Test Lamborghini Murcielago LP640 Roadster v Death Valley
Papoušek Kakadu, který sedí Nancy na rameni, nervózně kýve hlavičkou nahoru a dolů a rozevírá žlutá péra v chocholu jako vějíř. Cítí nebo slyší nebezpečí. Tenhle pták je zvyklý na líné hučení pick-upů a nepravidelný rytmus dvouválcových Harleyů, ale zvuk který slyší teď, je úplně jiný. Je agresivní, vzrušený a… děsivý. A velmi, velmi rychle se blíží. Zní to, jako kdyby obvyklý klid, který se rozprostírá nad Mohavskou pouští něco rozervalo na kusy a zahodilo do příkopu. Nancy naslouchá také pozorně. Je to určitě zvuk auta, ale jiný, než kdy slyšela. Takhle zní věc, která pracuje na maximu svých schopností, možná závodní motor. A už je to tady, malá oranžová tečka v dálce, která se okamžitě zvětšuje do sportovního auta, nízkého a zlého, divočejšího a extrémnějšího, než jaké kdy ve svém životě viděla.
„Wow, co je tohle za káru, chlapi?“ ptá se, když Lamborghini zastavuje na focení pár stovek metrů od ní.
„To je Lamborghini,“ vysvětlujeme. „Nové Murcielago Roadster LP640, nejrychlejší roadster na světě, aspoň to tvrdí jeho výrobce.“
„Jak rychlé to je?“ chce vědět. Rychle v hlavě přepočítávám 330 km/h na „něco přes“ 205 mil za hodinu. Zapůsobilo to na ní, ale ne na jejího papouška, který schovává hlavu do peří. Asi je uražený, že se musí dělit o pozornost své paničky s touhle zářivě oranžovou obludou.
Chvíli mluvíme o tom, jak se Američané v poušti Mojave dívají na rychlostní limity. Většinou v klidu, každý jede tak o 40 až 50 km/h víc, než je povoleno. „Proč byste se měli držet povolené rychlosti?“ ptá se Nancy. „Vždyť tam venku vůbec nic není.“
Pak se ptá, jestli budeme zkoušet maximálku. „Ještě nevíme,“ vysvětluji. „Silnice jsou sice kvalitní a rovinky dlouhé, takže je vidět až na horizont, ale to také znamená, že radarové pistole státní policie budou mít skvělý dosah.“
„Nechají vás jet,“ říká Nancy. „Budou si chtít prohlédnout auto a pak vám zamávají na rozloučenou…“
Lamborghini jsme si vyzvedli ve značkové prodejně v Orange County, okrajové čtvrti Los Angeles. Se 110 prodanými vozy ročně je to nejlepší dealer Lamborghini na světě. Teď jsme na cestě do Death Valley, což je nejžhavější místo na planetě. Je tu nejvyšší průměrná teplota a hodnoty kolem padesáti stupňů nejsou žádnou výjimkou. V roce 1913 bylo slunce v tak dobré formě, že rozžhavilo údolí na 56,6 stupně, což mu zajistilo celkově druhé místo za Saharou v roce 1922, ovšem jen o 2°C. Pokud existuje peklo na zemi, je to Death Valley.
Death Valley je nicméně to nejlepší místo, kam se vydat, pokud máte to štěstí ocitnout se na čas za volantem Murcielaga Roadster. Peklo nebo ne, v Death Valley je neomezeným vládcem slunce a právě jemu skládá Lamborghini s tímhle Roadsterem svou poctu. Tohle auto je dar slunci, má se s ním jezdit výhradně bez střechy. To je vznešený a také jediný účel jeho existence. Je rychlejší, než jakékoli jiné otevřené auto na světě, dokáže jet 330 km/h (o 10 km/h víc, než jeho předchůdce) a na stovku zrychlí za 3,4 sekundy (dříve 3,8 s).
