Studnice moudrosti

Před nějakou dobou jsem si na jiném místě dovolit zpochybnit soudnost úředníků, kteří rozhodují o umístění dopravních značek všeho druhu, zejména těch restriktivních. Pár čtenářů se mi tehdy ozvalo se sofistikovanou argumentací ve smyslu „ti, co o tom rozhodují, tomu přece rozumějí, mají na to školy.“ Pak přišel slavný první červenec a ejhle  – celá společnost najednou s velkou slávou rozjela debaty o tom, že ne všechny příkazy a zákazy na silnicích  jsou tak úplně potřebné a smysluplné.

Ne, že bych ty apologetické hlasy nechápal. Představa, že z  daní živíme armádu nekompetentních darmožroutů, je příliš znepokojivá. Už od mládí je nám (před rokem 1989 stejně jako dnes) podsouváno, že stát a jeho instituce fungují v zájmu nás všech. Prdlajs. Zájem státu je zřídka totožný se zájmem jedince v něm žijícím. A zájmem státních úřadů není konat pro dobro poplatníků, nýbrž vynalézáním dalších a dalších úřednických postů zesilovat svůj vliv na dění ve společnosti a pak obhajovat existenci těchto nových postů tvorbou neustále se na sebe kupících zákonů, vyhlášek, nařízení a omezení. Kdo chce vidět, nemusí chodit pro brýle daleko. A kdo vidět nechce, je buď státní zaměstnanec, nebo někdo podobně naivní jako moje matka.

Nechme teď stranou řadu idiotsky navržených a někdy vyloženě nebezpečných dopravních staveb. Zapomeňme na způsob, jímž si městští i opravdoví policisté vykládají pojem „spravedlnost“. Přimhuřme oko nad dokonale připraveným zákonem 411, podle kterého je vůbec nejtěžším silničním zločinem jízda bez dálniční známky. A už vůbec se nebavme o těch značkách. Dnes bych rád nasměroval vaši pozornost k neuvěřitelnému fenoménu jménem Besip. Součást Ministerstva dopravy České republiky (v posledních letech proslulého zejména nákupem Pendolin, přípravou zákona 411 a tendrem na mýtné) podle vlastních slov „Definuje řešení silniční bezpečnosti na celostátní úrovni, koordinuje činnost subjektů státní správy i samosprávy, nestátních neziskových organizací, podnikatelských subjektů, škol, vědeckých institucí, podporuje aktivity na místní úrovni, realizuje preventivní komunikační aktivity včetně kampaní, podílí se na zabezpečování dopravní výchovy dětí, zabezpečuje zahraniční vztahy.“

Jinými slovy, ti dobří lidé dělají všechno, co umějí, abychom se na silnicích nepozabíjeli. Obávám se ale, že toho umějí zatraceně málo. Nechci a nebudu hodnotit odbornost či úspěšnost projektů,  k nimž nemám dostatečné podklady ani vzdělání. A přesto si troufám tvrdit, že tahle banda diletantů je nám ohledně bezpečnosti na silnicích platná jako Topolánek při sestavování vlády.

K tomuto vědeckému závěru jsem dospěl studiem internetových stránek Besipu. Varování: stránky nejsou vhodné pro děti do padesáti let, těhotné ženy a motoristy se slabším srdcem.

Informační část webu je rozdělena do logických sekcí, jako například bezpečností pásy, dětské autosedačky, rychlost atd. Rychlost? To vypadá zajímavě. Motorista lačný informací se po kliknutí na odkaz Příčiny negativních statistik dozví například toto:

• Zákon stanovuje nejvyšší dovolenou rychlost v obci – 50 km/h
• Reálná rychlost – 60 km/h a více!
• Při 50 km/h – přežije srážku 3 x více lidí
• Dráha zastavení je při 60 km/h o 9 m delší

To je mi objev. Navrhuji tedy zavedení nejvyšší povolené rychlosti 0 km/h, abychom měli úplnou jistotu. A kromě toho bych rád viděl, na jakém statistickém vzorku byly crash testy se živými chodci prováděny. Jestli si nebyly skupiny lidí přejetých rychlostí 50 km/h a 60 km/h rovny co do velikosti, rozdělení pohlaví, věku, vzrůstu a tělesné kondice, je věrohodnost výzkumu vážně zpochybněna. Cože, on žádný neproběhl? A kde potom přišli k tak přesnému číslu? Jo oni to tak nějak odhadují, aha.

