S Bugatti Veyron přes Floridu

Dnes už bychom všichni měli vědět všechno, co se o Bugatti Veyron 16.4 vůbec vědět dá. Bugatti nás zahrnovala různými prototypy už od Tokijského autosalonu v roce 1999. Funkční sériový kus se slintajícímu světovému motoristickému tisku představil loni na podzim na Sicílii.

Jak moc šílené tohle auto vlastně je? Pojďme si projít několik faktů od výrobce:
– výkon 1001 koní
– točivý moment 1254 Nm
– šestnáct válců, čtyřiašedesát ventilů
– čtyři turbodmychadla
– nejvyšší rychlost 407 km/h
– zrychlení 0 – 100 km/h za 2,5 sekundy
– zrychlení 0 – 200 km/h za 7,3 sekundy
– zrychlení 0 – 300 km/h za 16,7 sekundy
– cena 1 milion Euro bez daně

Není už konečně čas, aby nám Bugatti jednoho Veyrona půjčila na pořádný výlet? Jak říkával můj otec, když se nezeptáš, odpověď je ne. Tak jsem se zeptala.

Každý rok, přesně v době kdy končí divoký motorkářský Bike Week na Daytona Beach a v každém pobřežním městě na Floridě, které má písečné pláže a levné motely jsou právě v plném proudu ještě divočejší středoškolské jarní prázdniny, se koná ještě jedna zajímavá akce: Concours d’Elegance v hotelu Ritz Carlton na ostrově Amelia Island. Na pár dní se stane oázou nádherných historických automobilů, dokonale zastřižených trávníků a zazobaných gentlemanů s vybraným chováním. Nekoná se v Ritzu jen tak pro nic za nic.

Zatímco golfové hřiště je zaplněno třemi stovkami vzácných exponátů a osmnácti tisíci diváků, průčelí luxusního hotelu je dokonalým místem pro vystavení vašich exotických dopravních prostředků (pochopitelně za poplatek). Hoteloví sluhové celý víkend jen kmitají, aby odklidili „obyčejnější“ dopravní prostředky a udělali místo pro flotilu, která se jen tak nevidí. Letos mimo jiné obsahovala tři Maybachy, Spyker, Bentley Arnage, Lamborghini Gallardo Spyder, Rolls-Royce Phantom a vůbec nejexkluzivnější ze všech – Bugatti Veyron.

„Nejrychlejší auto“ konečně dorazilo do Ameriky. Vlastně dorazila hned dvě. Jedno bylo doručeno skutečnému, živém zákazníkovi, druhé bylo novinářské.

„Chci vzít tohle auto do samého srdce Ameriky, domova ‚bežných občanů‘ a zjistit, jak se chová ve skutečném provozu“

Mlčky postávám za hloučkem dětí, ke kterým mluví jejich strýc, Timothy Groover, doktor z Jacksonvillu: „Tohle je Bugatti Veyron, auto, jaké už nikdy nikdo další nepostaví. Dokáže jet rychlostí 400 km/h.“

„406,67 km/h,“ zamumlá jeho vnuk.

„Má výkon 1001 koně,“ pokračuje Groover, „o polovinu víc výkonu i točivého momentu, než má Ferrari Enzo. Abyste ho rozjeli na čtyřista a zase zastavili, potřebovali byste rovinku dlouhou skoro pět kilometrů.“ Děti vytáhnou mobilní telefony a dělají si fotky auta.

Našeho auta.

