Problémy s kompatibilitou

Za volantem člověk holt musí počítat s tím, že ne všichni vidí svět okolo stejnýma očima.

K tomu, co se stalo tuhle ráno, bych se normálně veřejně nepřiznal. Jenže abyste pochopili, co chci říct, musím to udělat. Když jsem okolo půl sedmé mířil po jedné z mnoha dálnic do stověžaté matičky, lilo jako z konve. Na dálnici už stála vrstva vody a miliony jejích kapiček ve vzduchu lámaly obrysová světla aut do černo-červeného stroboskopu, proti kterému je mlha u rybníčku Brčálník ta nejprůhlednější substance ve vesmíru. Zkrátka počasí, že by cyklistu nevyhnal.

Rychlost jízdy byla, jak je to dnes stále častější, diktována hustotou provozu, nikoliv vůlí. Aspoň ne tou mojí. Zrovna jsem předjel o hodně pomalejší auto v pravém pruhu, když štrúdl přede mnou zpomalil. Ubral jsem plyn, abych zachoval třísekundový odstup. Tak se stalo, že Stilo, jež jsem před chvílí předjel, se znovu ocitlo vedle mě. A jeho řidič udělal tu nejpodivnější věc na světě. V situaci, kdy auto před ním nebylo blíž než nějakých sedmdesát metrů (a nepohybovalo se významně nižší rychlostí), vyhodil blinkr a jal se odbočovat doleva. Ano, přesně do těch deseti čtverečních metrů, které zrovna okupoval můj kočár.

Nechystám se k vyprávění, jak jsem díky svému řidičskému umění, vytrénovaným reflexům a mimořádné duchapřítomnosti zabránil jisté nehodě. Prostě jsem shodou okolností zrovna v tu chvíli neladil rádio, nekoukal do zrcátka ani hypnotizovaně nepozoroval dvojici červených bludiček vpředu. Štěstí. Přibrzdil jsem a natlačil se tak blízko ke svodidlům, až mi do levých podběhů zabubnovaly kamínky ze středového pásu. Stilo se protlačilo okolo tak těsně, že z mého pohledu to vypadalo, jako by se jeho levý zadní a můj pravý přední blatník o sebe otřely.

Nevěřícně jsem zíral střídavě na něj a na obrovskou mezeru, která po něm zůstala v pravém pruhu. Snažil jsem se přijít na to, proč jeho pilot považoval za nutné udělat mi tak prasáckou myšku. Silueta za volantem se během manévru otočila mým směrem. Musel mě vidět, takže mrtvý úhel v tom roli nehrál.

Tohle vyžadovalo mimořádný přístup. Zvolil jsem kombinaci relaxační techniky „psychowalkman“ a masáže. S levou nohou nad brzdou jsem se nalepil tak blízko za Stilo, jak to jen bylo technicky možné, a spustil nepravidelnou sérii dlouhých a krátkých záblesků dálkovými světly. I ten nejhorší rapl po minutě či dvou optických efektů usoudí, že má co do činění s ještě větším raplem, a pokusí se uhnout do pravého pruhu. Což mu samozřejmě nepomůže. V této fázi je možné v rámci šetření xenonových výbojek od provozování psychowalkmanu upustit a sledovat dotyčného na vhodné místo, kde po zastavení jeho vozidla přikročíte k masáži. Jejím cílem je naprosté uvolnění veškerého svalstva kolegy řidiče. Zejména toho svěracího.

Aby bylo jasno: opravdu to nedělám běžně. Za poslední rok jsem se k tak vyhrocenému řešení odhodlal jen dvakrát, při setkáních s těmi nejsprostšími manévry. Na prasárny menšího, středního i velkého kalibru reaguji mávnutím ruky a nějakou pěknou nadávkou z mojí bohaté kolekce.

Psychowalkman fungoval podle očekávání. Stilo se při nejbližší příležitosti stáhlo do pravého pruhu, abych ho mohl předjet. To jsem samozřejmě neudělal. Stilo jelo stále pomaleji v naději, že mě to přestane bavit. Nepřestalo. Až se před námi uvolnil opravdu dlouhý pruh volného prostoru, vyrazil jsem dopředu.

V tu ránu bylo po vzteku. Hrozně jsem se zastyděl. Za volantem Stila seděla nakrátko ostříhaná brýlatá paní a s rukama ve vzorné poloze za deset minut dvě upřeně sledovala napůl potopenou dálnici.

Bylo mi stydno. Patrně vůbec nevěděla, že teď jedu vedle ní. To by aspoň instinktivně pohnula hlavou. Skoro jistě netušila, že si psychowalkmanem jen neuvolňuji místo v levém pruhu, pokud vůbec záblesky periferním viděním zaznamenala. A stoprocentně neměla ani páru, co mi provedla.

Ženy totiž řídí jinak než muži. Když už předjíždějí, tak nikoliv proto, že zrovna vidí daleko dopředu a že nic nejede. Předjíždějí tehdy, když to zrovna považují za nutné. Se změnami jízdního pruhu je to stejné. Nemá to co dělat s rozmístěním a rychlostí okolních aut. Ženský přístup k ovládání motorového vozidla se řídí jinými, s mužskou řídicí jednotkou naprosto nekompatibilními algoritmy. Ta paní zkrátka potřebovala být v levém pruhu, protože v pravém to bylo nadále neúnosné. Bylo samozřejmé, že jí udělám prostor. Stejně jako dáma u dveří instinktivně očekává, že jí je podržíte, a vy to stejně instinktivně uděláte. Asi jsem se měl i s autem teleportovat nebo sublimovat nebo tak něco.

Co světoborného tím chci velevážené čtenářské obci sdělit? Až vám příště bude na silnici někdo usilovat o život, máte moje požehnání, když se rozhodnete vytlačit ho pod jedoucí vlak. Kdo s čím zachází, ať s tím taky sejde, já vás neudám. Ale než to uděláte, zkontrolujte, jestli původcem vašeho amoku není náhodou žena. Protože v tom případě je všechno vaše vina. Měl jste jí udělat místo, víme? Jak si to vyřešíte, je vaše věc. Džentlmen si musí vědět rady.

Marek Knotek

14.11.2006 11:00
Více o tématu: auto

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa aut a čtyř kol?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist