Reportáž: Závodili jsme na II. Mogul Driving Sport
První společná vyjížďka redakce Autowebu a čtenářů dopadla dobře, vlastně nadmíru překvapivě tím, že dorazilo opravdu velké množství aut, tedy přesněji řečeno našich čtenářů, kteří se svými vozy neváhali dorazit z různých koutů naší země a při společné spanilé jízdě berounskými lesy spálili slušné množství pohonných hmot.
Já jsem ovšem chyběl. Protože v ten samý den se konala ještě jiná akce, o závodech v Sosnové jsme vás také předem informovali a přesně tam jsem vyrazil. Tak jako vždy jsem zabalil helmu, rukavice, do auta nasoukal sadu kol obutých do závodních pneumatik, a šel brzy spát, abych ráno v pohodě vstal z postele (a pod tím v pohodě si představte asi to, že jsem budík srazil ze stolku už při desátém zazvonění) a vyrazil směrem do Sosnové u České Lípy.
Mezi ranní povinnosti, kromě lehké snídaně, náleželo také nasytit stroj, poslal jsem do své Imprezy STI nádrž vysokooktanového Shellu, příprava dokonána.
V Sosnové na parkovišti mne přivítal slušný počet závodních aut, velká část z nich se schovávala pod rozkládacími stany, přičemž jak bylo vidět, řada závodníků nepřijela v neděli ráno jako já, ale dorazila den předem a střihla si sobotní noc v obytňácích přímo v depu na okruhu.To pro ně mělo zásadní časovou výhodu, tihle borci už měli svá auta připravená, zatímco já jsem musel pokorně padnout na kolena, vytáhnout zvedáky a začít měnit gumy. Nedělám to poprvé, za chvíli je hotovo, přesně na rozpravu.
Základem je administrativní přejímka. A ta půvabná dáma kasíruje startovné.
Jak to na rozpravách bývá, zazněly důležité organizační věci, třeba to, že první pojedou historická auta, za nimi ta soudobá (mezi která jsem patřil i já), že bude vložený závod formulí. A že systém závodu zahrnuje měřený trénink s třemi koly a pak tři rundy po třech kolech, kdy vítězem se stává ten, kdo zvládne čtyři nejrychlejší kola z vypsaných devíti. Jednoduché…
Takže zpět k autu. Tedy ne, nejprve pár fotek v depu, protože auto už jsem měl víceméně „v cajku,“ vyrazil jsem s foťákem mezi ostatní a vážně bylo na co se dívat. Staré škodovky, pětistovka Abarth, závodní Trabant na jedné straně, Audi Quattro, Mitsubishi Lancer Evo nejrůznějších generací a řada subaru Impreza v podobném výčtu na straně druhé. Určitě jsem na mnoho jezdců a vozů zapomněl, atak raději mrkněte do galerie.
DOPORUČUJEME: Řídili jsme monopost formule 1
Když se blížil čas mého měřeného tréninku, znovu jsem se podíval na tabuli s vyvěšenou mapu dráhy. První část jsem znal jako své boty, klasická konfigurace sosnovské tratě, pak pravá zatáčka s nájezdem na bývalou šotolinu. Tam kdesi retardér, pak dlouhá levá, rovinka, dlouhá pravá (to všechno už jsem také jezdil), ale závěr dráhy, to byla novinka. Rovina, vracečka doprava, levá pod můstek, esíčko a nájezd do poslední zatáčky před cílovou rovinkou. Tak uvidíme.
Pár minut před startem jsem nastartoval a vyrazil zahřívat motor a gumy, chvíli jsem jezdil tak, abych dostal všechny komponenty auta na optimální teplotu a pak jsem zvýšil tempo, zatížil gumy a brzdy, abych dostal i obutí na optimální hladinu tepla. Stalo se. Ovšem s vědomím, že jak se postavím do fronty k vjezdu na okruh, vše začne zase chladnout.
Řidič, ten těžký chleba má. Tedy rozhodně ten bez mechaniků a profi vybavení.
Chlapík s bílou vlajkou, nájezd na dráhu, start. První kolo bylo rovnou měřené, žádné seznamovací jízdy, nicméně tohle mám najeto a tak jsem jel vy svižném tempu. Vyjet z depa, protáhnout se na cílovou rovinku, nechat se vynést a … sakra… přímo na cílové rovince vlevo se krčí dědek za sloupem pneumatik a s šachovnicovou vlajkou v ruce čeká, až mne po třech kolech bude moct odmávnout. No, řekl bych že tohle není moc chytrý nápad, kdyby byl na druhé straně za svodily, asi by se nám jezdilo všem lépe (možná to dostal za trest, nevím, já bych si na jeho místo nestoupl), ale to už jsem v zadní dlouhé levé, přitahuji se na vrchol, nechávám se vynést na druhou stranu, tady to prostě znám a jedu na jistotu. Až k nájezdu na ex-šotolinovou část. Netuším, jakou zatáčkou se na ní bude najíždět, tedy kam umístili pořadatelé pneumatiky definující nájezd.