My mobil s foťákem nepotřebujeme, protože z Evropy přiletěl Tom Salt s obrovskou brašnou plnou profesionálních foťáků a bude Veyrona fotit jen pro nás. Kromě řidičky/autorky a fotografa potřebujeme ještě technického redaktora Dona Shermana, který poveze Salta v doprovodném autě, Audi Q7, jehož rozměrné střešní okno je ideální pro focení za jízdy. „Potřebujete řidiče doprovodného auta,“ vyštěkl na mě Sherman do telefonu jen pár minut po tom, co mi z Evropy potvrdili zapůjčení. Jak se to proboha dozvěděl? „Jsem váš člověk. Potřebujeme to auto trochu proměřit.“

Pak už jsem si byla docela jistá, že jediné, co nám zbývá, je vyrazit na cestu. Cestu, jejímž cílem byl Vernon, Florida. Město, které je hlavním námětem mého nejoblíbenějšího dokumentárního filmu všech dob s názvem Vernon, Florida. „To je skoro 300 mil daleko,“ zavrčel Shermanator, „Radši bysme měli jet na Alligator Alley a naměřit ta čísla.“

Jenže já chtěla vzít tohle šílené auto do samého srdce Ameriky, domova „běžných občanů“ a cestou zjistit, jak se tohle auto chová ve skutečném provozu. Zhruba jedna třetina ze zhruba tří stovek Veyronů, které kdy budou vyrobeny, se pravděpodobně dostanou na prodejny zástupců značky v USA. Z nich pak zmizí do garáží multimilonářů a navždy se vypaří v obláčku čiré exkluzivity. Bylo naší povinností šířit potěšení z jeho přítomnosti na ulici. Byla jsem si zatraceně jistá, že nechci nechat Shermana vyždímat z té věci maximálku na Alligator Alley. Byla jsem si zatraceně jistá, že nechci Veyron ždímat nikde. (Mimo jiné i proto, že plně natankovanému Veyronu dojde při maximální rychlosti vysokooktanový benzín během dvanácti minut.) Nakonec jsme zvolili kompromis: Sherman si svá čísla naměří cestou do Vernonu.

„Nevím, jestli se mám víc obávat o svůj styl oblékání, nebo o svůj styl řízení“

„Samozřejmě vás nemůžeme nechat řídit auto samotnou,“ říká mi uhlazený švýcarský zástupce automobilky, Georges Keller, který přiletěl v noci před naším odjezdem. Ajaj. Konec legrace. Tohle může vážně narušit náš tajný plán, kdy by Sherman namontoval na auto své měřicí zařízení a pochytal si svá čísla.

Keller mi představuje mou gardedámu, alžírského francouze jménem Pierre-Henri Raphanel, který za svou dvacetiletou kariéru závodil s kdečím, včetně několika silných monopostů. Na vrcholu své černé hřívy má zaparkované sluneční brýle, má žhnoucí černé oči, těsné černé džíny, černé závodní boty a úchvatný černý kožený kabát s límečkem otočeným vzhůru. Pod ním prosvítá ultra-chic purpurovo-světlezelená kostkovaná košile. Nevím, jestli se mám víc obávat o svůj styl oblékání, nebo jak budu pod jeho dohledem řídit tenhle supersport.

Jenže se nemusím obávat ani o jedno. Raphanel vzápětí bere telefon a nepoloží ho další dva dny. Nevšimne si ničeho, pokud se udržím na asfaltu. Možná si nevšimne ani Shermana. A už jsem se zmínila o německých technicích, kteří neumí anglicky? Přátelští Stephen a Georg nás budou následovat v půjčeném minivanu Chrysler Town&Country.

Abychom z toho udělali skutečnou jízdu od pobřeží k pobřeží, míří naše mezinárodní společnost jižně po silnici A1A, a hledáme nějakou pěknou pláž, kde bychom auto vyfotili na pobřeží Atlantiku. Ani ne o třicet minut později nám po bok najíždí superbike Honda RC51 a motorkář nám rukou dává znamení, že si zazávodíme, načež odpálí vpřed. My ale nehrajeme. Odbočujeme totiž na perfektní pláž s pískem a palmami. Honda je za pár minut zpátky. Ze sedla sesedá Elizabeth Proctorová. Předešlý den volala svému příteli, Miku Conradovi, když viděla naše auto na Amelia Island. „Co má na zadku obrácené E a B?“ zeptala se ho. „Odpovědel mi: ‚Děláš si srandu, žejo? Tos neviděla‘ tak teď budu mít důkaz,“ šklebí se a míří na auto mobilním telefonem.