Další informačně bohatou sekcí je kapitola Základní bezpečnostní pravidla. Daňový poplatník a tedy i faktický spolumajitel webu si v ní například přečte, že tachometr je „naprosto přesný měřicí nástroj“. To je zajímavé. Měření rychlostí sice moc nerozumím, ale pár let jsem se živil jako specialista v oboru, jenž metrologie nazývá měřením délky a úhlu, a tam jsme žádné naprosto přesné měřicí nástroje neměli. Prý byl nějaký přesný etalon někde v Paříži nebo kde, jenže já k němu ani nepřičichl. Nevěděl jsem, že v oboru měření rychlosti jsou naprosto přesná měřidla už dávno samozřejmostí.

Opatrní motoristé někdy tápou v tom, jaký odstup by měli udržovat od auta jedoucího před nimi, aby dokázali bezpečně zastavit. Stránky Besipu naštěstí přinášejí exaktní návod:

„Pro výpočet této vzdálenosti si zaznamenejte určitý bod, kolem kterého vozidlo před vámi projíždí (strom, značka, sloupek…) a započtěte nejméně dvě sekundy, než projedete vy kolem stejného bodu“.

Jasné, ne?

Vůbec nejfundovanější informace však přináší kapitola Vliv rychlosti na vozidlo.  Hned z  první věty je vidět, že autory textu jsou přední specialisté v oboru dopravní bezpečnosti. „Infrastruktura a signalizace jsou koncipovány tak, aby řidičům nabídly jízdu bez rizika, ale to jenom v případě, že jsou respektovány povolené rychlosti.“

To, co následuje, není o nic méně interesantní:

„Infrastruktura a signalizace jsou koncipovány tak, aby řidičům nabídly jízdu bez rizika, ale to jenom v případě, že jsou respektovány povolené rychlosti. Pokud jsou překračovány, řidiči se vystavují hned několika rizikům:

• Vůz se stává méně ovladatelným. Při nadměrné rychlosti je mnohem těžší ovládat vozidlo a měnit dráhu, zvláště se snižuje přilnavost kol.

• Někdy stačí jenom pár km/h nad rychlostní limit k tomu, aby v zatáčce vozidlo sjelo z cesty. Pokud je odstředivá síla větší než přilnavost, vozidlo se neudrží a vyjede ze silnice. Pro zmenšení odstředivé síly stačí snížit rychlost vozidla.

• Při nadměrné rychlosti je také spotřeba paliva vyšší. Motory a další mechanické prvky jsou obecně konstruovány takovým způsobem, aby byly úsporné a aby neznečišťovaly prostředí, ovšem obojí za předpokladu, že vozidlo jezdí předepsanou rychlostí.

Ujišťuji ctěného čtenáře, že mu zrak slouží dobře. Budete-li respektovat povolené rychlosti, nehrozí vám žádné riziko. Jmenovitě jste ušetřeni hrozby „sjetí z cesty.“ Při nejbližší příležitosti vyzkouším tuto revoluční interpretaci fyzikálních zákonů ve vhodné pravoúhlé zatáčce. Ale raději se předtím pořádně sjedu.

Neméně pozoruhodný (a mně doposud neznámý) fakt je, že při jízdě předepsanou rychlostí vozidlo neznečisťuje životní prostředí. Obdiv k člověku, který se nestydí napsat a zveřejnit něco takového, mi nedovoluje snižovat hlubokomyslnost jeho objevu žádným komentářem.

Podobných mouder je na webových stránkách Besipu nepřeberné množství. Bavil jsem se dobře a dlouho, než mi došlo, že nečtu práci literárního komika, ale web státní správy, vytvořený a provozovaný díky penězům z našich daní. Autoři těchto blábolů jsou placeni jako odborníci na problematiku silniční dopravy a jejich slovo má značnou váhu při tvorbě takových klenotů českého práva, jako je třeba zákon 411. Vyzývám proto stále ještě úřadujícího ministra dopravy pana Řebíčka, který je ve funkci mimo jiné díky mému hlasu, aby neprodleně učinil příslušná opatření a odeslal diletanty okolo sebe do péče Úřadu práce. Koneckonců, státní instituce jako státní instituce – obě platí kromě hrstky potřebných celé zástupy příživníků, kteří nechtějí a neumějí pracovat.

Provozem motorového vozidla odvedu každoročně do erární kasy obrovskou sumu peněz a je mým svatým právem žádat za ně služby na úrovni. Jak odborně je asi na ministerstvu dopravy zpracovávána složitější problematika, když jeho úředníci nezvládnou sesmolit ani jednoduchý informační web?

Marek Knotek