Účastník nehody na Gumballu vypovídá
Nick Morley z anglického Altrinchamu by byl poměrně běžným podnikatelem, kdyby se před několika měsíci nerozhodl zúčastnit akce zvané Gumball 3000. Přestože o ní angličané mluví jako o „rally“, o žádný závod nejde. Řečeno na plná ústa, je to jízda bohatých a bezstarostných, kteří řídí svá exotická auta přes Evropu (Ameriku, Asii…) a každý večer se účastní velkolepé, až megalomanské párty.
Ponechme stranou morální pohledy na věc – zápisné na akci, náklady na palivo a večírky by jistě stačily naživit několik afrických vesnic – a zaměřme se na bezpečnostní stránku věci. Přestože pořadatelé všechny účastníky nabádají, aby svědomitě dodržovali dopravní předpisy zemí, přes které jedou, mluvíme zde o skupině lidí s velmi silnými sportovními vozy a zbytkovým alkoholem v krvi. To opravdu není nejbezpečnější kombinace.
Když letošní ročník Gumballu skončil smrtelnou nehodou, mnozí měli okamžitě jasno. Opilý milionář se řítil přes město a zabil nevinné Makedonce. Jasno měla zejména bulvární média, která navíc informovala o tom, že viník nehody z místa ujel, aniž by zavolal pomoc, snažil se uprchnout ze země a posléze byl na hranicích zatčen. Tak to do nás cpal téměř všechen světový tisk bezprostředně po nehodě.
Jenže Nick Morley teď poskytl rozhovor denníku Manchester Evening News a zdá se, že to nebylo tak úplně přesné. Jistě, ani on nemusí mluvit úplnou pravdu, ale pokud si máme vybrat mezi bulvárním tiskem a přímým účastníkem…
„Nehodě nešlo zabránit,“ tvrdí Morley. „Nejeli jsme o závod. Ve skutečnosti jsme ten den na několika místech zastavili kvůli focení. Vjel jsem do zatáčky a spatřil před sebou červený záblesk – nějaké auto vjíždělo do křižovatky z vedlejší silnice. Neměli jsme čas dělat nic jiného, než se zapřít.“
Podle zprávy vypracované makedonskými právníky ve spolupráci s dopravními experty na objednávku Morleyho rodiny nejelo Porsche 911 před nehodou rychleji, než 76 km/h. Zpráva dodává, že i kdyby vůz jel v padesátikilometrovém rychlostním limitu, k nehodě by stejně došlo. Makedonský soud ovšem zprávu jako důkaz odmítl.
„Potom si pamatuji zvuk vystřelených airbagů a interiér byl plný kouře, ale žádný velký náraz jsme nevnímali. Vyskočili jsme z auta a šli se podívat, jestli jsou v druhém autě v pořádku. Řidiče jsem spatřil ležet na trávě – vyletěl z vozu, protože neměl zapnuté pásy. Byl v bezvědomí. Já byl zmatený a jednal jsem jako robot.“
Další podstatný rozdíl od zpráv podaných tiskem je v tom, že Morley i jeho spolujezdec zůstali na místě nehody až do chvíle, kdy oba zraněné z Volkswagenu Golf druhé generace odvezla sanitka. Pak prý začala atmosféra houstnout. Morley tvrdí, že se ozýval křik a někdo mu ustavičně cloumal rukou, takže raději zamával na dalšího projíždějícího účastníka a odjel. Na rozdíl od zpráv tisku ale neujel – zamířil totiž rovnou na policejní stanici.
Poté co policii nahlásili své nacionále, jeden z příslušníků jim oznámil, že se oběti nehody zotavují. Angličané byli propuštěni a vydali se k albánské hranici. Zhruba o čtyři hodiny později se Morley dozvěděl, že řidič Golfu zemřel a že se bude muset vrátit na policii, což udělal. „Zavřeli mě do cely předběžného zadržení a vzápětí stanovili kauci, kterou můj spolujezdec zaplatil.“ Následně Morley dostal povolení vrátit se domů, dokud nebude soud. Na letišti byl ovšem zatčen.
Následně strávil 40 dní ve věznici Ohrid, kam k němu doléhaly zprávy z tisku. „Řekli mi to mí právníci. Tisk mě vinil, že jsem jel naprosto nesmyslnou rychlostí a tvrdil, že jsem od nehody ujel. Nic takového bych nikdy neudělal. Udělali ze mě jakéhosi playboye, který si jezdí po Evropě bez ohledu na ostatní, což zkrátka není pravda. Jsem normální člověk, nejsem ani milionář. Měl jsem jen štěstí, že mě na Gumball pozval někdo, kdo byl ochotný zaplatit výdaje.“
„Ve vězení to bylo drsné,“ dodává. „Sdílel jsem celu s dalšími dvěma, jeden z nich tam byl za pokus o vraždu. Jídlo bylo jen to nezákladnější a podlaha byla ze ztrouchnivělého dřeva. V rohu byla díra místo záchodu.“
Když soudce odmítl přijmou zprávu expertů jako důkaz, Morley byl nervově na zhroucení. „Vůbec jsem nespal a v hlavě se mi odehrávaly ty nejhorší scénáře. Byly to nejstrašnější chvíle mého života. Čekal jsem, že dostanu spoustu let, přestože mí právníci soudci dokázali, že žalobce je nějaký nezaměstnaný chlapík, který chodí k soudu ve svém volném čase.“
Morley byl nakonec odsouzen na dva roky s tříletou podmínkou. Když se konečně dostal domů, oddechl si, ale jak sám říká, zdaleka to ještě není za ním. „Zatím si netroufám za volant, musím se nechat vozit a stejně se neustále bojím, že odněkud někdo vyjede a narazí do nás. Neustále mám noční můry o tom, co se stalo. Je to obrovská tragédie, se kterou se teprve musím naučit žít. Rodině obětí jsem dvakrát psal z vězení, abych vyjádřil svou lítost a soustrast.“
Během dvou týdnů by měla být hotova žádost o celkové zproštění viny.
Kde je skutečná pravda, to se zřejmě nedovíme, výpověď Morleyho je pochopitelně pouze jednostranná. Upřímně řečeno je v ní ovšem méně trhlin, než v nafouklé bublině bulvárních zpráv.
Honza Koubek
