Rakovan: Bulharská měna je levá. Ale na silnicích docela ok.

Dovolená někdy přinese inspiraci k poměrně hlubokému zamyšlení nad podstatou automobilových závodů, jindy zase jen vyvolá mozaiku složenou s motoristických střípků - tak jako během tohoto léta.

Tak jako každý rok o prázdninách jsem i letos podlehl rodinnému apelu a vyrazil na dovolenou za hranice naší milované vlasti. A stejně jako v předchozích letech i letos mám několik zážitků, které se více či méně týkají „pracovního tématu,“ tedy aut.

Nevím, jestli je bulharská měna levá – ale to první, co mne při definitivním výběru cílové destinace napadlo, byl právě známý popěvek od J.A.R. Nejsem ekonom či finančník, pointu verše vidím spíše ve dvojsmyslu vycházejícího z podobnosti názvu bulharské měny a našeho slangové označení pro falešnost než snahu hudební skupiny přesně popsat hospodářskou situaci Bulharska…

I když daleko od pravdy zase Viktořík a spol textem písně až tak nejsou. Bulharsko je jedna z těch chudších zemí EU, a to už jsem „v našem teritoriu,“ protože třeba silnice se tu neopravovaly desítky let a je to znát. Spíše narazíte na eskymáka u krajnice než rovný asfalt, díry, lomy, vlny jsou téměř všude a tomu je třeba podřídit jízdní styl.

Poznámka číslo jedna – Bulhaři jsou – nad mé očekávání neinformovaného člověka, kultivovaný a spořádaný národ a to platí i pro řízení. Čekal jsem „větší Balkán,“ ale až na výjimky se jezdí předpisově. Nebo jinak – průměrně rychle, možná trochu nad limit, ale co je důležité, tak plynule. Ano, viděl jsem pár předjíždějících manévrů přes plnou čáru, nutno ale říct, že táhnout se do kopce za koňským povozem déle než pět minut a nepředjet by zvládl snad jen zcela klidu oddaný, vnitřně vyrovnaný buddhistický mnich. Dopravní ruch pod vlivem mírného chaosu funguje plynuleji než vystresovaná situace v pražské špičce.

Poznámka číslo dvě – je zřejmě lepší zemřít rychlou smrtí rukou pasáka prostitutky na výpadovce z Varny než jet po okreskách do kopců a mít před sebou stařičký Kamaz naložený kamením. Každým nádechem černého dýmu stoupá riziko, ehm, jistota, plicního nádoru o pět procent a od dlouhé a bolestivé smrti vás zachrání to, že v neproniknutelném černém dýmu nevidíte, a tak sjedete v ostré zatáčce bez svodidel ze skály.

Poznámka číslo tři – pokud máte rádi stará auta z komunistické éry, tak v Bulharsku si přijdete na své a to nemluvím o tom, že jsem viděl plakát s pozvánkou do místního Retro muzea, na kterém se zubil Stalin a za ním Zil. To, za co byste zaplatili deset Euro uvidíte totiž v provozu grátis – na bulharských silnicích se to hemží Žigulíky, UAZy, Moskviči, Trabanty… ale také Mercedesy a BMW z osmdesátých let, leckdy ve velmi pěkném stavu.

Poznámka číslo čtyři – čínská auta jsou opravdu ošklivá. V Bulharsku (dle četnosti na silnicích) poměrně oblíbený stroj značky Great Wall, model… jehož jméno si nepamatuji, ale myslím, že jsem se strefil při hledání ve fotkách a je to ten paskvil nad titulkem mého textu… jsem na parkovišti obešel několikrát – přiznávám, že se jednalo v mém životě asi o druhé setkání s vozem čínské výroby, a nelíbil se mi. Ne, to je slabé slovo, byl strašný. Nemohl jsem se podívat dovnitř, ale to, co jsem viděl přes okna a zvenku, mi stačilo. A jsem rád, že tahle pšenka u nás nekvete.

Poznámka číslo pět – Hyundai i10 je auto, ve kterém vypadám jako idiot. Manželka mne přirovnávala k postavičce Mr. Beana v původním Mini a je pravda, že auto, které jsem si půjčil z místní půjčovny v konfrontaci s mou postavou vypadalo spíš jako autíčko z pouti než seriozní dopravní prostředek. A teď bez pokusu o humor – i10 mělo najeto 55 tisíc kilometrů a bylo v podstatě na odpis. Ano, auto z půjčovny, ano, strašné bulharské silnice, ale přesto si tak nějak říkám, že 55 tisíc kilometrů je dost málo na to, aby auto téměř nebrzdilo, mělo zcela zdevastovaný podvozek, strhané řízení a velmi omšelý interiér.

Nicméně – abych byl korektní, prosím majitele Hyundai i10, pokud čtou tento článek, aby mi laskavě dali vědět své zkušenosti s vozem po delším nájezdu, opravdu mne zajímá, jaké Hyundai i10 jako ojetina v dobrých, soukromých rukách, vypadá. Po mé zkušenosti (znovu opakuji že s autem z půjčovny) nemám o voze valného mínění, ale rád se nechám přesvědčit o opaku.

Nějaký závěr? Asi nic světoborného, snad jen to, že východní duch se promítá i do stylu parkování – v Praze bych si projet autem po pěší zóně do parku typu Riegrových sadů a zaparkovat na cestičce pod stromem netroufl. Zde, na břehu Černého moře, na konci evropské části světa, je to ale jiné a bez patřičné dávky arogance k pravidlům, ostrých loktů a kreativity bych asi nezaparkoval. To je tak, když vybudujete za evropské dotace obrovský zábavní park, lákáte do něj lidi z širokého a dalekého okolí, ale tak nějak k němu omylem zapomenete vyprojektovat a postavit parkoviště.

31.8.2015 7:18| autor: Filip Rakovan

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist