Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část I.)

Dnešní článek, přesněji řečeno první ze série článků, věnovaný problematice tzv. materiálního aspektu přestupku začne poněkud netradičně. To proto, že toto téma není jen ryze právním tématem, ale je to téma principielní, skoro ideové, protože ve výše uvedeném materiálním aspektu přestupku se skrývají faktické a skutkové okolnosti provozu na pozemních komunikacích, než nějaké právní kličky nebo sofistikované a subtilní právní argumentace. Pojednání nad materiálním aspektem přestupku tak začne úvahami nad těmi skutečnostmi, které se následně promítly do zákona, ale které jsou „skutkové“ a nikoli tedy čistě právní. Předem se omlouvám, pokud se ten úvod bude zdát čtenářům dlouhý, ale cítím to jako nutné. Téma je to z hlediska silničního provozu zásadní, a tak se chci jednotlivými aspekty postupně a podrobně probrat a hlavně předjímáním protiargumentů na ně předem rovnou odpovídat.

Ačkoli to totiž může překvapit, i naše zákony tu a tam obsahují ustanovení, které vychází ze zdravého, objektivního a emocí prostého posuzování našeho každodenního života a nastavují taková pravidla, která jsou nejen smysluplná, ale i legitimní a taková, nad kterými se lze, alespoň tomu věřím, shodnout, a to i proto, že diskuse o nich bude velmi exaktní, přesná a „měřitelná“. A protože tento aspekt je velmi blízko laickému chápání nutnosti regulace pravidel silničního provozu (alespoň tak, jak jsem jej měl za posledních 10 let možnost vnímat) a protože vnáší do diskuse prvek přiměřenosti a nevyhovuje šablonovitým, schématickým a démonizujícím náhledům na chování „formálně“ porušující stanovená pravidla, budou diskuse a úvahy z počátku opravdu filozofické, než přejdu k samotným právním aspektům. Právní aspekty jsou totiž v tomto případě přímo promítnutím určitých filozofických a principelních přístupů k problematice silniční dopravy a toho nejpodstatnějšího – bezpečnosti silničního provozu, protože přece každý z nás se chce z jízdy autem vrátit domů živý, zdravý a s autem v původním stavu. A protože nepředpokládám, že by se řidiči takto domů vrátit nechtěli, bude úvodní část k tomuto tématu věnována právě obšírnému popisu ideových aspektů bezpečnosti silničního provozu, které, jak bude následně ukázáno, se promítly i do textu zákona a nazývají se „materiální aspekt přestupku“.

Ještě než se ale do jednotlivých argumentů pustím, nemohu předem neuvést pár důvodů k tomu, co mne k napsání tohoto článku vedlo a jaký je můj obecný přístup k tomuto druhu sdílení informací nebo poznatků. Pokud to čtenáře nezajímá, následující řádky přeskočte (k samotnému tématu vyjde první část v pondělí), před „rozvířením“ jednotlivých aspektů k materiálnímu aspektu přestupku ale cítím nutnost se s argumenty, které uslyším po dopsání článků k tomuto tématu, předem vypořádat.

Nepochybuji o tom, že po přečtení všech těch článků a informací týkajících se materiálního aspektu přestupku se objeví dost těch, kteří mne s patřičnou dávkou hněvu označí za vraha malých dětí, obhájce „silničních pirátů“, nezodpovědné individum a tak dále. Hysterie, a nebojím se to tak označit, spojená se skutečností, že věci nejsou tak, jak jsou na ně lidé zvyklí, že jsou věci složitější, než se zdá, že státní správa nemusí být organizačně, personálně, technicky nebo jinak schopná dostát požadavkům nejen racionálního přístupu, ale i zákona a že v důsledku toho (zpravidla v důsledku neschopnosti něco dokázat nebo prokázat) může dojít k tomu, že řidiči, kteří skutečně ohrožují ostatní účastníky silničního provozu, nemusí být potrestáni nebo „eliminováni“ z provozu na pozemních komunikacích, bude značná a některé takové emotivní hlasy bude v diskusi pod tímto článkem asi hodně slyšet.

Upřímně řeknu, že mne to netrápí. Nejsem vzdělán jen v právu a chápu, z psychologického hlediska, co autory takových emotivních hlasů trápí. Rozhodně ale chci říct, že jejich přístup nesdílím. Respektuji ho, ale nesdílím. Politika stylu „hlavně jim nic neříkejte nebo to zneužijí“ podle mého názoru není přístupem, který by v důsledku cokoliv řešil. Opravdu cokoliv. Nejsem zastáncem teorie, že lidé jsou nesprávní tvorové a že nad nimi neustále někdo musí bdít a nejen bdít, ale nejlépe jim říkat, co mají dělat, co mají říkat a co si mají myslet. Ruku na srdce, opravdu neubližujete druhým lidem, protože to stanoví zákon nebo proto, že to ze svého úhlu pohledu nepovažujete za „správné“? Řekl bych, že to druhé. A s pravidly silničního provozu to není jinak. Také se chováme na silnicích ohleduplně a rozumně proto, že se chceme dostat z místa A do místa B v pořádku a že nechceme druhým ublížit a ne proto (bez ohledu na to co víme, že můžeme), že to předepisuje zákon. A právě to by měl mít človek na paměti při posuzování přestupků (dále se k tomu dostanu detailněji).

Nesdílím proto závěr, že informování veřejnosti o tom, že některé věci se právně mají takto a takto, je příčinou problémů. A příčina není ve špatném zákoně, ale v chování lidí. A zákon chování lidí nezmění, ani nepřepíše. Leda pod extrémně těžkým tlakem všudypřítomného dohledu a represe, ale opravdu si přejeme, aby na každém rohu stál policista a všude byly kamery, které by protiprávní jednání zachycovaly a tak umožňovaly jeho prokázání? Já ne. A to hlavně proto, že by to sice mohlo částečně řešit problém trestání, ale po cestě k takovému výsledku bychom obětovali víc, než je dle mého názoru přijatelné. Vlastně bychom obětovali všechno. Nechci tady planě filosofovat, ale tuším, že to byl Thomas Jefferson, kdo řekl, že ti, kdo obětovali svou svobodu, aby získali bezpečnost, nakonec ztratili jak svobodu, tak bezpečnost. Tím chci říct, že problém nevyřešíme tím, že budou všude kamery a všude policisté a že bude existovat dokonalý systém zadokumentování lidského chování a že hlavně nebudeme navíc nikomu říkat, jak máme nedokonalé zákony nebo jak může kdo ztížit situaci státní správě při represi na silnicích. A právě proto, že do takového temného konce by takové uvažování vedlo, odmítám ho. Odmítám věřit ve spásnou funkci nekonečné reglementace a represe nebo v orwellovské „ignorance is strength“. Nevidím proto důvod, proč bych veřejné moci a těm, kdo jí vykonávají, měl situaci ulehčovat nebo odstraňovat překážky. V represi nevidím spásné řešení, a proto ani necítím „vinu“ za to, že selhává v důsledku toho, že lidé znají svá práva.

Na druhé straně, zeptáte-li se, nám tedy zbyde současný nedokonalý systém, který skutečně může umožnit, že vlivem informovanosti řidičů a/nebo neschopnosti státní správy potrestat konkrétní jednání, může mezi námi na silnici jezdit řada řidičů, kteří ostatní skutečně ohrožují. Ale pokud se nechceme pustit po šikmé ploše všudypřítomného dohledu a s tím související represe, což já nechci, nezbývá (filosoficky řečeno) než se soustředit primárně na to, aby jeden každý z nás nebyl tím, kdo druhé ohrožuje a zbytek nechal na Bohu, osudu, náhodě nebo čemu každý z nás věří. Neboť jsem přesvědčen, že všudypřítomný dohled, všemocná (represivní) policie a dokonalé zákony (jako kdyby něco takového mohlo existovat) naše problémy nevyřeší. A proto pak nemůže být problém ani v tom, že někdo upozorní na to, že se věci z hlediska zákona mají trochu jinak a díky neschopnosti státní správy dostát zákonným požadavkům, takový „silniční pirát“ může uniknout.