Ohromující motor a zbytečná střecha
Motorkáři si většinou se sporťákem rádi pohrají, ale zdá se, že před touhle novou italskou zbraní mají hluboký respekt. Mávají na nás, abychom je předjeli, pak kývnou a zubí se, když jim děkujeme. Stačí jediný pohled, aby mi bylo jasné, co chtějí – plný plyn, maximální otáčky. Pochopitelně jim to nemůžu odmítnout, ženu vidlicový dvanáctiválec až k červené hranici. Vydává při tom fantastický zvuk, nestydatě a až bolestivě hlasitý a protažený na nádherně dlouhou dobu. Dva sextety válců a pístů bez protestů spolupracují až do 8000 otáček a někteří bikeři se vší silou snaží udržet v doslechu od zející šachty, která na zádi auta supluje výfuk.
Tenhle Roadster má střechu, jenže je tak primitivní, že běžný stan ve srovnání s ní připomíná tříhvězdičkový hotel. Navíc Lamborghini s touhle baseballovou kšiltovkou nevypadá zrovna nejlíp. Zato bez ní je nehorázně úchvatné, jeho vizuální dopad na publikum je srovnatelný s prvním Countachem. Pokud se přesto střechu rozhodnete nasadit či sundat, pomůže vám letitá zkušenost s modelařinou od Revellu, Airfixu či Monogramu, protože jsou u toho potřeba nervy z oceli. Pokud plánujete tuhle zábavu podnikat s partnerkou, lze víc než doporučit pravidelný nácvik, jinak totiž kombinace blížící se průtrže a potřeby rychle nasadit střechu může lehce vyústit ve velmi drahý rozvod.
Ten kus plátna se složí do zavazadlového prostoru, ale ukrojí z něj podstatnou část jeho už tak malé kapacity. Spolu s fotografem jsme si na náš třídenní výlet mohli vzít jen to nejnutnější oblečení. Minimalistický kufr a improvizovaná střecha dělají z Lamborghini absolutní vyjádření blahobytu. Můžete si toho s sebou vzít tak málo a jste natolik závislí na počasí, že se tohle auto řadí spíš mezi hračky, než mezi realistické dopravní prostředky.
Do Death Valley to trvá pět, šest hodin. Nejdřív musíte překonat dlouhý kus mezistátní dálnice, pak odbočíte na Tonra Road do pouště Mojave. Ta se většinou táhne jak podle pravítka a doprovázejí jí telegrafní sloupy, které – z jistého úhlu – jako by se vedly za ruce. Když jedete pouští, rychle pochopíte jedu věc: důvod, proč má tolik country písniček v textu slovo „osamělý“. V té roztažené prázdnotě, které se říká Mojave, nežije nikdo a nic. Jen chřestýši, pár rysů, štíři, černé vdovy a kojoti. Chřestýšů se ale nemusíme bát, podle místní příručky zemře z 15 uštknutých pouhých devět. To je úleva!
Sem tam spatříme i pár obytných přívěsů a lepenkových přístřešků, kolem kterých se většinou povalují důkazy o osobním životě jejich obyvatel. Čtyřicet až padesát let historie, vyjádřené starými ledničkami, pračkami… a auty.
Nebe nad hlavou, žádné nevýhody
Lambo působí trochu hrozivě. Když sundáte střechu a otevřete dveře, vypadají jak klepeta obří ho štíra, hrozivě vytočená k nebi. Vzniklý otvor se dvěma hlubokými sedačkami, které zvou k posezení, je ohromný a vzbuzuje obavy, že torzní tuhost vozu bude podobná nahnilému banánu. Opak je pravdou, celá struktura je perfektně tuhá. Lamborghini jí výrazně vyztužilo ocelí a karbonovými vlákny, které přinýtovala a přilepila ke skeletu karoserie. Také motorový prostor je zakrytý ocelovými vzpěrami. Můžete si objednat karbonové, pokud jste ochotní vysolit pár tisíc euro navíc… Na extrémně špatném povrchu můžete občas ucítit chvění ve volantu a jemné vibrace v bočních oknech, ale v 99% případů polyká Roadster nerovnosti se stejnou netečností, jako Murcielago LP640 Coupé. Je úžasné, kolik tuhosti navíc dokázalo Lamborghini karoserii přidat bez zásadního váhového handicapu. Roadster je jen o 25 kilo těžší, než Coupé.
