Právo nevypovídat – část V.

​Čtěte také: Právo nevypovídat – část IV.

V závěrečné části seriálu o právu nevypovídat se konečně podíváme na to, jak si jako vlastníci auta poradíme s nepěknou novelou zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterou se její předkladatelé snaží ulehčit svou práci, kterou jim tak ztrpčuje využívání základního práva nevypovídat.

Krátce připomenu, že struktura nové úpravy je nastavená tak, že buď provozovatel vozidla sdělí údaje o osobě řidiče, anebo zaplatí pokutu za to, že nezajistil, že s jeho vozidlem nebudou páchány přestupku. Nebudu opakovat své rozbory na téma absurdity nemožnosti zajistit, aby s vaším vozidlem nebyly páchány přestupky, když je jasné, že tato nesplnitelná povinnost ve skutečnosti jednoznačně směřuje k „bonzování“ řidičů vozidel.

Jinými slovy, zákonodárce to pojal tak, abychom neměli na vybranou a právo nevypovídat nevyužívali, protože jinak zaplatíme jako provozovatelé pokutu sami, a o to jim jde, nikoli o vypátrání pachatele a nikoli o nějaký pozitivní dopad na bezpečnost silničního provozu.Úvodem je nutné připomenout jednu důležitou skutečnost, která ovlivňuje veškerý další postup. Jakkoliv se totiž může zdát, že citovaná novela je protiústavní, protože nepřímo prolamuje právo nevypovídat, když jeho využití nepřímo zpoplatňuje a jsem toho názoru, že by ji Ústavní soud měl zrušit, je tu několik „ale“.

To první a zásadní tkví v tom, že existuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který obdobné úpravy řešil v zahraničí, namátkou v Nizozemí, a nedal stěžovateli za pravdu, když upřednostnil údajný veřejný zájem na zjištění osoby pachatele, resp. upřednostnil sekundární dopad na provozovatele vozidla.

Jakkoliv s takovou judikaturou a jejími závěry nesouhlasím, faktem zůstává, že tu je a ostatně i Ministerstvo dopravy ji používalo jako podpůrný argument.

Z toho plyne jeden zásadní závěr, a to ten, že nelze vyloučit, že se Ústavní soud se závěry takové judikatury ztotožní a ústavní stížnost napadající shora citovanou novelu zamítne. Velmi bych si přál, aby tu novelu zrušil, ale je nutné mít na vědomí, že to ze shora uvedených důvodů nemusí tak dopadnout. Ať už si tedy o protiústavnosti tohoto kroku zákonodárce myslíme cokoliv, nedoporučuji spoléhat na to, že novelu Ústavní soud nutně zruší.

Mám totiž za to, že je mnohem pragmatičtější a efektivnější zvolit metodu, která úmysl zákonodárce zneutralizuje hned na začátku. Samozřejmě nepochybuji o tom, že to k Ústavnímu soud dřív nebo později dorazí a někdo si z toho třeba udělá i sport nebo živnost, ale pamatujte na to, že cesta k Ústavnímu soudu je procesně dlouhá a časově i finančně nákladná a k tomu ještě ne s jednoznačným výsledkem. Nabízí se proto jednodušší řešení.Zákonodárce chce znát identitu řidiče. Proč mu ji tedy nedat, ale tak, aby mu nijak nepomohla? Jak jsem zmiňoval v závěru posledního dílu, nabízí se zde tzv. varianta „cizinec“. Pro některé to určitě není žádná novinka, ostatně tento způsob výpovědi se používal paralelně i s právem nevypovídat a např. u právnických osob dokonce jako preferovaná varianta. Dokonce když vyšla shora citovaná novela, tak se v médiích tato varianta hned objevila a někdo trefně napsal, že „místo osoby blízké teď bude řídit osoba vzdálená“, což dobře vystihuje podstatu této varianty.

Tato varianta spočívá v tom, že správnímu úřadu je sdělena identita řidiče, kterou:

– nemůže ověřit, zda je skutečná nebo falešná a
– se kterou se prakticky nemá jak kontaktovat, aby to ověřil (zejména jazyková bariéra a nevymahatelnost našich výzev k podání vysvětlení v zahraničí zde hraje značnou roli).

Je tedy na vás, zda využít této možnosti a uvést jako řidiče osobu ze zahraničí (vhodnější mi přijde spíš 1. a 2. svět, než nějaké exotické státy 3. světa např. z Afriky apod.), přičemž je samozřejmě vhodné pro jistotu uvést skutečné jméno (na internetu lze nalézt osobní údaje nepřeberného množství lidí a např. český obchodní rejstřík je plný jmen a adres cizinců) a k němu skutečnou adresu v dané zemi, jakkoliv samozřejmě jméno a adresu, které k sobě pro jistotu nepasují.Ne že by hrozilo, že by správní úřad skutečně psal např. do Číny nebo do Koree, ale když už, tak to mít pěkně v pořádku a důvěryhodné. Je zbytečné si komplikovat situaci nějakou amatérskou a na první pohled účelovou a nepropracovanou odpovědí.

Samozřejmě nikoho nenabádám, aby sděloval údaje, které nejsou pravdivé. Ostatně sdělení nepravdivých údajů při podávání vysvětlení je přestupkem ve smyslu ust. §21 odst. 1, písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., za který hrozí pokuta do 10 000 Kč, ale co bychom si namlouvali, pokud je uvedeno skutečné jméno a skutečná adresa, jakkoliv spolu neodpovídají, správní úřad nemá nejmenší způsob, jak ověřit, že informace, kterou dostal, není pravdivá.

Co se rozsahu informací týče, tak postačí jméno a adresa. Setkal jsem se už s tím, že správní úřad se snažil kontrovat tomuto postupu požadavkem na datum narození, ale tehdy jej nedostal a nic z toho vyvozeno nebylo. Samozřejmě ponechávám na zvážení, zda v takovém případě datum narození na základě doplňující výzvy uvést nebo ne, ale tak představivosti se samozřejmě meze nekladou a stejně správní úřad nemá jak cokoliv ověřit.

Nu, řekl bych, že od 19. 1. 2013 bude auta českých provozovatelů řídit asi hodně cizinců…