Ještě poslední dva argumenty z tohoto soudku. Určitě si vyslechnu v diskusi argument o tom, že když se kácí les (tj. z hlediska zákonů, dohledu a represe se vymáhá striktní dodržování zákonných pravidel bez ohledu na smysluplnost jejich aplikace v daném případě), tak létají třísky, tzn. že řidiči jsou vystaveni šikaně ze strany policie za jednání, které ve skutečnosti není ohrožující, ale je v rozporu se zákonem. K tomu snad jen uvedu, že tato argumentace vydrží jejim zastáncům zpravidla jen do té chvíle, než se stanou tou třískou. Život přináší řadu situací a pochybuji, že každý se dokáže vždy vejít pod ustanovení zákona a nemá jakýkoli důvod je porušit. Pak samozřejmě začne snášet své důvody, proč je bylo legitimní porušit a dostane se tak na úroveň argumentů, které budu přednášet později i já a fakticky tak potvrdí skutečnost, že zákon není svatý, ale je tu proto, že po určité regulaci je společenská poptávka a že tedy právní úprava není nebo by neměla být samoúčelná a případně pokud je, pak je na místě snést argumenty z roviny vyšších právních nebo filozoficko-společenských principů, aby takový dopad právní úpravy byl eliminován. Znamená to sice prakticky všechno relativizovat, ale lidé ani situace nelze napasovat do konečného množství šablon, protože možných situací je nekonečně a proto je třeba mít pro účely zachování lidské svobody, individuality a přiměřenosti a spravedlnosti při aplikaci jednotlivých pravidel obecnější přístupy, které lze jednotlivě aplikovat a přizpůsobit podmínkám. Z toho důvodu je dle mého názoru nevhodné přijmout závěr o létání třísek při kácení lesa.

V poslední řadě nám jistě nějaký znalec římského práva v diskusi připomene striktní zásadu „dura lex, sed lex“. K tomu bych snad jen doplnil, že se každý z nás samozřejmě může inspirovat, v čem chce. Kromě starořímských zásad klidně v těch starozákonních s heslem „oko za oko, zub za zub“ nebo v ještě starších, troufnu si říct, primitivnějších. Co tím chci říct, je, že nic není svaté. Žádný princip není nedotknutelný, tím méně, je-li x set nebo tisíc let starý. V minulosti lidé měli na řadu věcí o dost odlišné názory, které dnes nepřebíráme. Já samozřejmě respektuji názor každého, zde však prezentuji ten svůj. A věřím, že jsme dnes dál. Že můžeme věřit tomu, aby lidé měli vlastní názor a samozřejmě za něj nesli odpovědnost než apriorní odmítání toho či onoho, omezování těch či oněch informací apod. jen proto, aby si takový či jiný názor nemohli udělat nebo se tak či onak nemohli chovat. Důležitá je dle mého názoru vlastní zodpovědnost za chování jednotlivce, ať už je jakékoli.

Proto se musím předem ohradit proti případným obviněním, že jsem to já, kdo má na rukou krev obětí dopravních nehod, když informuji ostatní o tom, jaké právní předpisy máme, jaké jsou jejich možnosti a limity. Jak bylo výše řečeno, ostatní lidem také neubližujeme proto, že to zákon zakazuje, ale protože jsme se tak chovat nerozhodli. Nikdo z čtenářů by jistě nešel ubližovat lidem v ten samý den, kdy by došlo ke zrušení příslušného trestného činu jen proto, že by ke zrušení takového trestného činu došlo, že? A ten, kdo by někomu řekl, že ten trestný čin zrušili, by také nebyl odpovědný za to, že by si ten někdo řekl, že díky tomu teď již může druhým ubližovat a ublížit šel, že ne? Odpovědnost má vždy ten, kdo konkrétní jednání způsobil. Odmítám proto zjednodušující a schématizující přístupy, kdy se obviňuje ten, kdo informaci přinesl.

A ano, znamená to v důsledku a jsem si toho vědom, že po silnicích může jezdit šílenec, který mne nebo mé blízké může zranit nebo zabít. Myšlenka na něco takového je samozřejmě velmi nepříjemná a odpudivá, ale co se mě týče, je to stále přijatelnější koncept, než fakt, kdy je na každém rohu policista, všude kamery a nikdo neví, jak se procesně obhajovat jen proto, aby náhodou takový šílenec „vyzbrojený“ příslušnými argumenty neunikl a nezabíjel a neohrožoval ostatní dál. Chápu, že ne pro každého je to takto přijatelné, nicméně takto to vnímám já.

Tolik tedy k první části série článků na toto téma. O materiálním aspektu přestupku samotném to ještě nebylo, ale filozofický úvod k tomu byl zcela nezbytný, protože v dalším pokračování (již v pondělí) z jednotlivých argumentů snesených shora budu vycházet a budu ukazovat, jak se promítly do právní úpravy.

JUDr. Tomáš Beran