Jakmile nasadíte střechu, viditelnost dozadu klesne prakticky na nulu. Za autem by se mohla schovat celá skvadra dálničních policejních aut a řidič by o nich vůbec nevěděl. Chvílemi je černá linka asfaltu tak rovná a táhne se tak daleko, že se pokušení akcelerovat dokud to půjde téměř nedá odolat. Jenže pokaždé když to zkusím, zazní ostrý výstražný signál. Výrazně se nedoporučuje překonávat rychlost 160 km/h, když máte nasazenou střechu. Můžete to zkusit, ale až vám to roztrhá střechu na kusy, Lamborghini vám záruční výměnu rozhodně neuzná.
Jakmile jedete přes stovku, konverzace je prakticky nemožná. Motor V12 je hlasitý, velmi hlasitý a široké pneumatiky – zejména ty zadní – k němu přidávají monotónní hučení, zesílené hrubým povrchem amerických silnic. Nebylo by těžké se se zvukem V12 naučit žít, kdyby ovšem nebylo ventilových rozvodů. Osmačtyřicet ventilů a jejich pohon vydává ostrý vysokofrekvenční zvuk, který po několika hodinách začne být nepříjemný. Lamborghini vyvinulo malý zvukový a větrný deflektor, který by prý měl 90% tohoto hluku odstranit, ale v době, kdy jsme auto přebírali, bohužel ještě nebyl k dispozici.
Uprostřed pouště skoro bez paliva
Poušť Mojave nabízí všechno, co od Divokého Západu očekáváte. Viděli jsme pár chlapíků s velkými klobouky a plnovousy, připomínajících členy ZZ Top. Pracovali na starých letadlech, která viditelně už roky přesluhovala a buldozerem si shrnuli pruh pouště, aby měli kde přistávat. Cedule na kraji hlásá Vstup zakázán, ale stejně se na jejich pozemek odvážíme. Noha se ovšem vznáší nad plynem a jsme připraveni dupnout na plyn jakmile se objeví nějaká bouchačka. Jsou ale přátelští. Můžeme si udělat fotek kolik chceme, pokud jim nebudeme sahat na letadla.
Zatímco fotíme, rychle zapadající slunce hladí oranžový lak Lamborghini a zbarvuje ho každou chvíli do jiného odstínu. V cestě pokračujeme už za tmy. Na pouštní silnici nejsou žádná světla, ani odrazky na patnících, což při vyšší rychlosti vyžaduje spoustu soustředění. Chvílemi vidíme na nebi zvláštní světla, pravděpodobně odraz měsíční záře od vyschlých solných jezer. Není těžké pochopit, proč z této části země pochází tolik pozorování UFO.
Návštěvníkům Death Valley se doporučuje, aby si s sebou vzali dostatečnou zásobu vody a paliva. Obě varování jsem ignoroval, je totiž zima – takže teploty nevystoupí nad 25 stupňů Celsia – a protože vím, že když se mi rozsvítí kontrolka nádrže, zbývá v ní ještě minimálně pět litrů benzínu. Oranžové hladové oko se bohužel rozsvítí dvacet mil před nejbližším městem a ještě horší je, že na cestě leží 1500 m vysoký průsmyk. Když se blížím k vrcholu, moje sebedůvěra začíná vadnout a představuji si, jaké by asi bylo zůstat viset v inkoustově černé tmě Údolí Smrti. Jakmile se přehoupneme přes vrchol, řadím neutrál a nechávám Murcielago klesat do údolí ve stealth režimu – po víc než patnáct mil. Pochopitelně nechávám motor běžet na volnoběh, rychlost občas stoupá na 160 km/h a já nejsem blázen, abych se připravil o plnou brzdnou sílu. Když vjíždíme do Stovepipe Wells, které je jedním z mála míst, schopných člověku v Death Valley poskytnout dostatek vody, v nádrži je už jen pár kapek.
Noc trávíme nedaleko u městečka Furnace Creek ve stejnojmenném hostinci. V letních měsících je zaplněno lidmi z motoristického průmyslu, kteří testují masivně zamaskované prototypy v pekelném vedru Death Valley.