Ambice v prvním kole měřeného tréninku byly obrovské. A pak se to stalo…
Přibrzdil jsem si, ale bylo to zbytečné, v druhém kole to můžu prát pod větším plynem. Dlouhá, opravdu dlouhá táhlá lehce doprava a retardér. Brzdím, ale na mapě byl zakreslený pomalejší, tohle jsou brány, které mohu „se zavřenýma očima“ proletět naplno. Pak zpátky na asfalt, kolem kluzných ploch, pod most a do druhého kola. A pak se to stalo. Zadní levé kolo začalo nějak plavat. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se točil v zatáčce před cílovkou doleva. Znám ji, jel jsem tem snad tisíckrát, umím se trefit s přesností na centimetry, ale kolo si najednou „žvejklo“ a přitáhlo mne nepříjemně blízko ke sloupu z pneumatik. Zatraceně. Pak rovinka, vše v pořádku, brzdy a doleva… a zase. Snažil jsem se jet tak rychle jak to jen šlo s tím, že jsem zatáčky kolem gum musel bohužel vykružovat s věším poloměrem a třetí kolo bylo ještě o něco horší.Depo, zvedáky, měřák tlaku a špionáž co se asi mohlo stát. Co asi. Sakra práce… Levá zadní pneumatika proražená. Vzhledem k tomu, že jsem přijel na jedné sadě civilních gum a přivezl jednu sadu závodních to znamenalo konec. Tedy, ne pokud najdu někde v České Lípě pneuservis a nechám gumu opravit, naimplantovat do ní duši, abychom mohl závod dokončit. Mám pro vás, pokud byste řešili někdy něco podobného, jednu informaci. V neděli kolem oběda v České Lípě žádný otevřený pneuservis nenajdete.
Tedy já jsem ho nenašel a tím pro mne závod bohužel skončil. Zamáčknout pomyslnou slzu, procedit přes zuby pár nemravných slov a aspoň můžu fandit kamarádovi, který jede v bílém STI kombi. Zanedlouho jsou venku časy z měřených tréninků. Procházím je odshora, vidím auta, která jsem pokládal za favority, pak je tam můj známý v bílém kombi na čtvrtém místě, což není vůbec špatné vzhledem ke konkurenci – ve skupině je nás asi dvacet, já na kolo ztrácím asi 5 sekund. No nic, trpká pilulka znovu spolknuta.
Už jedou, už jedou? Diváci se hrnou k dráze, hledají nejlepší místa. Závod začíná.
Opět historikové, ti se přiznám mne v tuto chvíli nezajímají co do času, ale krásně se na ně dívá, a pak tři rundy po třech kolech v naší třídě.
Tam mimochodem bylo, protože teď už mám opravdu dost času zevlovat po okolí a to poslední, co bych měl řešit, je moje auto, opravu plno. Sedmkrát Subaru Impreza, šestkrát Mitsuibishi Lancer Evo, Ford Focus RS i Ford Sierra RS Cosworth a kromě jiného také Lancia Delta FH Integrale.
Ani nevím, kolik je hodin, podle mne něco po páté, je odjeto, konec závodu, výsledky a vyhlášení. První místo paní Filipová s nádherným červeným Lancerem, druhý pan Filip s modrým STI, který vlastně otevírá řadu Imprez v pořadí. Můj kamarád, kterému jsem celou dobu držel palce je pátý. Slušná pozice a velká gratulace, protože jeho auto určitě nepatřilo na roštu mezi ta nejnovější a nejsilnější. Dobrá práce, Vítku!
Jedinečné! Dáma za volantem nádherného auta defiluje na prvním místě.
Závěr? Protože na takové akce jezdím rád a do Sosnové ještě raději, tak asi nemá cenu dlouze něco komentovat. Takže snad jen něco v tom smyslu, že počasí vyšlo, organizace byla dobrá, v neděli se v České Lípě nepracuje a lepší než divočit na silnici je určitě rozumnější vyrazit za pár stovek na závodní okruh. Jen to chce aspoň dvě sady gum. Už se těším, až na autodromu v Sosnové vyhlásí další ročník Mogul Driving Sport. Příště budu rozhodně chytřejší.
Filip Rakovan
ČTĚTE TAKÉ: Ford Focus ST na českém trhu – první dojmy
