce. Nezbývá nám než se na místo podívat prostřednictvím obrázků. Rust in Peace!
