Škoda Rapid: zákulisí mezinárodní prezentace – jak to chodí?
Škoda Rapid. Tohle je zřejmě nejskloňovanější jméno auta posledních několika dnů a to nejen na Autowebu. Jde o zbrusu nový model tuzemské automobilky a tak je nabíledni, že se Rapid těší zájmu více i méně odborné veřejnosti. I my za sebou máme řadu článků, víme, jestli bude mít či nebude mít Rapid úspěch, natočili jsme video s Rapidem, publikovali test z mezinárodní prezentace.
A právě té se týká i následující článek (i když teď nejde o Rapid jako takový). Věc se má tak, že tu a tam se objeví redakci dotaz, jak že to na prezentacích nových modelů vypadá, zda je to spíše zábava, to cestování, destinace, jídlo a tak – a nebo je to ryze pracovní záležitost. Mrkněme tedy pod pokličku naší práce.Mezinárodní prezentace se obvyklé koná (bez rozdílu značky) v zahraničí a důvody jsou zřejmé. Dobré silnice, lepší než u nás, dobré počasí. Jen občas se koná prezentace v Čechách, právě Škoda má nějaké na svém kontě a pokud si vzpomínám, tak Subaru kdysi udělalo představení ostré Imprezy v naší středoevropské kotlině. Každopádně za Rapidem jsme museli letět a tak jsme, já a Ondra, vyrazili na letiště Ruzyně. Odlet v osm, sraz v sedm, předtím ještě vrátit testovací auta z minulého týdne, čili jsem vstával v pět.
Steve McQueen řekl, že závodění je život a vše ostatní je čekání. Čekání je nedílná součást mezinárodních prezentací. Letištní haly známe důvěrně.
Téměř celé letadlo patřilo naší novinářské výpravě, chyběl málokdo z branže. Pokud vás zajímá, jak se stavím k létání, tak mi nijak nevadí, mám za sebou desítky a desítky letů a Ondra byl evidentně taky v pohodě, protože spal. I já upadl do komatu, ale ne na dlouho. Tentokrát se totiž neletělo nikam daleko, obvyklou oblíbenou destinací je například Španělsko, vlastně jsem sedli hned po pár minutách, cílem byla totiž Vídeň. Něco přes půl hodiny letu.
Škoda Rapid fotogalerie – vše co potřebujete vidět
Na místě, tak jak to bývá všude, nejen u Škodovky, se nás ujaly hostesky a zavedly do hotelu nedaleko terminálu, kde měla automobilka své dočasné zázemí. Snídaně, krátký briefing, a pak už hurá pro klíče od aut. V nabídce byly obě verze benzínové dvanáctistovky, čtrnáctistovka a diesel. Tříválec HTP chyběl. Stále ještě není jasné, jestli se u nás bude prodávat.
Naše volba byla jasná… základní 1.2 TSI, protože právě tahle specifikace bude podle nás ta nejprodávanější. Na parkovišti nám člověk od Škody naprogramoval testovací trasu do navigace a jelo se. Směrem k restauraci kdesi severně od Bratislavy, kde nás čekal oběd. Na cestu jsme měli nějaké tři hodinky, což se může zdát jako dostatek času vzhledem k tomu, že z Vídně do Blavy to není ani sto kilometrů, ale ne pro nás. Chtěli jsme fotit, natáčet, testovat…. Takže jsme to měli jen taktak, vlastně jsme přijeli na místo mezi posledními.Zastavili jsme totiž u jedné zajímavé lokace, kde jsme rozbalili své nádobíčko. Jen než jsme našli tohle ideální místo, nám zabralo pěkných pár minut. Odlehlé místo se přesně podle Murphyho zákona změnilo ve frekventovaný dopravní uzel přesně ve chvíli, kdy jsme začali točit, takže jsme museli čekat. Pak bylo špatné světlo. Pak zase jezdila auta. A tak dokola. Ale zvládli jsme to. Snad.
Tak přesně o tolik má Rapid místa více místa pro kolena vzadu než předchozí Octavia.