„Sportovní režim je skvělá zábava, ale Raphanel nevypadá, že by chtěl výskat nadšením“

Konec dálnic. Najíždíme na mezistátní I-10 a míříme na západ. Nemůžu se přimět, abych pořádně šlápla na plyn. Zaprvé se to zdá příliš dětinské, zadruhé je tu ten Francouz vedle mě a navíc volant svírám takovou silou, že se nemůžu přinutit k ničemu jinému, než něžně sešlápnout plyn a trochu povolit otěže. A sakra. Zezadu se ozve tlumené zadunění a jsme v jiném časovém pásmu. I když zadunění možná není to správné slovo. Akustika Veyronu se nepodobá dvanáctiválcovým Ferrari, ale spíš turbíně. V kabině nejdřív uslyšíte hvízdavý nástup dmychadel a pak už jen letíte. Sherman popisuje ten motor jako „bělostnou kouli světla na rozdíl od řvoucích, vybrujících a chroptících bestií, které pohánější ostatní supersporty.“ Je jenom dobře, že takový technický skvost (a žár, který generuje) nekryje před počasím a obdivnými pohledy žádná kapota.

Rychle zjišťuji, že pokud nebudu chtít jet jako utržená, je nejlepší nechat převodovku v automatickém režimu. Pak vám totiž při každém trochu rychlejším pohybu plynem pokaždé prudce nepodřadí což mívá podobné účinky jako rána pěstí. Když hnete pákou voliče dvakrát doprava, aktivujete sportovní režim, ve kterém sedmistupňová dvojspojková převodovka (větší bráška DSG) nechá motor vytočit pokaždé až do červeného pole. Je to skvělá zábava, ale Raphanel nevypadá, že by při tom chtěl výskat nadšením. Chvíli si procvičuju jízdu nezákonnou rychlostí, zkouším jet rychleji a rychleji a pak zase zpátky pod limit. Pedál brzdy je stejně mocný a efektivní, jako pedál plynu. Polykáme míle fenomenálním tempem. Mezistátní silnice číslo 10 je plná pick-upů a Harleyů, jedoucích svižně na západ. Chvíli jedeme s proudem, nějakých 135, 145 km/h, pak prolétneme provozem kupředu a pak už je zase čas na pit stop, někde v okolí Monticella.

„Jednou bych chtěla auto, se kterým se na nákupy prostě jet nedá…“

„Jak tomu říkáte, kromě ‚rychlík‘“, ptá se biker s gumovými provázky vpletenými do dlouhého, šednoucího vousu. Pecan House, stánek s občerstvením, nabízející vařené buráky, burákové oplatky a ostružinovou marmeládu, je na nohou. Bikeři tankují na blízkých pumpách. Chuck Hudson je na cestě domů do Alabamy a říká, že v průběhu letošního Bike Weeku zemřelo osmnáct lidí. „Viděli jsme vás před chvílí kousek odsud. Tohle je skoro stejně hustý, jako můj Harley. Je to hustý, hustý, povídám. Kolik to stojí?“

„1,3 milionu dolarů.“

„Tak to je něco!“ volá na ženu vycházející z čerpací stanice.

„Máš milion a čtvrt, zlato? Mohli bysme si ssebou vzít tohle!“

Ze Subaru Forester vystupuje Carol Llewellynová, šedovlasá dáma. Ptá se, jestli si může Veyrona vyfotit. Ale jistě. „Nemyslela jsem, že někdy jednoho uvidím na vlastní oči,“ říká, když zvedá foťák k očím.“

„Co si myslíte, že to vlastně je?“ nevěřím svým uším.

„Není to ta věc od Bugatti?“

No nazdar!

„Viděla jsem ho tuhle v televizi. Říkala jsem tehdy manželovi, že bych jednou chtěla auto, se kterým se prostě na nákupy jet nedá.“ To teda nedá, milá paní. „Jen jsem si nemyslela, že ho uvidím na vlastní oči.“

Já si zas nemyslela, že uvidím Vernon, na Floridě.

