Diskuze

Nedávno jsem měl („zpátky“) půjčené autíčko, na kterém jsem začínal – moje první vlastní, na kterém jsem se učil jezdit. Yaris 1.0 VVTi r.v. 2000. Vybavené posilovačem brzd, rádiem, palubním počítačem a jedním airbagem (posilovač řízení, ABS, natož pak nějaký stabilizační systém, na to se zde nehraje). S váhou 800 kg dokáže i ten malinký motůrek docela zacvičit, alespoň v nižších rychlostech, a je to vážně zábava. Miluju tu mechanickou upřímnost tohoto auta. Místo řadící páky je kotva od parníku, její dráhy jsou dlouhé jak runway na letišti, ale i po tolika letech je řazení úžasně přesné a vydává tolik lahodné mechanické cvakání. Citigo bude něco na ten způsob, byť za nevypínatelné ESP palec dolů (jak má pak člověk řádit v zasněžených zatáčkách?). Tohle je úplně jiný typ zábavy než si člověk užije v přemotorovaném monstru. Není to o rychlosti, je to o splynutí se strojem a o schopnosti vymačkat z mála co nejvíce. Navíc, když se něco podělá, nemusí vaše kousky nutně hledat po celém poli a pravděpodobně zůstanete v jednom kuse. Protože to jezdí pomalu 🙂 Několik stovek km na jeden zátah bych s tím absolvovat nechtěl, ale i tak jsem byl moc rád, že jsem ho měl na pár dní půjčené na to moje příměstské postrkování. Užil jsem si je!