Po obědě zase rychle do auta, nafotit a dotočit to, co jsme před obědem nestihli. Což znamená, že jedeme v tom samém autě a nemůžeme využít možnosti přesednout do jiné specifikace, do exempláře s jiným motorem či výbavou. Chyběl by nám celistvý materiál. Tak tedy pak hurá do hotelu, kde jsme se měli ubytovat. Další hodinka za volantem. Jestli můžeme jezdit jak chceme, bez dodržování rychlostní limitů? Určitě ne. Všichni jsme podepsali prohlášení, navíc v autě je GPS, které ví, kde jsme a jak rychle jedeme, takže pokud by někdo chtěl jančit, jsou tady důkazy a „já to nebyl“ jako výmluva neobstojí. Navíc jsem už zažil, jak při prezentaci policie zakročila a udělila pokuty. Vysoké pokuty v eurech.
Takže limity nepřekračujeme. A to je dobře… Je jen jeden den poté, co na Slovensku změnili legislativu, za auto není odpovědný řidič, ale majitel, takže policie nově ani nestaví, jen fotí. A já se Škodovce upsal, takže veškeré potíže by šli za mnou. Klidná noha na plynu, sleduji značky. A dobře dělám, na parkovišti u dálnice, v řadě civilních aut stojí nenápadný vůz a z okénka kouká chlápek v uniformě s mobilním radarem. Nejet pomalu, tak mně má.
DOPORUČUJEME: Máte diesel? Zjistěte, jak zvýšit jeho spolehlivost.
Konečně hotel. Sprcha, vybalit kufry a rychle na tiskovou konferenci. Během hodinky jsme se dozvěděli od kompetentních lidí z firmy vše podstatné o Rapidu, kromě ceny, o té se bude mluvit až na pařížském autosalonu. A pak hned ven před hotel, kde na nás čeká flotila Superbů, které nás vezmou na večeři. Restaurace je na druhém konci města.U stolu tři novináři a tři zástupci automobilky. Příjemná večeře, diskuze u jídla samozřejmě na téma Rapid. A pak zase zpět do hotelu. Otevřený bar? Ne, díky, to už bych asi usnul přímo na barové stoličce, dnes toho bylo vážně dost. Ne že bych neměl chuť, ale všechny síly jsem nechal u posledního průjezdu v zatáčkách, kde jsem fotili.
Fotit, natáčet, natáčet, fotit… Na prohlídku města nebo bazén není čas.
Teď se asi sluší upozornit na to, že jsem v Bratislavě, nepočítám-li průjezdy do Budapešti, nikdy nebyl. A ani dnes jsem si neprohlédl z města vůbec nic. Nebyl čas a prostor, jen z okna jsem viděl Dunaj, hrad, restauraci nad mostem. Takže ne, tohle opravdu není zábava nebo dovolená, pokud by někdo nabyl toho dojmu.
Ráno snídaně, vyklidit pokoj, předat klíče. A už tady jsou zase Superby a jede se zpět do Vídně na letiště. Tam máme hodinku a půl, pak už letadlo a cesta zpátky. Jen pro úplnost, hotel opouštíme asi v deset hodin dopoledne, doma jsem ve tři. Tři sta kilometrů po silnici, dvestěpadesát vzdušnou čarou. Pět hodin na cestě a let čistého času pětatřicet minut.
Ne ne ne, já nespím… jen jsem se hluboce zamyslel a zavřel u toho oči!
Karty v kameře a foťáku plné fotek a záběrů. Poznámkový blok popsaný poznámkami. Kdeže jsme to byli? Aha, Vídeň a Bratislava. Co tím chci říct? Jen to, že tohle naše cestování za novými auty je práce, jako každá jiná, možná časově náročnější, než když jdete ráno do kanclu nebo do fabriky, a až tak nezáleží, v které zemi se představení koná. Ne, nestěžuji si, jen chci vysvětlit, že to opravdu není rekreace, ale někdy celkem slušná a náročná dřina. Tak tohle je naše práce. A my ji děláme rádi.
Filip Rakovan
ČTETE TAKÉ: Velký test Škoda Citigo 1,0 MPI