Na mapě to vypadá, jako že všechny silnice ve Washingtonském okrese (neplést s městem Washington D. C.) vedou do Vernonu. Ono to není nijak překvapivé, vzhledem k tomu, že je v okrese jen jedenáct měst. Je teplo, nějakých 27 stupňů a obě strany silnice zářivě lemují svídy, zmarilky a azalky v plném jarním květu. Jedeme plochou, písčitou krajinou, občas přerušenou borovým lesíkem, nebo bujícím polem nějaké farmy. V půl čtvrté odpoledne tu není téměř žádný provoz a my vjíždíme na Vernonské náměstí a zatáčíme doleva na Highway 277, směrem od polorozpadlého obchodu Dixie Dandy.

„Všichni ti staří podivíni už musí být pod drnem!“

Dokumentární film, Vernon, Florida, otevřel celému světu takové typické malé americké městečko, domov venkovských balíků. Pokud se necítíte dobře v přítomnosti podivných postaviček, nebyla to zrovna příjemná podívaná. Pokud to ale máte s čím srovnávat, je to prostě bezkonkurenční.

Město Vernon, Florida, je ve skutečnosti jen další tuctový, ožebračený zapadákov, někde na půl cesty mezi Alabamou a tmavomodrým oceánem. Nevím, co jsem vlastně čekala. Na tomhle místě není nic divného a dokonce ani extra malebného. Je napůl rozpadlé, je tu čtrnáct kostelů, na každý z nich připadá čtyřiapadesát obyvatel. Film se tu točil před pětadvaceti lety. Všichni ti staří podivíni už musí být pod drnem. Není tu nic k vidění. Kostel. Dixie Dandy. Kostel. Autoservis. Kostel. Pneuservis.

Moment! Ta opravna pneumatik byla ve filmu, to si pamatuju! Naše karavana se obrací a houfně najíždí před pneuservis jako banda cizáků – což nakonec vlastně jsme.

„Pane, tušíte, proč jsem tady?“ ptám se staršího muže v kostkované košili a modrákách. Utírá si své masité tlapy do hadru.

„Ne, madam.“ Harlan Register mi věnuje náznak úsměvu a očima sklouzne po podivném autě za mnou.

„Víte, viděla jsem ten film a prostě jsem se sem chtěla podívat. Chtěl byste vidět naše auto?“ Musím znít jako nějaký idiot ze severu.

„Vidíte támhletoho chlápka?“ říká pan Harlan, který mi zjevně prominul můj úděsný středozápadní akcent. „On v tom hrál. Je to můj syn. Už zbyly jen čtyři lidi, co v tom hráli.“

Věděla jsem to. Claude Register se vysouká z pod auta zavěšeného na kladce. Zřejmě tohle neslyší poprvé, takže jde rovnou k věci. „Ten film, měl se spíš jmenovat Zapadákov. Hrál v něm i můj děda. To byl ten, jak tam mluvil o různých částech mozku. O týden nebo dva později jsme zjistili, že má Alzheimera.“

Najednou si přeju, abych tu byla sama, bez „tisícihlavé“ mezinárodní grupy. Moji kolegové ale jezdí s Veyronem sem tam po městě kvůli focení a já si povídám s Registerovými. Vždycky jednou za čas se auto vrátí, následované houfem místních dětí, které si ho fotí mobilními telefony. A pak jimi volají další děti.

„Od doby, co dělali ten film, se Vernon vůbec nezměnil,“ říká Harlan. „Ale raději si ho prohlédněte, dokud máte šanci. Disneyland koupil pár hektarů dvacet mil odtud, přímo k moři. Budou tudy stavět čtyřpruhovku. Když jsem prodával restauraci naproti přes ulici, myslel jsem, že mám v kapse dobrej obchod. Ale teď myslím, že jsem možná docela prodělal.“ Jeho vnučka Kayla loví poslední fotku mobilem, když vyjíždíme z města ven, po Highway 79 na jih, přímo na Panama City Beach.

