Právo nevypovídat – část I.

Datum 19. ledna 2013, kdy má nabýt účinnosti novela zákona č. 361/2000 Sb. zpoplatňující právo nevypovídat, sice ještě není zcela bezprostředně za dveřmi, ale protože toto téma (kromě překračování rychlosti) patří v Právní poradně k jedněm z nejadresovanějších a protože to bylo právě toto základní právo, které se stalo v poslední době takovým otloukánkem, odložím některé servítky a podívám se na některé postupy, jak kontrovat postupům, které mají kontrovat postupům, které mají kontrovat jiným postupům, víc zblízka.

Protože je ta materie objemnější a má jak svoje právní, tak i neprávní aspekty, pojmu to na několik částí, kde se budu podrobně věnovat jednotlivým právním i neprávním aspektům využití práva nevypovídat.

Ještě než začnu, nemohu si odpustit argumentační studenou sprchu všem odpůrcům práva nevypovídat. Právo nevypovídat, pokud by to jeho odpůrci nevěděli, je standardní součástí katalogu lidských práv (pododdíl práva na soudní a jinou právní ochranu) a je zakotveno v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pro zběžné čtenáře tohoto ustanovení dopředu doplním, že ačkoliv čl. 37 odst. 1 LZPS cituje jeho použitelnost výslovně pouze v trestním řízení, je jeho použitelnost v duchu judikatury jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva rozšířena na všechna „trestní“ řízení, tj. i na řízení přestupkové, o kterém se budeme bavit.Protože je právo nevypovídat součástí katalogu lidských práv, je jeho používání plně v kompetenci osoby, která se ho chystá využít a je zcela nepřípustné jeho využití jakkoliv omezovat, jak ovšem naši zákonodárci učinili tím, že jeho použití nepřímo zpoplatnili.

Současně je zcela zavádějícím argument, se kterým se často setkávám, a to argument, že jeho využití není „čestné“, „vhodné“, „morální“ apod. Tento argument se snaží učinit z nouze ctnost tím, že vlastní míru poddání se autoritě a vypovídání proti sobě nebo jiným osobám považuje za „správné“, jakkoli se jedná v prvé řadě hlavně o projev nedostatku vlastního názoru, nízkého sebevědomí a sebeuvědomění a vlastní schopnosti rozhodovat, tudíž o důsledek nesamostatnosti v rozhodování.

Je třeba totiž zdůraznit a hlavně odlišit, že není nic nemorálního na tom, když se někdo rozhodne čelit nelegitimně nastaveným pravidlům využitím svého základního práva. Uvědomme si prosím, že pravidla silničního provozu tvoří 281 poslanců a senátorů. To, že rozhodnou, že něco nějak má být, ještě neznamená, že využití takového práva, které kontruje jimi takto nastaveným pravidlům, která nezřídka postrádají legitimitu, je nemorální, jak se mnozí odpůrci práva nevypovídat snaží tvrdit.

Tvrdit tedy, že právo nevypovídat je vlastně zbytečné, protože „přeci, když jsem něco špatného (čti „stanoveného zákonem bez ohledu na skutečný obsah“) provedl, tak se přeci přiznám, ne?“ je jen klasickou ukázkou toho, jak hluboko pod kůží může být zanesena bezvýhradná podřízenost vnější autoritě, aniž by vůbec autor takového tvrzení připustil její zpochybnění. Není tedy nic obdivuhodného, čestného, vznešeného nebo následováníhodného na slepé podřízenosti autoritě, ale jak jsem uvedl shora, je to pouze z nouze ctnost, která se snaží kamuflovat své podlehnutí vnější autoritě.Stejně tak je politováníhodný obdobný argument o tom, že jinde by toto právo lidé nevyužívali nebo ho nevyužívají, případně odkaz na malé čecháčkovství, švejkování apod. Obdivovat se vyšší míře podřízenosti vnější autoritě v jiných zemích je spíš důkazem ještě menší míry autonomie vlastního rozhodování, nižší míru důvěry v sebe sama a schopnosti posoudit důsledky vlastního jednání a nést za ně odpovědnost. Argument pak o „typickém českém švejkování“ je jen zoufalým sofismatem snažícím se zakrýt neschopnost utvářet svůj vlastní život na základě svých vlastních pravidel a v rámci vlastního názoru a odpovědnosti.

Ve skutečnosti není nic dospělého, vyzrálého nebo inspirativního na podřízenosti vnější autoritě. A stejně tak hodnotím jakýkoliv argument pocházejí z této řídící myšlenky, který „vítězoslavně“ dospívá k závěru, že „je nutné se k tomu postavit jako chlap“, případně „nezapírat“ a „přiznat se“.

Je smutné, jak daleko se dostalo „stanoveno právním předpisem“ = „správné“, kdy autoři takových tvrzení vůbec nerozlišují, že zvnějšku oktrojovaná pravidla vlastně vůbec nemusí být legitimní, tudíž jejich nerespektování nebo využívání jiných nástrojů, kterými je dopad takových nelegitimních pravidel omezován, může být sotva považováno za nesprávné, nemorální apod. Tyto nuance však v úrovni uvažování silně ovlivněného akceptací vnější autority nejsou rozlišovány. Ostatně ani být nemohou, protože by celou koncepci respektu k autoritě podlomily. Pro zájemce vřele doporučuji na toto téma špičkovou knihu psychologa a psychoanalytika Arno Gruena – Šílenství normality; Realismus jako choroba, která je přesně o patologických důsledcích rovnice „stanoveno právním předpisem“ = „správné“ na lidské jednání.

Výslednicí první části o právu nevypovídat, jakkoli se práva jako takového na úvod týká jen okrajově, je pak následující:

Právo nevypovídat je základním právem, které v právní státě a demokratické společnosti založené na úctě ke svobodě jednotlivce není nijak omezováno a jeho využití je zcela a plně legitimní, neboť sféra člověka samotného a jeho blízkého okolí je do té míry „svatá“, že nepřísluší nikomu, aby nutil nebo vymáhal informace vedoucí ke stíhání takové osoby nebo osob z jejího nejbližšího okolí. To platí i všude tam, kde jsou jinak zájmy práva na danou informaci legitimní (tj. překročené omezení je legitimní) a nekonfliktní se samotným právem nevypovídat.O to silnější je pak legitimita a nedotknutelnost takového práva v situaci, kdy se právo nevypovídat střetává s nelegitimními pravidly, jako jsou zhusta příklady tzv. dopravních přestupků, kde je nastavení pravidel nedůvěryhodné, paušalizující, neúčelné, případně sledující nelegitimní účel (např. výběr pokut).

Poukaz na případnou nemorálnost nebo nečestnost takového jednání je pak jen sebeobžalobou autora takového tvrzení a poukazem na míru jeho vlastní podřízeností „neomylné“ vnější autoritě, se kterou se v zájmu zachování vlastní duševní integrity bez námitek ztotožňuje.