„Garantuju vám, že si to pěkně užijem!“

Když podruhé vjíždíme do Mexického zálivu, všude po balkónech se mává lahvemi od piva a nahými ňadry. Jarní prázdniny vrcholí. Rychle odbočuji a vysílačková komnikace mezi mojí gardedámou a Shermanem dosahuje nových výšin. Náš hotel je dost daleko od pláže, aby ještě měl nějaké volné pokoje. Nakonec tam doráží celá kolona a já parkuji Veyrona přímo před vchodem. Auto plné mladíků zastavuje vedle a jeden ze zadního sedadla volá: „Prosím, svezte mě! Prosím!! Hoďte mě s ním domů! Garantuju vám, že si to pak pěkně užijem!“ Odjíždějí s hvízdáním pneumatik.

Já vám garantuju, že neužijem.

Ve výtahu narážím na další dva studenty. Jeden má tričko přetažené za krk a čichá si ke svému podpaží. Druhý mi dělá místo. „Jste tu na jarní prázdniny?” ptá se s vážnou tváří. “Dělám si srandu,” dodává. Zdvihám obočí.

„Jezdívala jste sem dolů na jarní prázdniny, když jste byla mladá? Teda, ne že byste byla stará!“

Když ujedete přes tři stovky mil s třicetimilionovým autem, docela vám vyschne v hrdle. Nebo je to těmi jarními prázdninami?

Druhý den se budíme do větru a deště. Opouštíme vylidněné Panama City – všichni ještě vyspávají. Bereme benzín u Shellu, kde jsou na stojanech rady, jak ušetřit palivo. Například: „Rychlá akcelerace může zvýšit vaši spotřebu až o 5%”. To mi připomeňte, až budu zase někdy rychle akcelerovat…

„Prostoru uvnitř se příliš nedostává. Třeba prostoru na můj zadek“

Sherman už testování vzdal. „Uvnitř není zásuvka,” mumlá si vztekle. Něco vám řeknu: řídit Veyron je tak jednoduché, že to snad ani není exotický supersport. I když interiér pokrytý jemnou kůží a broušeným hliníkem vypadá velmi, velmi výjimečně. Také výhled z kokpitu stojí za to. Periferním zrakem vnímáte vyboulené blatníky s podélnou hranou. Levé zpětné zrcátko je bohužel přesně na tom nejhorším místě. Nevidíte přes něj, když chcete odbočit vlevo. A obrazovka zpětné kamery je docela návyková. Mimo to tu nejsou žádné supersportovní anomálie, nebo výbušné povahové vlastnosti. Veyron se s řevem probouzí k životu na stisknutí velkého, až masivního tlačítka, rádio (za příplatek 660 tisíc) má křišťálově průzračný zvuk a stěrače pracují dokonale. Je to zkrátka auto na skutečnou jízdu, i když prostoru uvnitř se trochu nedostává. Třeba prostoru na můj zadek. Ve dveřích je výklopná kapsa, kam se vejde peněženka, zápisník a mobil. Středový tunel má výstupek na jednu malou plechovku s pitím. A to je všechno.

Nadchází ta skutečně úchvatná část naší cesty. Úsek silnice č. 98 z Panama City na východ až do Apalachicoly prochází přes území, kterému se tady říká Burnaská Riviéra. Kolem jsou bílé písečné pláže, sem tam přerušené shlukem pastelově barevných plážových domků kolem města Mexico Beach. Pak vjíždíme do párou zahaleného města Port st. Joe a následující rezervace nabízí úchvatné pohledy na rozeklané, divoké pobřeží. Nacházíme silnici 30A, úzkou dvouproudovku, příliš rozbitou na vysoké rychlosti, lemovanou vysokými borovicemi a po ní dojíždíme k omšelé dvoupatrové dřevěné budově, na jejímž zápraží sedí pár rybářů. Chceme tu vyfotit auto, protože to tady má zatraceně přitažlivou atmosféru, když přehlédnete zrezlou starou lednici, která se válí vedle na boku.

„Veyron začíná vysávat lidi z obchodů na ulice, na chodníky, na dostřel mobilních telefonů“

Když se soukám z podivného auta, místní nehnou ani brvou. Od rána pršelo, před chvílí déšť ustal a všude je plno komárů. „Odkud se tu všichni berete?“ ptá se Debra Woodová, žena rozměrů náčelnice kmene amazonek. „Z Vernonu,“ odpovídám.

„Co jste dělali ve Vernonu? Je to dobré místo, žije tam moje máma.“ Teď, když si ženské povídají, muži se také osmělí na pár otázek o autě. Ujímá se jich Sherman a vyštěkává počty válců, turbodmychadel, kudy tam jde vzduch, kudy jde ven… a staší mu na to dvě plynulé věty.

„Nemohli byste pět minut počkat, než dorazí můj brácha Clint?“ ptá se jeden z rybářů. „Dělá tu místní pořad o rybaření.“ Bylo by neslušné nevyhovět. Clint přijíždí a už když vystupuje z pick-upu, má nastartovanou kameru v ruce. Proto jste mohli vidět „tu věc od Bugatti na místním kabelovém kanálu o rybaření.

Jsme zpátky na dálnici 98, míříme k historické rybářské osadě z devatenáctého století, jménem Apalachicola. Přímo bzučí lidmi. (Když už mluvíme o bzukotu, přes třicet čísel široké gumy Veyronu zní při přejezdu místního mostu jako startující Boeing). Zastavujeme na rychlou fotku a Veyron začíná vysávat lidi z obchodů na ulice, na chodníky, na dostřel jejich mobilních telefonů. Nás buď nevidí, nebo je nezajímáme. Chtějí se toho skvostu dotknout, vyfotit si ho, zavolat známým a znovu si ho vyfotit. Jeden kluk třímá v jedné ruce mobil a v druhé zmrzlinu. Je tak nadšený, že jen čekám kdy se splete a vrazí si svou vanilkovou do oka.

„Měla by tu být spousta hadů. Tak kde k sakru vězí?“

Sherman se pořád nevzdal naděje na alespoň jeden ostrý rozjezd. Raphanel souhlasí, ale jen pod podmínkou, že bude řídit on sám. Stačila by chybička a všechny gumy by se usmažily. Raphanel chybičky nedělá, ale nepodaří se mu ani trochu protočit kola. Žádný burnout, i když to zkouší. Konzultuje to s německými techniky, kteří mluví o softwarové chybě. Sherman nevypadá nadšeně.

Cestou zpátky se chce Sherman stavit na velice stylovém obřím vrakovišti nedaleko města Old Town. O staré opuštěné silnici 19 z Perry do Old Town se nedá říct nic, než že je jak podle pravítka, s minimálně desetimílovou rovinkou a rychlostním limitem 105 km/h… který nedodržujeme. Vrakoviště plní všechna očekávání. Sherman běhá mezi hromadami šrotu a vyřvává: „Mají tu 400 Cadillaců!“ nebo „Schválně, jestli tu mají nějaká Pinta!“ Dokonce i evropani šplhají po vracích Buicků a navzájem se fotí. Vím, že by tu měla být spousta hadů. Tak kde k sakru vězí?

Zpátky na ostrov Amelia Island je to 140 mil. Sherman řídí Veyrona na poslední zaslouženou projížďku a já už nechci nic jiného, než být zase doma. Nehty mám dočista ohryzané.

Ve vypůjčeném autě za třicet milionů nejste nikdy nervóznější, než těsně před jeho vrácením. Poslední míli, poslední blok, těstně před tím, než uvidíte velký oranžový transportér na parkovišti, se spuštěnou rampou. Uf, všechno to dobře dopadlo.

Georges Keller, ten Švýcar, mi minulý týden zavolal. Jestli bych mi prý neposlala nějaké ty burákové oplatky. A kopii s filmem Vernon, Florida…

foto Tom Salt

text Jean Jenningsová